Jsem „čistý“

S Davidem se znám něco přes dva roky a musím říct, že když jsem ho po několika měsících znova viděla, byl jiný, než jsem ho znala. Byl veselejší, uvolněný a pořád mluvil o své práci. Pro někoho možná nic zvláštního, pro mě to však byla velká změna. David byl totiž víc jak osm let závislý na pervitinu. Dnes je „čistý“, jak sám říká, plný energie a plánů do budoucna.

David ve svých patnácti letech nastoupil na střední odborné učiliště, obor zedník. Jestli mu to bylo osudné, nevím… Těsně po vyučení potkal známého (tady podotkl, že ještě dobře, že to bylo až po vyučení, protože jinak by školu určitě nedokončil), který mu nabídl pervitin. Protože se styděl říct: „Ne, nechci, já jsem to nikdy nezkoušel,“ dal si spolu s ním. „A tak to celý začalo,“ říká David, „ nejdřív jsem si dával jednou za měsíc, pak jednou za čtrnáct dní, za týden, a asi po roce jsem si musel dát každý den. Nikdy ale nezapomenu na svou první dávku. Bylo to něco nepopsatelného, nikdy jsme něco takového nezažil. Jenomže pak to bylo stále horší a horší.“ S tím se ale při našem rozhovoru nechci spokojit a znova se vracím do doby, kdy s drogami začínal. Svou první dávku si šňupnul do nosu, proto se ptám, kdy a jak se dostal k jehle. „Do nosu jsem si dával asi půl roku, pak jsem potkal dalšího kamaráda, který mi ukázal, jak se to dělá s jehlou, a já jsem zjistil, že je to ještě lepší než šňupání. Jenomže pokaždé, když jsem se podíval na své ruce, dělalo se mi špatně. Dnes se nestydím ti je ukázat,“ říká, a hned si vyhrnuje rukávy, aby mi ukázal čisté, nerozpíchané žíly. Na mou otázku, co se od té doby změnilo, odpovídá: „Změnilo se toho strašně moc, hubnul jsem. Hubnul jsem tak extrémně a rychle, že to zpozorovala i máma.
Byl jsem agresivní, nic jiného kromě drogy mě nezajímalo, ztratil jsem hodně svých dobrých kamarádů. Dostal jsem se dokonce do fáze, kdy jsem si to nedokázal píchnout sám. Nehorší na tom bylo, že jsem měl dealera několik kroků od domova. Dodnes tam bydlí, akorát se divím, že ho ještě nezavřeli…“
O tom, že drogy jsou skutečně životu nebezpečné, se mohl přesvědčit i David. Po použití jehly po někom jiném se nakazil žloutenkou typu B. Šest týdnů byl hospitalizovaný v nemocnici bez přísunu jakýchkoliv drog. To mu však po návratu nezabránilo v tom, aby nezačal znovu. „Hodinu po tom, co jsem byl z nemocnice přepuštěn, jsem si musel dát, protože to bylo neúnosný, ty abstinenční příznaky… to se nedalo vydržet.“
Opatrně se ptám na Davidovu rodinu, jak reagovala na to, že je nakažen žloutenkou, co jim řekl, protože vím, že o této části jeho života do té doby nic netušili. Dozvídám se, že své mámě nejdřív lhal, řekl jí, že se nakazil pohlavním stykem. Ale nakonec se přemohl a řekl jí pravdu. Ve vzpomínkách si vybavuje svou mámu a její nešťastnou tvář… cítím, že už o tom nechce mluvit. Je na něm vidět, že ho mrzí, jak moc svou mámu trápil. Možná i to byl důvod, proč s tím vším přestal. Jenomže po návratu z nemocnice, jak už bylo řečeno, s drogami neskončil. Pořád se kamarádil se stejnými lidmi, kteří ho ovlivňovali, kteří mu nabízeli drogy přímo před nosem. Neodolal… Točil se v nekonečném kruhu drog, peněz, sexu a lží. Vždy, když si se mnou o tom povídal, říkal, že s tím chce přestat. Jezdil do Německa za prací, uvažoval dokonce o vstupu do francouzských legií, jenom aby byl co nejdál od všeho, co mělo na něj tak velký vliv. Bojoval… Skutečná příležitost se mu naskytla až minulé léto. Spolu s mámou odjeli do Španělska. Měl tam práci, užíval si příjemného prostředí a lidí, ale hlavně, měsíce bez drog. Když se pak vrátil do Čech, byl rozhodnut, že se drog už nedotkne. Našel si poctivou práci, která ho baví a je dobře placena. Pracuje jako jeřábník. Když mi o své práci vyprávěl poprvé, žasla jsem nad jeho nadšením. Splnil se mu jeho klukovský sen, cítí se užitečný, potřebný a hlavně spokojený. V létě by chtěl odjet znova do Španělska, a pak se uvidí, jak sám říká, protože jeho další plány směřují do světa, k poznávání, cestování a objevování nových krajin. Se stinnou částí svého života už nechce mít nic společného. Příjemně překvapivým zjištěním pro mě také bylo, že přestal pít kávu a výrazně omezil kouření cigaret.
David si chce v budoucnu založit rodinu, prozatím tráví čas se svým sedmiletým synovcem Ládíkem. Ptám se, jestli se nebojí, že za pár let bude také ohrožen. „Jistěže ano, záleží na tom, jaký bude mít k tomu přístup. Co já sám můžu pro to udělat, je, že bych mu vyprávěl svůj příběh…“