Když si v románu Umberta Eca Pražský hřbitov objednává agent tajných služeb
carského Ruska Račkovskij od falsifikátora dokumentů a policejního agenta Simone
Simoniniho falešný dokument, který později vstoupí ve známost jako Protokoly
sionských mudrců, pronese následující úvahu:
„Někdo řekl, že vlastenectví je poslední útočiště chátry: kdo nemá mravní
zásady, obvykle se zahalí do praporu, a parchanti se vždycky dovolávají čistoty
své rasy. Národní totožnost je poslední zbraň vyděděnců. A smysl pro ni se
zakládá na nenávisti k těm, kdo totožní nejsou. Musíme pěstovat nenávist jako
občanskou vášeň. Nepřítel je přítel národů.“
Tento druh instrumentálního nacionalismu, který Eco v několika větách
brilantně definuje, vedl ve 20. století ke dvěma světovým válkám a několika
dalším kalamitám, například v bývalé Jugoslávii. Tím, že výše citovaná slova
vkládá do úst cynickému agentovi ruských tajných služeb, také ukazuje na
mechanismus, jakým se z „tekutého“ militantního nacionalismu stává úderná
politická ideologie.
Nestačí totiž jen „nenávist chátry“ k těm, kdo „nejsou totožní“, vždy také
musí existovat nějaký Hitler nebo Miloševič, kteří takovým emocím dají politický
tvar, a pro které pracují amorální individua bez skrupulí, jako je agent
Račkovskij.
Na začátku 21. století bychom mohli předpokládat, že poučení z tragického 20.
století budou dostatečně silná na to, aby nikdo nacionalismus coby politickou
zbraň už neoživoval.
Přesto leckde, bohužel i v současné České republice, můžeme sledovat, jak se
v atmosféře nejistoty, vytvářené procesem globalizace, zmocňují národní
totožnosti coby „poslední zbraně vyděděnců“ někteří politici, a jak se okolo
nich rojí různá individua podobná Račkovskému nebo Simoninimu, která pilně
pracují na tom, aby se z občanské vášně stala politická zbraň.
Političtí nacionalisté obvykle balancují na hraně fašismu: využívají
matoucího náporu modernity, aby slibovali návrat k národní jednotě pod praporem
jakýchsi prý ideálních hodnot, které jsme zapomněli. Vrací se k bájné minulosti,
často k údajně zářným okamžikům svého národa. Těží z toho, že „lid“ toho o
historii moc neví, takže mohou nabízet mýty, jako byly báje nacistů o zářné době
germánského pohanství.
V souvislosti s touto ideologií se obvykle také množí konspirační teorie
nejrůznějšího druhu; ostatně Ecův román je v podstatě výsměchem autorům
bizarních konspiračních teorií z konce 19. století. Ukazuje je nejen jako
individua duševně často vyšinutá, ale také jako obratné manipulátory, některé s
kriminálními sklony, kteří, když se nedostávalo faktů, si dokázali vypomoci
falsy.
V současném českém kontextu vidíme, že novodobí nacionalisté pracují s
podobnými metodami. Burcují národ, aby se, jako v době husitské, opět skryl za
vozovou hradbu, odkud podniká útoky na ty „kdo nejsou totožní“, nebo na ty, co
se nám chtějí do „našich“ záležitostí míchat odkudsi zpoza národních humen v
Evropě.
A jelikož husitská tradice může být, jak vzdělanější lidé vědí, v některých
svých aspektech poněkud problematická – a také není pro ideologii, která se
schovává za konzervatizmus, záhodno si odcizit konzervativní instituci, jakou je
Katolická církev – přimíchá se k „vozové hradbě“ občas nějaký ten Sv. Václav.
Ozdobí se to protiněmeckými či protievropskými postoji a konspiračními teoriemi
o světové vládě, a z toho se pak vaří česká nacionalistická bramboračka.
Je to program veskrze reakcionářský, protože je v podstatě abdikací na výzvy
komplikované modernity. Slibuje všem vystrašeným, že se ještě pořád lze v
národních hranicích, tedy za vozovou hradbou, někam schovat.
Nahlížen z pozice skutečných záměrů politiků, kteří tyto bludy „vystrašeným“
masám nabízejí, je to program veskrze účelový. Mnozí z nich dobře vědí, že v éře
globálního kapitalismu, v zemi s exportní ekonomikou, se nikam „schovat“ nelze,
pokud se programově nerozhodneme stát jakousi Severní Koreou.
Ti vzdělanější mezi politickými manipulátory, kteří účelově oživují
nacionalismus, také dobře vědí, že na národní suverenitu si mohou tak nanejvýš
hrát. V době, kdy páteř české ekonomiky tvoří montovny nadnárodních firem,
vyústí jakékoliv ukazování „národních svalů“, například v podobě nevstřícných
kroků k investorům, jen do toho, že se montovna rozebere a postaví třeba v
Indii.
Nejspíš si také uvědomují, že případný pád Evropské unie, kterou tak rádi
nenávidí a předhazují masám jako téměř „nepřítele", by vyústil jen a pouze do
toho, že by se Česká republika proměnila v ekonomický a politický apendix
Německa, které mnozí z nich nenávidí přinejmenším stejně silně jako EU.
Je to dost hloupá a nebezpečná hra. Všimněme si, že se od těchto novodobých
nacionalistů dozvíme pouze, co se jim na současném stavu nelíbí, ale nikdo z
nich přesně nedokáže vysvětlit, jak by renacionalizovaná Česká republika v
současném globálním kontextu fungovala: kdo by například byli její spojenci, a
ekonomičtí partneři. Nebo, jak bychom v prostoru, který byl až do roku 1989 jen
hřištěm pro geopolitické hry mocností, v našem případě naposledy Ruska, uhájili
svoji samostatnost.
A je tu ještě jeden zarážející aspekt nacionalistické hry: kdyby Česká
republika byla 22 let po pádu komunismu příkladem politických a občanských
ctností, dobře fungujícího státu, kvetoucí ekonomiky vyrostlé z vlastních
zdrojů, zatímco okolní svět by byl zkorumpovanou žumpou, bylo by možná
pochopitelnější, proč nějakou vozovou hradbu stavět. Jenže je to i při všech
potížích EU přesně naopak: korupcí, žalostnou politickou kulturou a šlendriánem
je prolezlá Česká republika, a to navzdory (nikoliv kvůli!) pomoci ze strany
vyspělejších zemí.
Není tedy nejenom jasné, před čím bychom se to měli za vozovou hradbou
českého nacionalismu schovat, ale ani, co speciálně českého, co nás údajně staví
nad zbytek Evropy, bychom si za touto vozovou hradbou měli hýčkat – pokud ovšem
některým nejprominentnějším proponentům novodobého nacionalismu nejde vlastně
především o to, aby jim nikdo zvenčí nemluvil do jim známého, a je obohacujícího
mafiánského kapitalismu po česku, z něhož profitují.
O autorovi:
Jiří Pehe je politický analytik a autor knih o politice i beletrie. Napsal
stovky článků a analytických studií o vývoji ve východní Evropě pro americké,
české a německé deníky a vědecké časopisy. Je pravidelným komentátorem
politického dění v ČR i v zahraničí. V současné době je ředitelem New York
University v Praze, kde též přednáší. Vede zároveň Pražský institut pro
demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC). Přednáší také na
Fakultě sociálních věd University Karlovy.
Podrobnosti o autorovi a jeho články: Politický
zápisník
