Že je Jiří Čunek rasista, není žádnou novinkou. Diskuse o tom, odkud jeho
společensky krajně nebezpečné názory čerpají teoretické zázemí, může ale českou
politickou kulturu i akademickou obec posunout dál.
KDU-ČSL bývala malou konzervativní stranou, kterou bych nikdy nevolila, ale z
hlediska škodlivosti jsem ji zařazovala do škatulky „méně škodlivá“. V těch
nejdivočejších představách jsem doufala, že by se třeba časem mohla vyvinout a s
postupnou změnou voličské základny se stát moderní křesťanskou stranou, která by
z křesťanství čerpala hodnoty, jež se z naší společnosti vytrácejí, a nikoliv
právě jen konzervativní dogmata. Představy naivní, zajisté, ale frustrovaný
volič má mnohdy sklon vysnít si ledacos, jen aby měl koho volit. KDU-ČSL se však
vydala naprosto jiným směrem. Zvolila do svého čela člověka, který se vyjímá
nezvykle i na české politické scéně. Člověka, který se zdá být hloupý, jde ze
skandálu do skandálu a je to rasista. Kauza či lépe kauzy Čunek plní stránky
novin a my můžeme jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, jak ještě může vypadat
politická reprezentace, kam až se to může zvrhnout. Nepříjemné však je, že se
Čunek veze se zhoršováním mediální prezentace Romů. Na počátku devadesátých let
nikoho nijak nešokovalo, když se Miloš Zeman vyjádřil o Romech v diskusním
pořadu jako o našich romských spoluobčanech, které nemá příliš v lásce. Tehdy se
takto v médiích běžně vyjadřovali jak politici, tak novináři. Postupně se způsob
vyjadřování měnil, přibývaly pořady, které se snažily o hlubší analýzu situace
nebo se snažily propagovat romskou kulturu (rozuměj folklór) a představovat Romy
v lepším světle, kupříkladu prostřednictvím medailonků integrovaných Romů. Dnes
jako by se vše vracelo do starých kolejí. Otevřeně rasistické či hrubě
zjednodušující recepty Jiřího Čunka situaci jen zhoršují.
Znechucení těch, kteří publikovali v antropologickém sborníku Romové –
kulturologické etudy (editoři Marek Jakoubek a Tomáš Hirt), nad tím, že se
jejich myšlenek zmocnil právě Jiří Čunek, je pochopitelné. Čunkovo působení v
komunální politice je totiž učebnicovým příkladem vytváření ghett, což je
fenomén, jenž trápí všechny, kteří se tak či onak interetnickými vztahy
zabývají. Namístě je však zamyšlení nad tím, proč právě myšlenky z dílny těchto
dvou editorů mohly neblaze proslulému politikovi posloužit.
Na strach nezapomenou
Tomáš Hirt a Marek Jakoubek jsou kulturní antropologové, kteří před osmi lety
vytvořili a v průběhu dalších let zdokonalili teorie zpochybňující koncepty a
pojmy doposud přijímané jak odbornou, tak laickou veřejností, jako je Rom,
romství, etnicita či romská kultura. Tomáš Hirt navíc významně ovlivnil i
vzdělávací a terénní programy organizace Člověk v tísni.
V mistrně vytvořených konstrukcích dokazují, že implicitně přijímaná
představa Roma je pouze rasistický konstrukt, který neodpovídá realitě. Důraz na
etnicitu je podle nich škodlivý a vede k umělému rozdělování společnosti na Romy
a „Neromy“. Představitelé romské elity prý mají společné s Romy žijícími v
sociálním vyloučení pouze to, že o sobě tvrdí, že jsou Romové, a ve skutečnosti
jen využívají těchto vykonstruovaných kategorií k tomu, aby mohli čerpat peníze
z grantů, které by mohly být využity na skutečně potřebné účely.
Vlna nevole, kterou výše uvedené teorie vyvolaly, nikdy nevyústila v
akademickou debatu. Odpůrci těchto teorií se zmohli na několik mediálních
výstupů, ve kterých oba antropology podezírají ze zištných pohnutek a více či
méně úspěšně vyvracejí jejich tvrzení. Na zmrazení diskuse se podepsala obava z
toho, aby se autor neztrapnil, co se týká terminologického vybavení a
sečtělosti. Kritika formulačních neobratností a citace vytrhávané z kontextu
pomohly Hirtovi s Jakoubkem diskusi monopolizovat z pozice mocnějšího. Je
nasnadě, že se již nejedná o diskusi, nýbrž o monolog, a zároveň se tím jaksi
odsouvá do pozadí podstata zkoumaného problému.
Nedostatek terminologického vymezení v romistických pracích vedl oba
antropology také k tomu, že se soustředili na definování problematiky (nikoliv
romské, nýbrž problematiky obecně), což je zásadní kladný počin, kterým přispěli
do diskuse. A to ať už s jejich definicemi souhlasíme, či nikoliv. V počátcích
svého působení nesporně posunuli odbornou diskusi tím, že donutili romisty vyjet
ze zaběhaných kolejí, což není nikdy zcela na škodu. Osobně mi pomohli například
tím, že jsem si při četbě jejich textů formulovala mnohé pochybnosti, které mne
během studia provázely, díky nim jsem také jednou v životě publikovala v oboru,
a to právě v onom inkriminovaném sborníku, kde jsem úspěšně recyklovala svou
diplomovou práci. Účastnila jsem se antropologického výzkumu, který tito dva
editoři vedli, a získala jsem mnoho cenných zkušeností. Navíc jsem považovala
jejich teorie za inspirativní, byť jsem s nimi nesouhlasila. Vždy jsem však měla
pochybnost, zda redukcionistický konstruktivismus je to pravé pro akademické
výstupy, které mají být využitelné pro společnost.
Snaha o co nejpřísnější vědeckost se sice zdá v tomto kontextu chvályhodná.
Pokud se však stává posedlostí, má to negativní důsledky. Odborná terminologie,
odkazy na myšlenkové koncepty a exhibice vlastní sečtělosti a odborné
fundovanosti znemožní přenesení diskuse do laických kruhů. Nebo si to autoři
představují tak, že oni to vymyslí, vydiskutují, připraví závěry, a ty potom
zpopularizují tak, aby je mohli státní úředníci uvést do praxe? Jak vlastně má
probíhat aplikace jejich závěrů a jak chtějí předcházet jejich zjednodušování,
či dokonce zneužití? Kam se poděla společenská diskuse, která by měla být
pojistkou proti paternalismu a manipulaci?
Redukcionistický přístup zajistí argumentační koherenci a vše do sebe
najednou zapadá jako v nějaké skládačce. Kdyby to takhle do sebe opravdu
zapadalo v reálném životě, tak bychom žili v ideální společnosti, neboť na
všechny společenské neduhy by byl jednoduchý lék. Tak to ale není.
Konstruktivistům ze skládačky vypadlo několik dílků, které se již do výsledného
chtěného obrázku nevešly. Mimo jiné to byla romská identita, nebo chcete-li
identita lidí, kteří jsou za Romy považováni nebo se sami za ně považují a jsou
diskriminováni, ostrakizováni, ať už bydlí v sociálně vyloučené lokalitě, či
nikoliv.
Dokážeme si představit, jaké to je, když nás nechtějí obsloužit v restauraci,
vpustit na diskotéku, přijmout do zaměstnání nebo pronajmout byt za tržní nájem?
Dokážeme. Na chvíli. Co si však příslušník majority již jen těžko dokáže
představit, je ten neustálý tlak, který spočívá v tom, že nevíte, kdy nějaká
taková událost znovu nastane, anebo každodenní pohledy na ulici, v tramvaji a
také strach z napadení, strach o děti. Jedné maminky deseti tmavých dětí jsem se
nedávno zeptala, zda bychom se nemohly setkat s ní, její dcerou a vnučkou v
úterý mimo jejich ubytovnu, dole na Smíchově. Odpověděla, že v úterý nemohou,
protože je fotbal. Překvapeně jsem se jí zeptala: „Vy chodíte na fotbal?“
Zapomněla jsem přitom na strach, který mají Romové z některých „fanoušků“. Toto
je jeden z důvodů, proč má přítomnost Romů v diskusi o interetnickém soužití
význam. Oni na strach nezapomenou.
Každý hlas má stejnou cenu
Další důvod je, že sebelepší výzkum nedokáže odpovědět na všechny otázky.
Výzkumník nebo sociální pracovník často neví, co ten který Rom udělá, jak bude
reagovat na jistou situaci. Překvapivě to mnohdy Romové vědí, i když se nejedná
o lidi ze stejné lokality nebo příbuzensky spřízněné. Jistě jim to není
geneticky dáno, neboť to vědí i ti Romové, kteří „romské geny“ nemají (a naopak
to nevědí ti, kteří „romské geny“ mají, ale mezi Romy nežijí). Neumějí to sice
tak hezky popsat, nepoužívají slova jako amalgamace, axiologický nebo
extrasomatický a nečetli ani Oscara Lewise ani Edwarda Burnetta Tylora. Přesto
mohou do debaty přispět, i když je to podle Jakoubka „komplikující“.
Když vzniká společenský konsensus a vyloučíme ty, kteří mají komplikující
názory, můžeme se sice shodnout, ale již se nejedná o konsensus. Pokud se
oprostíme od totality odbornosti ve smyslu etického diskursu Karla Otta Apela,
dostaneme se k jádru problému. Základem participativního, skutečného dialogu
nemůže být jen odbornost, ale také zájem nebo prostě to, že se mne daný problém
týká. Každý, kdo je schopen se k danému problému vyjádřit, aniž by toto právo
upíral druhému, musí být brán vážně a jeho hlas má stejnou hodnotu bez ohledu na
odbornost či politickou funkci (a v našem případě etnickou příslušnost).
Pokud tedy z debaty vyloučíme ty, kterých se to nejvíce dotýká, třeba na
základě neodbornosti, blížíme se k sociálně inženýrskému totalitářství. Navíc je
z textů obou autorů zřejmé, že jejich autoři přemýšlejí o Romech jako o „nich“,
jako o předmětu, nikoliv o lidech, nemluvě pak o politicích a zejména státních
úřednících, kteří se jejich myšlenkami inspirují. V důsledku pak vzniká jakýsi
hybrid a selekce myšlenek z předloženého konceptu je přirozená.
V současnosti je ve světě patrný trend odklonu od teoretických konceptů
společnosti. Nahrazuje je hledání formálních i neformálních struktur, které
různým částem společnosti – i té globální – umožní rovný a participativní
rozvoj.
Otázka však je, zda konstruktivisté chtějí konsensu vůbec dosahovat, zda si
přejí, aby jim do jejich technicky čistě vypracovaných konstrukcí mluvili nějací
konkrétní lidé, kterých se to týká. Nebo by jim lépe vyhovovala totalita
odbornosti? Pokud se Hirt s Jakoubkem snaží působit na společnost, měli by si
uvědomit, že stejně jako se jim nepodaří, aby nevědecká veřejnost vnímala pojem
kultura jako soubor artefaktů, regulativů, norem, idejí a vzorců chování
sdílených členy určité společnosti, tak se jim také nemůže podařit obrousit
hrany nacionalismu tím, že budou bagatelizovat roli romské identity.
Bylo by přínosné, kdyby pochopili, že zakořeněná představa genetických
dispozic skutečně není problémem české romistiky, nýbrž české společnosti, a
snažili by se mediálně (a zároveň přístupně) působit na vyvracení tohoto mýtu.
Udělali by tak kus práce pro české Romy. A to přesto, nebo právě proto, že mnozí
čeští Romové „na geny“ také věří.
Nejsem v zásadě odpůrcem změny pojmů, která by měla vést ke změně myšlení. Je
ovšem potřeba, aby tomu předcházela diskuse, která by se odehrávala v širší
společnosti a nebyla zahlcena odbornou terminologií, které málokdo rozumí.
A tak by kauza Čunek a ideologie plzeňské antropologie mohly rozproudit
diskusi o zodpovědnosti sociálních vědců a dalších aktérů, jejich aktivitách či
případné nečinnosti ve vztahu k věcem veřejným. Všichni, kteří na tomto poli
nějakým způsobem působí, by si měli položit otázku, jaká je jejich reálná šance
ovlivnit veřejnost, a z tohoto pohledu nadále konat. Ať už jsou motivace
protagonistů jakékoliv – tedy snaha o čerpání veřejných zdrojů nebo pokus o
prosazení se na akademickém poli či snad přesvědčení, že právě jen oni tomu
nejlépe rozumějí – je potřeba, aby nezapomínali na to, že hnacím motivem by měla
být snaha přispět k veřejné diskusi, a tím ke zlepšení situace nás všech.
