Před pár týdny jsem se zamýšlela nad možností volit "menší zlo". Obávám se,
že tato možnost již mizí. Nejde jen o ty viditelné aféry politických stran,
které hýbou médii, ale jde o celkový stav politické, právní a občanské kultury u
nás.
Velké "demokratické" strany mají na svědomí nejen trapné (a provalené)
korupční, mafiánské jiné aféry a kauzy, ale nedávají ani žádnou záruku pro
budoucnost, že se chtějí očistit od naprosto nepřijatelných lídrů, že chtějí s
korupcí, klientelismem, nepotismem a mafiánskými praktikami skončit a že chtějí
alespoň respektovat platné zákony. Že přestanou být nepředvídatelnými a
chaotickými zápasišti o moc. O neustálém a u všech stran přítomném nebezpečí
nezodpovědné, ba sebevražedné zahraniční politiky ani nemluvě.
O nedemokratických stranách není třeba uvažovat vůbec. Jejich záměry s voliči
jsou zřejmé a nevábné. A takzvané malé nebo nové strany po zkušenostech s
podobnými experimenty v minulosti také nedávají žádnou záruku. Nejde jen o
takzvané "propadlé hlasy", které znamenají v případě volebního neúspěchu malých
stran ztrátu důvěry, jde i o nestabilitu takových stran a o jejich dynamiku,
která nezaručí, že za rok nebude vládnout úplně jiná strana, než kterou jsme si
zvolili. A z čestných a odhodlaných lidí se stanou stejní technokrati moci jako
ostatní političtí mazáci. V tomto vakuu nastává prostor pro extrémisty různé
provenience. Jejich volební šance zatím nejsou tak velké, abychom museli
emigrovat, ale jejich případný vzestup povede k další devastaci hodnot a k
rozkládání i tak nemocné společnosti.
Zásadní pro existenci státu i národa totiž není ani tak ten či onen systém
vlády, ale existence právního řádu. Jestliže nejsou respektovány zákony,
jestliže policie nezasahuje a neumí vyšetřit přestupky, jestliže je právo
nevymahatelné, jestliže se ztratí důvěra v soudy, jestliže je souzen svědek
zločinu, zatímco pachatel se směje, jestliže zločiny nejsou trestány a zločinci
mohou stoupat po kariérním a společenském žebříčku, jestliže samy politické
strany zákony vážně neberou, je každý slušný člen společnosti frustrovaný více,
než kdyby nemohl volit a než kdyby se musel uskrovnit ve svých materiálních
potřebách.
V české společnosti se právo zhroutilo sice snad postupně, ale nezadržitelně,
bylo podlomeno již po listopadu 1989 neochotou vypořádat se s minulostí, na
jedné straně proklamovanou kontinuitou práva, která ponechala moc bývalým
vládcům a komunistické plutokracii, a jednak různými "tlustými čarami", které
prakticky odřízly oběti zločinů a pronásledování od možnosti dosáhnout
spravedlnosti. Během dalších let destrukce pokračovala. Dnes již nelze právu
věřit. Zhroucení demokratických ideí a důvěry v právní řád se navzájem podmiňují
a jejich provázanost brání rozumné a účinné nápravě.
Co tedy zbývá? Hodilo by se na závěr navrhnout nějaké elegantní řešení,
východisko. Fejetonista by zakončil vtipným bonmotem, rozťal by gordický uzel
znechucení a ukázal by cestu. Já ji ale neznám. Snad jenom zůstat i v té rejži,
v níž nyní jsme, lidmi a řídit se svědomím.
KAM DÁL?
BLOG autorky na iDNES.cz
