Marně se snažím dostat k celému projevu předsedy KDU-ČSL Jiřího Čunka. Stejně
jako i ostatní občané je znám jen z přepisu novinářů a jen z „výtahu“. Výroky
zavlály coby rudý hadr zejména před romskými aktivisty. Chápu. Vyjadřují se davy
„odborníků“. Ze všech komentářů k údajně kontroverzním výrokům na páteční
konferenci je kupodivu k věci pouze názor Džamily Stehlíkové. Podle Deníku řekla
něco v tom smyslu, že Čunkovy výroky nebyly příliš šikovné, ale více méně jsou
korektním příspěvkem do diskuse…. Chválím.
ČTĚTE TAKÉ REAKCI NA ČLÁNEK
Je Kučerová provokatér nebo realista?
Nedalo mi to a Listinu základních lidských práv a svobod jsem si našla a
radím to i ostatním. Listina jasně odráží idealizovaný „bílý“, chcete-li
majoritní představu o civilizovaném a tedy správném světě. V „ bílé“ Listině
není problém najít hned několik bodu, které kolidují s pravidly tradiční romské
rodiny, neřkuli kmenových zvyklostí. Čunek ostatně neřekl nic jiného.
ČTĚTE TAKÉ
ROMEA: KDU-ČSL prokazuje svou nekompetentnost pro řešení sociálních problémů
V Listině je zakleto i pár povinností, které se tváří jako právo. Některé
diskutabilních bodů uvádím: „Rodiče, které pečují o děti, mají právo na pomoc
státu“ či „Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu,
kterou stanoví zákon.“ Není žádným tajemstvím, že péči o děti si gadžové
představují většinou jinak než klasičtí Romové a školní docházku Romové často
nepovažují za nějaké právo. Dále: romská žena má tradičně vymezenější a také
omezenější postavení v rodině než „bílá“… a musím říci, že si kromě několika
aktivistek a romských intelektuálek na tuto roli nestěžují.
ČTĚTE TAKÉ
SPECIÁL: Čunkova popularita klesá,
znovu útočí na Romy
Jiná je představa i o odměně za práci. Před řádově deseti lety jsem byla na
konferenci romských podnikatelů v Brně. Naprosto vážně jeden šéf stavební firmy
prohlásil: „V romské rodině je zvykem, že pracuje pouze jeden. Proto musí Rom
dostávat alespoň dvojnásobný plat než bílej.“
Jestliže Jiří Čunek prohlásil, že „Tradiční romská kultura a její hodnotový
systém jsou v řadě případů v rozporu s Listinou základních práv a svobod.“,
nevyřkl nic jiného než pravdu. I další věta je víc než pragmatická. Tedy, že
„Politika sociálního začleňování může být úspěšná pouze tam, kde se podaří
oslabit závislost vyloučených na tradičních rodových strukturách.“Správnost
tohoto tvrzení ostatně potvrzují i sami romští aktivisté a intelektuálové, kteří
postavili vzdělání na vrchol svého řebříčku hodnot a svým chováním se velice
sbližují s majoritou. Jejich partnery či partnerkami se stávají často
„majoritníci“. Leckteré romské intelektuálky jsou zároveň vysoce emancipované a
neplánují rozhodně rodinu o vysokém počtu dětí.
Své integrační Desatero Čunek podpořil tezí bývalého, již bohužel zesnulého
romského aktivisty, Roma, Viktora Sekyta: „Dilema tedy stojí takto: buď
zachránit romskou kulturu jako skanzen s tím, že Romové se stanou zaměstnanci
tohoto skanzenu placenými sociálními dávkami z daní ostatních obyvatel, nebo
umožnit Romům cestu k úspěchu v české společnosti za cenu proměny romské
kultury, tedy romství.“
Musím přiznat, že zkokosovatění Romů /tedy typ navrch černý, vespod bílý/není
pro mě beze zbytku přijatelné. Tradující se rodinná romská soudržnost mě u gadžů
chybí. Na druhé straně mnoho mýtů o vztazích v romských rodinách už padlo.
Nasvědčuje tomu například množství romských dětí v ústavech, za kterými nikdo
navíc nejezdí. Čunkova vize rozstrkání romských rodin v pravidelné síti mezi
gadže těžko nadchne především majoritní občany. Navíc víra v to, že exempla
trahunt, tedy že příklady táhnou a Romové přeberou návyky gadžů může být pouze
chimérou. Přesto mám bohužel pocit, že je to už jediná cesta, aby se z tohoto
etnika nestala pouze armáda zubožených druhořadých gadži nenáviděných, protože
parazitujících, bytostí.
Samozřejmě bych si přála, aby se Romové nemuseli vzdávat svých tradic, a
přesto úspěšně a prospěšně fungovali ve společnosti. Jde -přes všechny gadži
vnímaná negativa – o unikátní a jedinečnou kulturně sociální skupinu obyvatel.
Jejich globalizace zachrání ale jejich vlastní kůži.
