Michael Kocáb, věren své živelnosti, po nástupu do ministerské funkce prudce
otevřel bolavý problém nedůstojného využívání pozemku, na němž byl za nacistické
okupace koncentrační tábor pro lidi, jak se tehdy říkalo, „cikánského původu“.
Jeho iniciativa jen nakrátko zažehla naděje mnoha Romů a dalších k této ostudě
citlivých občanů. Vzápětí byla uhašena dalším závanem recese a souvisící
rozpočtovou nouzí. Ministr vycouval a za jeho gestem se táhne už jen zápach
blogujících dědiců domácího náckovství, kteří mu více či méně rafinovaně
spílají.
V souvislosti s romskou otázkou jsem v létě také zažil smutné pocity z vlastního
marného, byť komorního gesta. Tři romské děti na prázdninách k nám vtrhly na
zahradu a byly lehce drzé. Došla mi trpělivost, a tak jsem jim z plna hrdla
vynadal. Utekly, ale za pár minut se vrátily a slušně se omluvily. Začal jsem se
jich pak vyptávat na školu.
Nelze to jinak vyjádřit – zhrozil jsem se. Děvčátko nastupující do třetí třídy
neumělo prakticky číst, počítat do deseti ani psát. Ostatní dvě děti, děvčátko
stejného věku na cestě do třídy čtvrté a mladší chlapec do třetí třídy, na tom
byly o poznání lépe, ale také ne moc dobře. A protože v blízkosti nebyl žádný
úředník, který by pátral po tom, zda mám papír na učení na prvním stupni,
rozhodl jsem se to zkusit.
Po čtrnácti dnech jednoduchého, bezmála prvorepublikového vyučování jsme udělali
obrovské pokroky. A to jsem děti učil na jejich naléhání vždy o něco déle než
hodinu denně, protože více jsem nemohl. Bylo to totiž pro mne, zvyklého učit
dospělé, mimořádně namáhavé. Celý experiment náhle přerušili rodiče – děti
sbalili a odvezli.
Ještě dnes bezmocně pěním, když pomyslím na to, jakou reálnou ubohost našeho
školství a jeho pedagogických praktik pro mne tato zkušenost odhalila. Ty děti
měly podstatně vyšší intelektuální i mravní potenciál ve srovnání s tím, co pro
jeho rozvinutí naše škola dosud udělala a rodina byla schopná udělat. Je to
zmarněné budoucí bohatství společnosti! A nutno dodat: to nejcennější.
Leckdo už navrhoval, aby peníze, které by si asanace vepřína v Letech vyžádala,
byly investovány do vzdělávání Romů.
Musím se přiznat, že v této obecné rovině tomu příliš nerozumím. U nás poletuje
příliš mnoho velkých slov, za nimiž se skrývají krajně nejisté efekty, a navíc
hodně problematické užívání peněz veřejných rozpočtů.
V rozpočtové nouzi je opravdu nutné každou korunu vydanou státem pětkrát v dlani
obrátit – ale nevydávat peníze na základní, lidsky zcela nezbytné potřeby je
nebezpečná chyba. A včas nenaučit děti sociálně a kulturně znevýhodněné pořádně
číst, počítat a psát a taky myslet je v moderní a bohaté společnosti velké
provinění.
Nekonvenční ministr Kocáb tedy má velkou příležitost povzbudit stranického
kolegu na školství a usilovněji točit kormidlo záchranných iniciativ k těm, kdo
jsou nejvíce a zcela zbytečně ohroženi. A to jsou všechny děti, které z nějakého
důvodu, ať je jakýkoliv, potřebují intenzivní dodatečnou pomoc při zvládání
naprosto nezbytných základů dalšího vzdělání.
Rasismu, náckovství, kriminalitě a sociální beznaději se totiž vždycky mimořádně
dobře daří tam, kde je možné snadno manipulovat s jinak přirozeně inteligentními
lidmi, jejichž komplexy méněcennosti jsou způsobeny zanedbanou výukou
elementární gramotnosti.
Do budoucna by měl rozhodně daleko větší význam záchranný vzdělávací projekt pro
znevýhodněné děti, věnovaný památce romských obětí vyhlazovacího tábora v
Letech. Měl by jej podporovat stát, veřejnost i dobrovolníci. Pouhé lpění na
sebepůsobivějším symbolickém zhmotnění této stále varující tragédie nestačí.
