Jarmila Balážová: Nemůžeme pořád čekat, že za nás někdo něco vyřeší

Čím jsem víc? Ženou, Romkou? Novinářkou, dcerou, Češkou nebo
Evropankou? Nejspíš vším dohromady a záleží na momentální situaci, životním
období a okolnostech určujících, co je právě důležitější. Víte, já o své identitě,
myslím své vlastní, už tolik nepřemýšlím. Vzhledem k mému věku a zkušenostem,
výchově v rodině, možná také povolání, povaze, mám poměrně jasno.

Často ale v závislosti na prudce se zhoršujícím veřejném mínění,
jde-li o Romy, jako například nyní, pozoruji ve svém okolí, zejména u mladších
a dětí, jak se se svým romským původem perou, jak je některým neskutečně na
obtíž. Ne ani tak kvůli jejich vlastním pocitům, ale proto, že často cítí na svých bedrech vinu a
podezíravost okolí. Jen pro barvu kůže a příslušnost k menšině, která trvale
patří k nejméně oblíbeným skupinám ve společnosti, tedy přesněji k té absolutně
nejneoblíbenější.

Buďme trochu konkrétní. Podle právě zveřejněného výzkumu Centra
pro výzkum veřejného mínění více než čtyři pětiny obyvatel hodnotí vzájemné vztahy Romů s neromskou většinou v České republice špatné. A 70
procent lidí míní, že vláda romskou problematiku nezvládá řešit. O něco
kladněji hodnotili dotázaní přímé soužití s romskou menšinou v místě jejich
bydliště, které považuje za dobré přes 40 procent lidí. Názory české
společnosti na vztahy s Romy se v posledních letech výrazněji nezměnily. A
pokud ano, jen k horšímu. Mohou za to média, politici, ale i my samotní.
Necháme se zatlačit do kouta a nedokážeme vytvořit větší tlak bránící se
paušalizaci a informování ve velké většině jen o sociálně slabších, „nepřizpůsobivých“,
žijících v lokalitách atd. Mimochodem najít dnes někoho,kdo je ochotný
vystoupit veřejně v médiích z řad úspěšnějších Romů je také slušný
oříšek.

Samozřejmě, že to,co se děje, už v historii bylo, znají to Afroameričani,
potýkalo se s tím mnoho národů a kmenů. A Romové? Byli jsme na tom pochopitelně
hůř, uřezávali nám uši, jen jsme vstoupili do měst, mohli nás bez soudu oběsit,
označili nás „C“ a nahnali do koncentráků a pak i do plynu.

Proti tomu teď zažíváme vlastně klid, nedělám si legraci, opravdu.
Problém je, že když jsme celá dlouhá staletí žili za městy a vlastně mimo společnost,
která nás občas povolala a na krátko uctívala jen šlo-li o hudbu nebo čáry,
nevnímali jsme to tak urputně a zoufale jako křivdu.

Snažíte se zapadnout, fungovat, integrovat, jak se říká,
někdy víc než leckterý „bílý“ a stejně vás hází do jednoho pytle se všemi Romy
v téhle zemi. Chtějí, abyste se cítil provinile a veřejně se distancoval od
každého Roma, který něco udělá.

Copak „my“ pořádáme pochody, kdykoliv někoho napadne „bílý
kriminálník?“

Ne, ale taková je skutečnost. Život ani svět nejsou spravedlivý.

V jedenadvacátém století jedna pětina planety plýtvá vším od
jídla až po energii, zatímco zbytek umírá hlady, žízní, válčí a my „vyspělejší“
ještě vymýšlíme, jak jim sebrat nerostné bohatství. Ti, kterým se protiví
koukat na televizními společnostmi přenášené módní přehlídky celebrit a jejich
pejsků v drahých oblečcích, mohou udělat přece také víc než jen nadávat a
podrážděně hovořit o zkaženosti a nespravedlnosti světa.

Každý z nás může dnes udělat víc a hlavně, když to
neuděláme, budou ještě další tři generace žít v nesnášenlivosti a ve školách
nebo v zaměstnání tvrdit, že jsou Italové, Maďaři nebo že mají arabské předky a
budou si měnit jména.

Jistě, i to je cesta, rychlejší, ale také více křivolaká, která
pomůže jen vám, ale už ne celé ulici nebo generaci. A je zcela legitimní. Každý
má přece zodpovědnost za svůj život a svých dětí.Někdy ale ta zodpovědnost jednotlivce
nebo rodiny naráží na odpovědnost celospolečenskou.

Takže ačkoliv žijeme každý „sám za sebe“, některé národy a menšiny, ty stigmatizované,
jsou a ještě dlouho budou vnímány prizmatem paušalizace.

Vlastně si myslím, i na základě mnoha diskusí s těmi Romy, kteří
se už v revolučních dnech nebo krátce po revoluci aktivně podíleli, že vývoj
nemohl být jiný. Možná se dalo vyjednávat s OF a Václavem Havlem v jeho čele,
aby místa na kandidátce OF a podporu Romské občanské iniciativě nevnímal „etnicky“,
ale spíše jako snahu o ještě větší integraci, začlenění Romů do společnosti.
Dokonce to tak i všichni zúčastnění mysleli, jen si všichni, Emil Ščuka i Jan Rusenko a
dokonce i Václav Havel, tenkrát mysleli,
že pro romskou menšinu i romskou kulturu, historii a na ni navazující
současnost je dobré, aby se nejdřív „obrodila“ a tím získala patřičnou
sebeúctu. A je to pochopitelné.

Jenže se to bohužel povedlo jen částečně.

Položily se „systémové“ základy pro vzdělávání a rozvoj romštiny,
vzniklo Muzeum romské kultury v Brně, rozšířily se možnosti pro vysokoškoláky a
prostor dostal romský tisk a vysílání v televizi i rádiu.

Kromě Václava Havla ale po rozpadu OF už nikdo Romy na
kandidátku nechtěl. A my, Romové,jsme nebyli dostatečně silní, politicky
vyzrálí, připraveni a jednotní ihned po 92. roce, kdy to ještě mělo smysl,
ucházet se o koalici nebo místa na kandidátkách velkých stran, kde v té době
ještě bylo pár dobrých politiků. Už tenkrát neměla existence samostatné romské
politické strany šanci na úspěch. Ne tady a s těmito počty potenciálních voličů z řad
romské menšiny, jejichž voličská kázeň je ve většině navíc žalostná.

S odchodem první polistopadové politické elity, která
se ještě vyznačovala korektností , přišel na řadu hrubý , populistický styl
politiků. Přišli z regionů a zjistili, že na „romském tématu“ se mohou
poměrně rychle, budou –li vykřikovat populistická rychlářešení, zviditelnit a vyšplhat až do nejvyšších pater
současné české politiky. Navíc dostatečnou medializací problém s romskou menšinou mnozí politici
přikryli šikovně své vlastní problémy. I
ty největší politické strany jako ODS A ČSSD, samozřejmě i uvnitř nich dochází
ke změnám, se nezdráhají takovým politikům nabídnout
čelní místa na svých kandidátkách. A proč ne? Romové nejsou v současné době
žádnou ekonomickou, politickou či voličskou hrozbou. A politické body se teď získávají přece těžko.
Žijí navíc v určité letargii. I o to, čeho se podařilo po letech
dosáhnout, jako například oficiální označení Romové, zmiňovaný pořad v televizi,
zastoupení, byť nepatrné, na jednotlivých resortech, padá, mizí v nenávratnu.
Romové naprosto ztratili jakýkoliv, byť minimální, podíl na skutečném
rozhodování a tudíž i možnosti reálně ovlivnit, eventuálně zlepšit, nejen své
životy, ale i vzájemné soužití.

A co teď? Všichni do západní Evropy nemůžeme… ani pracovat
ani emigrovat. Chtějí tam jiní, mnohem potřebnější. Samozřejmě, že by měla něco
dělat vláda a politici. Česká politika ale sama prodělává velkou morální krizi,
takže v nejbližším roce a půl, nestane-li se strašlivý průšvih a někoho
nezabijí, nevypuknou sociální a etnické bouře, nemůžeme očekávat zhola nic.

Možná by nebylo od věci, kdybychom se teď více zaměřili sami
na sebe. Přestali dávat na sociální sítě své cool fotkyve značkových hadrech,
ale zkusit je využít i k něčemu jinému. Místo sebelítosti aktivní účast.
Petice, prohlášení.

Přihlášení se k tomu, že v této zemi řada z nás pracuje,
platí daně, chodí volit a necítí se tu dobře a je ale současně ochotna říci
proč a nebýt jen zalezlá doma jako krtci nebo nadávat po hospodách.

Nemůžeme pořád čekat, že za nás někdo něco vyřeší…