Jana Hejkrlíková: Návrat do dětství
Současná romská autorka Jana Hejkrlíková zpodobňuje ve svých povídkách svět
dětství, jež prožila na malém českém městě.
Jana Hejkrlíková se narodila 22. 1. 1959 v Toužimi, v okrese Karlovy Vary. Její
maminka pocházela ze Slovenska a celý život pracovala jako kuchařka v
karlovarských lázních. V době normalizace byla rodina s pěti dětmi v rámci
asimilačních opatření komunistického státu odstěhována od matčina příbuzenstva z
Bochova do Nejdku a nucena mluvit jen česky.
Jana Hejkrlíková dálkově vystudovala sociálně-právní střední školu, a to
Evangelickou akademii v Praze, poté studovala romistiku na Filozofi cké fakultě
UK. Několik let působila jako sociální pracovnice v Příbrami. Angažuje se jako
romská aktivistka, zejména v otázce vzdělávání romských dětí. Jako členka Rady
vlády ČR pro záležitosti romské komunity se v letech 1999–2001 zasazovala o
vznik sociálních stipendií pro romské žáky a studenty. Do roku 2004 učila na
Romské střední škole sociálně právní. V současnosti spolupracuje s občanským
sdružením Slovo 21 na pořádání vzdělávacích seminářů pro pedagogy 2. stupně ZŠ a
připravuje metodická doporučení pedagogicko-psychologickým poradnám a školám,
která se týkají práce s romskými dětmi. Podílela se na vzniku projektu Grofo,
díky němuž byla mládež v Čechách seznámena se stejnojmenným švédským filmem,
který pojednává o drogově závislých mladých Romech žijících ve Švédsku. Žije v
Příbrami, kde s manželem vychovává dvě nezletilé děti, tři nejstarší již žijí
samostatně a mají své rodiny (nejstarší syn vystudoval Elektrotechnickou fakultu
ZČU v Plzni, dcera obchodní akademii). Ve volném čase vytváří dřevěné plastiky a
loutky, věnuje se zpěvu a hře na kytaru, společně s manželem vystupuje v rodinné
skupině, pomáhá s organizací táborů pro romskou mládež.
Sepisovat rodinné příběhy a svoje zážitky z dětství začala na popud manžela
Zdenka, k jejich veřejnému publikování ji přesvědčila Milena Hübschmannová.
Zprvu je zapisovala v češtině, v romštině, kterou od dětství téměř nepoužívala,
se však brzy začala pohybovat se stejnou jistotou. Literárně činná je od roku
1995, publikovala časopisecky v Romano džaniben, Pražském deníku, Literárních
novinách. V roce 2006 získala Literární cenu Mileny Hübschmannové, udílenou
romsky píšícím autorům, za povídku Bachtalo ďives/ Šťastný den (viz ukázka).
Byla zařazena do antologie děl romských prozaiků z ČR Čalo voďi/ Sytá duše. V
současnosti pracuje na uceleném souboru povídek.
Jana Hejkrlíková se ve své tvorbě vrací ke šťastným chvílím, jež strávila jako
dítě v prostředí širší rodiny, především k těm s babičkou, která ji do života
vybavila životní moudrostí a nadhledem. Autobiografi cké zážitky sděluje
prostřednictvím dětského pohledu – ten se vyznačuje upřímností a pravdivostí
citů a názorů, ale i naivitou, netaktností až krutostí. Nad to se vyvaruje
nadřazeného postoje autora (dospělé) a respektuje dítě jako toho, jehož očima se
událost hodnotí. Díky tomuto přístupu působí povídky, využívající dialogickou
formu a kouzlo dětské promluvy, autenticky a humorně. Do romské vzpomínkové
tvorby, která se dosud v případě dětství obracela především k idyle společenství
původních osad, přináší nové motivy spojené s českým prostředím 2. poloviny 20.
století. Autorka zachytila proměnu romské soudružnosti omezující se již jen na
širší příbuzenstvo, přes komunisty proklamovanou rovnost faktickou nerovnost ve
vztahu Čechů a Romů i strasti a radosti, jež přinášely společenské fenomény té
doby (asimilace, váleční invalidé, JZD, rozhlasové pohádky, život na „koupáku“…).
Ze střípků drobných epizod se nečekaně rekonstruuje obraz mládí první generace
Romů narozených v Čechách, jejichž rodiče přišli po válce ze Slovenska.
Bachtalo ďives |
Tosara šunďom, sar e baba šulavel avri o bov. Cirlav e duchna pal o šero upre the mek mange zasuťom. Ušťarel man e pacha parňa kavejstar, so mange sako tosara e baba kerel, the del pro stolkocis kijo than. Chaľom mange o maro the piľom e kaveja the phenav la babake: „Šaj džav te dikhel le grajen?“ „Dža, mri čhaj, ča av ko chaben, bo kampel ada ďives te džal andro veš kaštenge.“ „Babo, sem sako sombat phiras kaštenge, imar tut hin but kašta andre pivnica.“ „Nikda nane but kašta, na džanas savo jevend avela! Tira dake o kašta na kampel bo peske dživel andro panelakos. Me o kašta sako berš mušinav te kerel, kaj te nafadinav avri jevende.“ „Mišto babo, me ča le grajen dikhava the maj avava.“ Denašavas pal o čhave avri the džahas ko JZD. Has odoj o gadžo, so les vičinen Zeman. Lačho manuš. Avle odoj the leskere pandž čhave. Dikhahas pandž grajen the duj cikne grajoren, sar peske prosto denaškeren the chuťkeren. Paľis o gadžo duj grasten astarďa andro verdan the phenel: „Děti, nasedat všichni do vozu, pojedeme na výlet.“ Sa bešľam andro verdan, ča amaro Kikačis the le gadžeskero čhavo bešle ko gadžo. Džahas palal e khangeri dromoreha paš o maľa the vešora. O gadžo phučel: „Líbí se vám takový výlet?“ Sa vičinas: „Anóóó!“, sar amen sikavenas andre škola. O gadžo phenel: „Takhle krásný život jste si žili, vy Cikáni, než vám vzali koně, ale to vy si nepamatujete. Já říkám, že nejkrásnější oči mají cikánské děti a koně! Děti, zazpívejte nějakou písničku.“ Giľavahas jekh romaňi the jekh gadžikani giľi. |
Šťastný den |
Ráno jsem zaslechla, jak babička vymetá kamna. Přetáhnu peřinu přes hlavu a ještě na chvíli usínám. Znovu mne probouzí vůně bílé kávy, kterou mi babička každé ráno připravuje a dává na židli u postele. Po snídani jsem se zeptala babičky: „ Můžu se jít podívat na koně?“ „Jdi, děvče, ale přijď včas k obědu, protože dnes je zapotřebí dojít do lesa pro dříví.“ „Babi, vždyť každou sobotu chodíme pro dříví, v kůlně už ho máš dost.“ „Nikdy není dost dříví, nevíme, jaká zima přijde! Tvoje máma dříví nepotřebuje, protože bydlíte v paneláku. Já musím dělat dříví každý rok, abych v zimě nezmrzla.“ „Dobře, babi, já se na ty koně podívám a hned zase přijdu.“ Vyběhla jsem za dětmi ven a šli jsme do JZD. Byl tam gadžo, pan Zeman. Dobrý člověk. Přišlo tam za ním jeho pět dětí. Společně jsme koukali na pět koní a dvě hříbata, jak volně pobíhali a poskakovali. Pak gadžo zapřáhl dva koně do vozu a říká: „Děti, nasedat všichni do vozu, pojedeme na výlet.“ Všichni jsme nasedli do vozu, jen náš Kikáč a gadžův kluk přisedli na kozlík. Vyjeli jsme za kostel, cestou kolem polí a lesů. Gadžo se nás zeptal: „Líbí se vám takový výlet?“ Všichni křičíme: „Anóóó!“, jak nás to učili ve škole. Gadžo opět říká: „Takhle krásný život jste si žili, vy Cikáni, než vám vzali koně, ale to vy si nepamatujete. Já říkám, že nejkrásnější oči mají cikánské děti a koně! Děti, zazpívejte nějakou písničku.“ Zazpívali jsme jednu romskou a jednu českou písničku. |
Výběr z publikovaného díla:
- Romano džaniben (4/1998): pohádka
Somankuno Bar/ O skále plné zlata - Romano džaniben (jevend 2004): povídky Čuče
ďivesa aven!/ Hurá, prázdniny, Adaďives ela teatros/ Dnes bude divadlo, Gori
Krausovo/ Paní Krausová - Čalo voďi/ Sytá duše, MRK, Brno 2007: povídky Kampel
mange ajsi škola?/ Potřebuji takovou školu?, Dnes bude divadlo, O gadžo o
Kohutkos/ Pan Kohoutek - Literární noviny z 27.12. 2007, Bachtalo ďives/ Šťastný
den To nej… z Literární ceny Mileny Hübschmannové (příloha časopisu Romano
voďi 12/2007), Romea, o. s., Praha: povídka Bachtalo ďives/ Šťastný den