Pan Bátora je, přesně řečeno, momentálně radikální nacionální socialista,
když za pětadvacet let předtím prošel šesti nebo sedmi různými politickými
stranami a seskupeními od předlistopadových soudruhů z Národní fronty, přes
Národní stranu sociální, až k Národní straně nebo Suverenitě jedné bývalé
komunistky. Je tedy konečně, jako dosti jiných dnes, nacionálním socialistou, a
proto se dá popsat i onou, vlastně laskavou, zdrobnělinou „nácek“.
„Stranictví nevyhledávám. Do stran jsem vstoupil vždy z důvodu, který byl
přesvědčivější, než moje nechuť ke stranictví,“ prohlásil v ČT 24. Jenom mu
nedošlo, že normální člověk to neudělá sedmkrát. Možná, že kdysi na začátku měl,
stejně jako mnozí mladí v době normalizace, sen, kterému chtěl pomoci. Cynik
poznamená, že vstupovat v roce 1983 do Československé strany socialistické, kde
měl tyto mladé na starosti stejně mladý, ale už důstojník Státní bezpečnosti
René Vrůbel, mohl jenom hodně naivní jedinec. Ale budiž. Vyrostl a jeho základní
dnešní kvalitou je jenom neoriginálnost a přítulnost k modle. Po desetiletích
nicotnosti pochopil, že v polarizované české nediskuzi je nejsnazší cestou
nahoru halasné vytrubování absolutního souhlasu, souladu a obdivu k Václavu
Klausovi – a neméně důležité vytrubování nesnášenlivosti ke komukoliv, kdo by s
ním mohl nesouhlasit. A povedlo se. Pan Bátora se měl poněkud nevkusným
politickým kšeftem dobrati místa náměstka ministra školství. Kšeft prozatím
nevyšel, ale část vedení Věcí veřejných (pánové Bárta a Dobeš) si ho vynutila
alespoň jako poradce ministra školství. Je z něj tedy úředník. Dostal kancelář,
služební mobil – to všechno z peněz daňových poplatníků. Za peníze daňových
poplatníků však namísto práce dává v pracovní době rozhovory novinářům a
zpracovává trestní oznámení na svoje kritiky.
