Jan Křeček: Média informují o menšinách, když se stanou problémem pro většinu

Pokračujeme v seriálu názorů osobností na vztah médií k problematice krajně
pravicového extremismu a na způsob informování o romské menšině. To byla
základní témata Kulatých stolů, které nedávno pořádalo sdružení ROMEA. Jan
Křeček z Centra pro mediální studia při FSV UK nazval svůj příspěvek „Cesty k
sociálně zodpovědnějším médiím“. Podal základní přehled klíčových oblastí, témat
a konceptů, kterým se mediální studia věnují při teoretickém promýšlení vztahu
médií, pravicového extremismu a společenských menšin. Jan Křeček v tomto slova
smyslu popsal celkem sedm oblastí, my jsme pro vás připravili to nejzajímavější.

NEPŘEHLÉDNĚTE


Jan Charvát: krajní pravice využívá média ke svému prospěchu


Kulaté stoly sdružení ROMEA: Média, extremismus a menšiny

Tradiční masová, mainstreamová média

Jestli chceme o masových či mainstreamových médiích přemýšlet či je případně
kritizovat, na základě toho, že z jejich činnosti vyvozujeme nějaká očekávání,
tak se musíme dostat do oblasti normativní teorie, „tedy k něčemu, co říká, že
média mají a vždycky měla nějakou společenskou funkci, že mají nějaký vliv, moc,
jelikož zprostředkovávají dění z celého světa, zajišťují prostor veřejné sféry,
v němž se navzájem slyšíme, navzájem si můžeme říci, co máme na srdci – a můžeme
na základě toho dělat kvalifikované soudy, bez nichž demokracie nemá smysl a je
jen prázdná slupka.“

Jenže na druhou stranu – a v tom je podle Křečka rozpor – většina těchto médií
není za tímto účelem zakládána. Zakládají nebo provozují je komerční firmy,
jejichž úkolem je vydělat, generovat zisk pro svého majitele. Tento rozpor se v
rámci normativní teorie řeší vtělováním norem do více či méně závazných
předpisů, doporučení či zákonů. Ty mají za cíl například zabraňovat v
podněcování zášti vůči menšinám nebo k podpoře hnutí, která směřují k potlačení
práv jiných. Ale chrání i jiné menšiny, třeba i děti apod.

„Míra vyvažování společenské odpovědnosti médií prostřednictvím zákonů je věcí
diskuse, pohledů na to je víc,“ dodal Jan Křeček.

Vedle toho tu jsou měkčí normy než zákony, které novinářům naznačují, že by se
něco nemělo dělat, protože to třeba není slušné nebo etické. Média či mediální
organizace většinou za tímto účelem samy vytvořily své etické kodexy.

Menšinová média a porozumění

Dále Jan Křeček hovořil o dvou typech menšinových médií. V jednom z nich
utvářejí menšiny média samy pro sebe, ve druhém se představitelé nějaké menšiny
snaží dělat média pro všechny, tedy pro celou společnost. Jan Křeček
upřednostňuje určité spojení obou typů těchto médií, který je podle něj
společensky nejprospěšnější: „Je třeba tyto dva typy médií co nejvíce sbližovat
a zaplňovat propast mezi nimi – ve chvíli, kdy budou tato média jak pro čtenáře
menšinového, tak pro čtenáře většinového, mohou dobře přispívat ke vzájemnému
porozumění.“ Média by podle něj v tomto duchu měla dávat méně pozitivních
příkladů jednotlivých osobností, s tím, že se tak spíše snaží napasovat Romy do
většinové představy o úspěchu, a namísto toho dávat prostor Romům, ať se
vyslovují k celospolečenským problémům a otázkám.

Většinová média k onomu porozumění příliš nepřispívají. V této souvislosti je
důležité, jaká témata si vybírají a jak je zpracovávají. Jelikož vybírají zprávy
podle předpokládané atraktivnosti pro konzumenty, předkládají většinový obraz
světa. „Setkáváme se proto s jejich příliš malou pozorností k menšinám – tomu se
říká neviditelnost menšin.“

Nebo je naopak té pozornosti příliš. „Jestliže média řeší nějaké problémy, pak
jde o problémy většiny, nikoli menšin – to vídáme zřídka. Co ale v médiích
vidíme hodně, jsou situace, když se menšiny stanou problémem pro většinu.“ Když
tedy naopak kritizujeme takto pojatou přílišnou pozornost médií k menšinám, máme
na mysli to, že ta přistoupila na taktiku skupin, které jsou svou politikou
proti menšinám zaměřené. Média tak slouží k opakování a prohlubování stereotypů
ve společnosti.

Média si také nevšímají dostatečně faktu, že proti Romům, například v
litvínovském Janově, se nejvíc obracejí lidé, kteří jsou frustrováni z poklesu
své vlastní sociální situace.

Každodennost rasismu

Stereotyp považuje Křeček za problematický v okamžiku, kdy sebou začne nést
nějaký předsudek, respektive když začne předsudkem označenému přičítat nějakou
vlastnost, která s ním primárně nemá nic společného: „Blondýna je definována
tím, že má světlé vlasy. Ukrajinec je definován tím, že přichází z Ukrajiny. Ve
chvíli, kdy k tomu přičteme nějaký jiný atribut, může se jednat o konotaci
negativní. Mezi barvou vlasů a inteligencí není žádný prokazatelný vztah. Ve
chvíli, kdy začneme vykládat rozšířené vtipy o blondýnách, tak nasedneme na vlak
stereotypizace.“

Stereotyp podle Křečka ukazuje k druhému konceptu, kterým je tzv. každodennost
rasismu ze strany masových médií. „Ta, možná trochu licoměrně, možná upřímně,
odsuzují činy s rasovým podtextem, ale podílejí se na běžné diskriminaci a
stereotypizaci etnických menšin,“ je přesvědčen Jan Křeček.

Stereotypy jsou o to silnější, čím menší má jejich nositel menší mimomediální
zkušenost. „Tím se vysvětluje, proč rasisty jsou velmi často lidé, kteří nemají
osobní zkušenost s jiným etnikem.“

Jan Křeček poukázal i na média nové generace, speciálně na množství rasistických
stránek na sociálních sítích, například na facebooku, kde se pod rasistické
výroky podepisují lidé, kteří zde většinou fungují pod svým občanským jménem.
Nikoli tedy pod přezdívkou (nickem) jak tomu je v internetových diskusích. A
také na velké množství článků na blozích, které šíří rasismus a xenofobii.
Obranou proti tomu by mohlo být využívání těchto médií co nejvíce příslušníky
menšin, kteří by svou angažovaností mohli vyvážit či převážit množství
„rasistických žvástů“.

Další prohřešky médií

S tím v následné diskusi souhlasil i Patrik Banga, který se stará o blogy na
serveru iDNES.cz. Podle něj jsou blogy jako fenomén prostorem, který málo
využívají sami Romové. S tím souhlasili i další diskutéři.

Příspěvek Jana Křečka vyvolal v Praze i v Brně živou diskusi. Sám Křeček zprvu
ve výše popsané souvislosti během následné diskuse kritizoval média například i
za to, že se při své práci odvolávají na takzvanou vyváženost. „Je nesmyslné
dávat jednu minutu Hitlerovi a poté jednu minutu panu Židovi,“ řekl Křeček v
nadsázce s tím, že společenská role médií nespočívá v pomoci šířit myšlenky,
které odporují základním hodnotám či porušují ústavu a následné
zákony,vztahující se v těchto případech k lidským právům obecně a v legislativě
k Listině základních práv.

Z diskuse vyplynulo také to, že společenská atmosféra se horší i tím způsobem,
že společenské elity vyjadřují prostřednictvím médií svůj latentní rasismus.
Přičemž kvůli tomu, že jde o elity a kvůli četnosti těchto vyjádření je to
následně vnímáno jako společenská norma. Jako odstrašující příklad zazněla mimo
jiné i kritika veřejného vyjadřování a vystupování bývalého ministra a předsedy
KDU-ČSL Jiřího Čunka, chomutovské primátorky Ivany Řápkové a také Liany
Janáčkové, senátorky a starostky ostravské městské části Mariánské Hory a
Hulváky.

K hlavním prohřeškům médií patří i to, že vztah menšin a většiny často redukují
na pouhé konflikty mezi menšinami a jejich odpůrci, jakoby jiný vztah mezi nimi
neexistoval nebo nebyl důležitý. A k tomu navíc média tyto konflikty následně
bagatelizují: konflikty nevyvolávají menšiny ani menšiny společně s jejich
odpůrci, ale prioritně odpůrci menšin.

KAM DÁL?


Jan Charvát: krajní pravice využívá média ke svému prospěchu


Kulaté stoly sdružení ROMEA: Média, extremismus a menšiny