Jan Horváth Döme: O mém tátovi
Pal miro dad
Imar pre kadi luma nane u kamav pal leste te čhinel, savo has manuš.
Uľiľa Ondrišľate – Nálepkovo. Leskero phuro dad aviľas andal o Ungriko peskere phralenca. Imar olestar but berša, odoj pes arakhľa mira babaha. Joj uľiľa Ondřišľate, aľe lakeri daj, e Maňa, has Poračatar.
Ehas lačhe lavutara the charťasa. O grofo len diňas than, kaj peske te keren khera the cihelňa. Džanenas te kerel valki.
Avka paťivales amari fajta dživelas.
Mire dadeske has dešuduj berš, kana geľas andre buťi. Kerelas ko chulaja, delas te chal le gurumněn, so jekh aver.
Khere has but čhave, ta sako musaj te šigitinelas.
Leskero dad, o Jožus, bašavelas pre lavuta peskera fajtaha, phirelas gav gavestar, avka zarodenas lovore. Tiž bararelas le balen u bikinavelas le Němcenge, so but berša dživenas pre Spiša.
E baba Helena pekelas le gavutne Romenge marikľa, mare, bokeľa. Mro papus lake kerďa bov, ta pekelas.
Has bari gazdiňa, sako koruňica visarelas duvar, sar la delas avri.
Varekana, sar mange vakerelas, o gadže na has ajse benga sar adaďives. Bečeľinenas amare Romen u na kernas lenge nič, denas len smirom.
Kajča aviľas mariben u has lačhe dživipnaske agor.
O fašisti andal o Slovensko štatos dine avri, hoj savore Roma musaj te aravel peskere kherora u te džan andro veš te bešel.
Tradle len dur gavestar andro veš. Odoj has baro čoripen. Na has buťi, amare našti džanas andro gav, ča jekh duj orici, sar phenenas o raja.
Ko na šunelas u chudle les, la romňake čhinde o bala, le muršes marde nanivoč.
Avile o partizana u but amare Roma gele lenca pes te marel vaš o feder dživipen.
O Roma predžiďile o mariben u has feder. Kajča mro papus muľa andro berš 1949 u miri baba ačhiľa le čhavenca korkori.
Andal o Čechi phirenas o raja, či na kamen o Roma pre buťi pro Čechiko. Khere ňisavi buťi na has, ta gele.
Peršo gele mro dad le phralenca, pal lende miri baba.
Savore kerenas buťi u dživenas peske mištes. La baba imar has penzija , ta joj na kerelas. Chudle khera Bilovciste paš e Ostrava. O gadže le Romen kamenas pre buťi, bo kerenas sar graja. Choc na has avka poťimen, aľe has buťakere. Has sikhade te kerel buťi.
O dad kerelas pro stavbi, andre fabriki. Chanenas tuneli, tiž Prahate kerelas pro Metro dureder.
Bilovciste pes arakhľa mira daha – Araňa pes vičinelas, ta dine pes jekhetane. Bararde amen šov čhaven.
Dži ke penzija kerelas buťi, phari buťi u takoj amenge phenelas: „Čhavale, dživen avka sar pes kampel. O maro nane hijaba, buťi musaj pre leste te kerel. Šoha tumen ma ladžan, hoj san romane kokala.“ Paťalas le Devles the has baro pherasuno manuš. Kamenas les na ča o Roma, the o gadže. „Na kamav, hoj te keren ajsi phari buťi, sar keravas me. Phiren avri o školi u kerena andre kancelaria.“ Sako ďives amen e daj tradelas andre škola. Choc e daj, o dad na phirenas šoha andre škola, bo has baro mariben u o Roma na tromanas andre škola te phirel. Amen ande škola šaj phirahas.
Te dživenas so duj džene, lošanenas bi – amare čhave avrisikhade, la pheňakeri čhaj e Lucka sikhľol pre Univerzita Karlovo, mire nekphureder čhaves hin maturita. O terneder o Roman sikhľol etc.
Soske akana irinav pal oda? Kamavas ča te phenel jekh lav:
Ma bisteren pro tumaro dad, daj. Jon tumen ande pro svetos, jon tumen avri bararde u lenge šaj paľikeren.
Phurikano romano lav phenel: „Savo dad, savi daj, ajse čhave.“
Man has lačho dad the daj. Paľikerav lenge kale dromeha vaš savoro, sar amen avri bararde.
Na musaj amen te ladžas vaš amaro romipen.
S ´oda romipen?
Paťiv le dadeske, la dake, phure manušenge.Kamiben, paťiv avre manušenge. Našti phenas avres tele, te chochavas, te čoras. Kampel te dživel paťivales, šukares, sar kamel o Del.
Te paľikerel le Devleske vaš sako ďives.
Me paľikerav the mire dadeske, la dake.
Del len o Devloro loki phuv, amari čechiko.
Ačhen Devleha.
KAM DÁL?
Medailon: Jan Horváth Döme
O mém tátovi
Už na tomto světě není, a tak o něm chci napsat, jaký to byl člověk.
Narodil se v Ondriši – Nálepkovo. Jeho děda pocházel z Maďarska, přišel na Slovensko spolu se svými bratry. Je tomu už mnoho let, ještě před první válkou. Tam se také setkal s mou babičkou. I ona se narodila v Ondriši, ale její maminka, Maňa, byla z Počory.
Byli to výborní hudebníci a kováři. Hrabě jim dal pozemek, aby si měli kde postavit domky a cihelnu. Uměli vyrábět vepřovice. Takhle poctivě moje rodina žila.
Tátovi bylo dvanáct let, když začal pracovat. Sloužil u sedláka, krmil krávy a dělal další pomocné práce. Doma bylo hodně dětí, každý musel pomáhat.
Jeho táta, Jožka, hrál na housle, chodil se svými příbuznými po vesnicích. Tak si vydělával peníze. Taky chovali prasata a prodávali je Němcům, kteří žili po staletí na Spiši.
Babička Helena pekla vesnickým Romům placky, chleby, buchty. Můj děda jí udělal pec, tak pekla. Byla velmi šetrná, každou korunku obracela v dlani, než ji vydala.
V těch starých dobách, jak mi vyprávěla, gádžové nebyli tak zlí jako dnes. Pomáhali našim Romům a nic zlého jim nedělali, dali jim pokoj. Jenže pak přišla válka a byl konec se spokojeným životem. Fašisti ze Slovenského štátu vydali nařízení, že všichni Romové musejí zbourat své domky a přestěhovat se k lesu. Vyhnali je daleko od vesnice. Tam se žilo zoufale uboze. Práce nebyla. Naši nemohli chodit do vesnice, jen na dvě tři hodiny, jak nařizovala vyhláška. Kdo neuposlechl a byl chycen, dostal tvrdý trest. Ženě ostříhali vlasy, chlapa surově zmlátili.
Pak přišli partyzáni a hodně našich Romů odešlo s nimi – bojovat za lepší život.
Romové válku přežili a bylo lépe. Jenže můj děda umřel v roce 1949 a moje babička zůstala sama s dětmi. Z Čech přijížděli náboráři, zvali Romy do Čech za prací. Doma žádná práce nebyla, tak ze Slovenska odcházeli. Nejprve jel jen táta s bratry, až pak za nimi přijela moje babička.
Všichni pracovali a žilo se jim dobře, jen babička už pobírala penzi. Dostali byty v Bílovci u Ostravy. Gádžové si Romy na práci zvali, protože uměli pořádně dřít. I když ta práce nebyla dobře placená, snažili se. Byli zvyklí tvrdě pracovat. Táta dělal na stavbách, ve fabrikách. Později dělal taky v Praze, u Metrostavu, kde razili tunely.
V Bílovci se potkal s mou mamkou – Araňa se jmenovala. Dali se dohromady. Vychovali nás šest dětí. Táta až do důchodu dělal těžkou dřinu a vždycky nám říkal: „Děti, žijte tak, jak se patří. Chléb není zadarmo, musíte si na něj vydělat prací. Nikdy se nestyďte za to, že máte romský původ.“ Věřil v Boha a byl velmi zábavný člověk. Měli ho rádi nejen Romové, ale i gádžové. „Nepřeji si, abyste dřeli tak, jako jsem musel dělat já. Vychoďte školy a budete pracovat v kancelářích.“ Dennodenně nás maminka do školy posílala navzdory tomu, že rodiče sami do školy nechodili. Byla světová válka a Romové do školy nesměli.
Kdyby dnes oba žili, měli by radost. Naše děti jsou vyučené, sestřina dcera Lucka studuje na Karlově Univerzitě, můj nejstarší syn má maturitu. Mladší Roman studuje.
Proč o tom teď píšu? Chtěl jsem říct jen pár slov:
Nezapomínejte na své rodiče. Oni vás na svět přivedli, jim můžete za vše děkovat.
Staré romské přísloví říká: „Jací jsou rodiče, takové jsou děti.“
Já měl dobrého tátu i dobrou mamku. Touto cestou jim děkuji za všechno, za to, jak nás vychovali.
Nemusíme se stydět za své romství.
A co to romství je?
Úcta k otci, k rodičům, ke starším lidem …
Láska a úcta k ostatním lidem. Druhé lidi nemůžeme pomlouvat, podvést nebo okrást. Musí se žít poctivě, hezky, jak chce Bůh.
Děkovat Bohu za každý den.
Já děkuji i svým rodičům.
Ať jim dá Bůh lehkou zemi, naši českou.
Zůstávejte s Bohem!
KAM DÁL?
Medailon: Jan Horváth Döme
