Jan Charvát: Krajní pravice využívá média ke svému prospěchu

Vztah médií k problematice krajně pravicového extremismu a způsob informování
o romské menšině. To byla témata dvou Kulatých stolů, které nedávno v Praze a v
Brně pořádalo občanské sdružení ROMEA, v rámci projektu Investigativní
žurnalistika v oblasti občanských práv.

Jako panelisté se seminářů zúčastnili přední odborníci na danou problematiku i
lidé z praxe, krom jiných i Jan Křeček a Jan Charvát z akademické obce, Jarmila
Balážová, Markus Pape a Jiří Salik Sláma z obce novinářské. Vedle Romů z České
republiky byli přítomni i novináři z některých mainstreamových i okrajových
médií a další diskutéři.

Připravili jsme pro vás souhrny názorů těchto panelistů, které zveřejníme
postupně. V úvodní části miniseriálu vás seznámíme s pohledem politologa Jana
Charváta, který hovořil na tato témata: Problematika politického extremismu a
uchopení tohoto problému v politických vědách. Rozpor mezi akademickým a
mediálním přístupem a problémy, typické pro mediální pokrytí problematiky
politického extremismu.

NEPŘEHLÉDNĚTE


Kulaté stoly sdružení ROMEA: Média, extremismus a menšiny

Pojem „extremismus“ je problematický

Problematika extremismu je podle Jana Charváta neuvěřitelně široká. Na úvod
svého vystoupení zdůraznil momenty, které jsou podle něj problematické, jež se
objevují v informování o této oblasti. „Na prvním místě bych upozornil na
nesmírně obtížně definovatelný termín „extremismus“ jako takový. Zvykli jsme si,
že je běžně používán, ale problém je, že v akademickém světě nepanuje shoda
názorů na to, že by tenhle pojem měl být vůbec používán. Problémů spojených s
tímto termínem je celá řada:

• Neexistuje jasná definice tohoto pojmu, na které by se všichni shodli. A pokud
  nemáme definici, těžko hovořit o tom, že pracujeme s nějakým pojmem.
• Druhý problém, který je v tomto případě možná důležitější, je, že požívání
  tohoto pojmu se objevuje od šedesátých sedmdesátých let – a pojem extremismu byl
  vytvořen v podstatě proto, aby vznikla kategorie, do které je možné zahrnout
  extrémy, které jsou na jedné straně fašistické a nacistické a na straně druhé
  komunistické. To znamená, že k vytvoření této kategorie vedl politický důvod.
  Problém je v tom, že tyto systémy sice mají některé podobné charakteristiky, ale
  protože je zahrnujeme do stejné kategorie, tak se v zásadě tváříme, že
  neexistují odlišnosti, kterých je mezi nimi existuje poměrně velké množství.
• Třetí problém je, že pojem extremismus má jednoznačně pejorativní charakter.
  Dá se tedy velmi často používat k politické denunciaci protivníků.
• A poslední problém, který je s tím spojený: ten pojem sám o sobě v zásadě nic
  neříká. Když o někom prohlásím, že je extremista, tak nevíte, co si pod tím máte
  představit. Nevíte, co si (extremista) myslí, o co usiluje atd. Pokud o někom
  řeknu, že je neonacista, že je marxista-leninista, tak víte velmi přesně co
  chce, odkud vychází, kam směřuje.“

Tento pojem se podle Charváta dá sice přesněji vymezovat a hovořit o
pravicovém extremismu. Ovšem i pojem „pravicový extremismus“ není sám o sobě
jednou homogenní skupinou. Existují v něm minimálně tři hlavní proudy, jak v
Evropě, tak u nás:

• Proud reakčního populismu, který u nás dlouhodobě představovala Národní
  strana.
• Fašizující – například Vlastenecká fronta.
• Třetí proud je ten nejznámější, tedy proud neonacistický, například Národní
  odpor.

Všechny tyto tři proudy se v řadě věcí odlišují. Neodlišují se ve všem, nemají
problém spolupracovat, ale zároveň nelze tvrdit, že jde o jednu a tu samou
záležitost. „Pokud budete o Národní straně tvrdit, že je neonacistická, tak ona
celkem bez problémů prokáže, že tomu tak není. Proto je lepší i v této oblasti
používat přesnější pojmy než je extremismus. „

Taktika médií kontra využívání médií krajní pravicí

Informování o problematice krajní pravice rozdělil Jan Charvát na dvě části:

• přístup, který volí média – jakým způsobem o problematice informují,
• jakým způsobem se krajní pravice snaží využívat média, jakým způsobem jimi
  manipulují.

U informování o problematice krajní pravice je třeba zdůraznit, že problematika
neonacismu je médii poměrně oblíbená, protože jde o záležitost, která je velmi
barvitá, přitahuje pozornost. „Zároveň u médii dlouhodobě trvá tendence k velmi
povrchnímu hodnocení problematiky i jednotlivých lidí, kteří se na ní nějakým
způsobem podílejí. Velmi dlouho existovala v médiích tendence k tomu, že lidé,
kteří se pohybují na krajní pravici, jsou asociálové, deprivanti, lidé se
sníženým IQ atd., což samozřejmě není pravda. Přestože tito lidé se na krajní
pravici pohybují více, než v jiných společenských vrstvách, nelze tvrdit, že
takto vypadají všichni a rozhodně nelze tvrdit, že takto vypadá – v uvozovkách –
elita, která tuto skupinu vede.“ Tato „elita“ podle Charváta v posledních letech
prokázala například, že je schopna se pohybovat v českém právním řádě.

„Setkávám se čas od času i s tím, že jsou neonacisté vydáváni za jakési
spiklence, teroristy – vedle tendence snižovat význam neonacismu tedy vidíme i
tendenci opačnou, jeho přeceňování. Ani jedno neodpovídá realitě,“ dodal
Charvát.

Dále Charvát hovořil o tom, jak krajní pravice využívá médií ke svému prospěchu.
„Je zapotřebí říci, že uvnitř krajní pravice převládá názor, že média jsou
nepřítelem, že jsou součástí toho systému, který má za úkol pošpinit jejich
jméno. Ale zároveň jsou přesvědčeni, že médií je třeba využívat k vlastnímu
prospěchu. Zde nemůžeme hledat čistou logiku. Zároveň je třeba si uvědomit to,
že pro řadu lidí z krajní pravice už jenom ten moment, že se objeví v médiích je
něčím, co je nesmírně přitahuje. Chlubí se i velmi negativně laděnými články,
což je věc, kterou by se asi normální člověk nechlubil.“

U krajní pravice jsou podle Charváta vidět dvě metody „práce s médii“.

První z nich je snaha maximálně na sebe upoutat mediální pozornost. To se
naprosto perfektně podařilo Národní straně, která dlouhodobě přicházela s výroky
dostatečně kontroverzními, aby přilákaly pozornost. A zároveň po se celou dobu
pohybovala na hranici zákonnosti. Výsledkem bylo, že v podstatě všechna média o
této straně intenzivně a dlouhodobě informovala a v zásadě za tuto stranu
vytvářela jakousi její kampaň. Potíž, která se samozřejmě ukázala, byla
neschopnost, nejen novinářů, ale i odborníků, identifikovat nebo alespoň jasně
mluvit o tom, že Národní strana v podstatě nemá žádnou skutečnou sílu. V
momentě, kdy se hegemonem na krajní pravici stala Dělnická strana, Národní
strana víceméně „odešla“.

„U Národní strany nelze předpokládat, že by měla větší počet členů než maximálně
padesát. Ona nikdy přesná čísla neudávala, takže to nevíme, ale lze to
předpokládat z toho, co jsme se o ní postupně dozvídali. Byla schopna mluvit,
ale jinak nebyla schopna ničeho jiného. Přesto byla dlouhodobě vydávána za jednu
z nejvýznamnějších krajně pravicových formací v České republice. Ze strany médií
to bylo naprosté nepochopení toho, jaké je její skutečné místo. A Národní strana
naopak zřetelně viděla, jakým způsobem může použít média ke svému prospěchu.“

Druhá strategie, kterou Charvát vidí u krajní pravice, je její snaha zbavit se
pejorativní nálepky neonacistů apod. Veškeré propagandistické působení a veřejná
vystoupení jsou nasměrována tak, aby tento moment byl nějakým způsobem
problematizován.

„Klasickým příkladem této taktiky je jeden velmi rozsáhlý rozhovor v MF Dnes,
který dal Filip Vávra tehdejšímu zástupci šéfredaktora Viliamu Buchertovi. Tam v
zásadě Filip Vávra, kterého můžeme pokládat za velmi významnou osobu v rámci
krajní pravice, v podstatě použil všechny hlavní taktiky, které v tomto proudu
nalézáme. Odmítl označení, že je neonacista, odmítl označení, že je rasista,
jednoznačně postuloval představu o společnosti jako o společnosti ochranářské,
která bude nějakým způsobem chránit lidskou diverzitu atd. Ten rozhovor byl
zjevně veden s přesvědčením, že Filipa Vávru nebude těžké
nachytat. Ukázalo se, že to byla zcela chybná představa, z rozhovoru se nakonec
stala jedna velká prezentace krajně pravicových myšlenek, v té nové, moderní
podobě, které Buchert nebyl schopen nějak výrazně sekundovat. Problém, který se
tady objevuje velmi zřetelně, a je dobré ho velmi zdůraznit, spočívá v tom, že
neonacisté na rozdíl od jiných skupin se nemohou veřejně přihlásit ke své
ideologii. Pokud to udělají, tak jsou okamžitě vystaveni trestnímu postihu.
Tohle je moment, který říci nemohou a také ho nikdy veřejně neřeknou.“

Výsledkem takových (taktických) technik je, že neonacisté, když někde vystupují
a mluví, tak jsou schopni mluvit způsobem, který může působit relativně
přívětivě. Není proto možné neonacisty a obecně celou krajní pravici podceňovat.

Charvát zmínil i další problémy v komunikaci v této oblasti: „Pokud budete
mluvit s lidmi, kteří se pohybují v tomto prostředí, musíte předpokládat, že to,
co říkají, nemusí být vůbec pravda. Když se zeptáte lidí, kteří se pohybují
jinde, s jinými radikály, když budete mluvit třeba s anarchisty nebo trockisty,
můžete víceméně předpokládat, že to, co říkají, si také skutečně myslí. V
případě krajní pravice to tak nemusí zdaleka být.“

Podle Charváta je mnohem důležitější vystupovat proti krajně pravicovým
myšlenkám, než proti ikonografii či vnějším znakům vůbec.

KAM DÁL?


Kulaté stoly sdružení ROMEA: Média, extremismus a menšiny