Jak se žije českým a romským prostitutům
Někteří jsou studenti vysokých škol, jiní drogově závislí, další pak kluci
bezprizorní, bez rodičů, z dětských domovů a „diagnosťáků“. Existují ale i tací,
kteří od života jen vyžadují luxus. A jsou schopni pro něj udělat cokoliv, třeba
zajít i do krajností. Co vlastně spojuje prostituty v Česku – ať už ty české,
nebo romské? Měli vždycky v životě na vybranou?
Chci s tím přestat. I s fetem, i se šlapáním
„Byly doby, kdy jsem si za noc vydělal i pět šest tisíc. Dneska? Kdepak!“
popisuje jednadvacetiletý prostitut Honza. Chodník „šlape“ od šestnácti.
Seznamuji se s ním na pražském Hlavním nádraží, často označovaném za největší
křižovatku mužské prostituce u nás. O tom, že tento přívlastek už dávno není
aktuální, ví sám špinavý blonďák, rodák z Rakovníka, nejlépe. Ty časy, kdy v
okolí „hlaváku“ postávali mladí prostituti, kteří za sexuální služby solventním
pánům inkasovali nemalé částky, jsou už prý dávno pryč.
„Tady jsou totiž kluci,
kteří to nenáročným zákazníkům udělají pusou za dvě stovky. V křoví. Proto často
jezdím do Hamburku, tam se ceny pohybují úplně v jiných sférách. Něco kolem dvou
set euro za den,“ objasňuje současný stav. Kluci z okolí pražského Wilsonova
nádraží se pohybují v komunitách drogově závislých lidí a společně s místními
bezdomovci, prostitutkami a jejich pasáky se dobře znají. Ve valné většině sami
drogy berou, nebo je prodávají. Stejně jako náš první respondent.
Honza natahuje kouř z nabídnuté „marlborky“. Začíná nám vyprávět svůj životní
příběh. Za tři stovky.
„Hrál jsem závodně fotbal a do svých zhruba patnácti let
jsem si žil celkem pohodový život. Až na to, že jsem vyrůstal bez mámy. Když mi
bylo pět, umřela. Zůstal jsem jenom s tátou. Ten už ale taky není naživu. Zabil
se v autě, když mi táhlo na šestnáct,“ začíná s vyprávěním. A pokračuje
vzpomínkami na spouštěč toho všeho – ústavní výchovu, kam ho umístili po smrti
jeho otce.
Z dětského domova v Táboře Honza často utíkal. A jeho první kroky
směřovaly právě na „hlavák“. Žil na ulici, myl se ve sprchách na nádraží, nebo u
svých prvních klientů. „V šestnácti si jako šlapka žiješ na hodně dobrý úrovni.
Jakmile je ti ale víc jak dvacet a ještě k tomu fetuješ, nemáš absolutně šanci.
To pak chodíš za směšný částky. Aspoň tady na nádraží určitě.“ Opravdové peníze
podle jeho slov chodí vydělávat do luxusních i méně luxusních gay klubů, jimiž
je Praha poměrně proslulá.
Nechvalně známá je i „hodinovými pokoji“ pro pány,
kteří si chtějí užít s mladými kluky. Ostatně provozovatelé těchto gay podniků
na to sázejí, proto pokojíky fungují v bezprostřední blízkosti klubů.
„Nejznámější je v Praze Pinocchhio, teď ho přejmenovali na Tempel. Najdete ho
kousek odsud,“ ukazuje nám Honza a vydechuje kouř z cigarety. Zhruba asi šesté.
„Věř mi, chtěl bych s tím prásknout, nefetovat, nespát se starejma chlapama a
žít normální život. Nejdřív si na to ale musím vydělat."
NEPŘEHLÉDNĚTE
David Tišer: Kauza homosexuální prostituce
Lászlo Sümegh: Homosexuální prostituce neexistuje
Honzův osud je až příliš podobný těm, které se objevují i v příbězích
československých prostitutů, které převážně v devadesátých letech oslovoval
publicista Cyril Valšík.
„Do roku 1982 jsem nevěděl, že prostituce nezletilých
kluků vůbec existuje. Ale potom jsem si o tomto problému přečetl článek v
novinách, a když jsem točil televizní dokumenty z dětských domovů a
diagnostických ústavů, objevilo se toto téma znovu. O mnoho konkrétněji,“ píše
ve své knize nazvané Váš kluk prostitut?, jež vedle filmu Mandragora, natočeného
polským režisérem Wictorem Grodeckiem v devadesátém sedmém, představuje jedno z
mála tuzemských děl, které se problematice mužské, častokrát označované jako
homosexuální, prostituce věnuje.
„Homosexuální prostituce neexistuje, protože
valná většina hochů, kteří se živí svým tělem na ulici nebo kdekoliv jinde,
nekoresponduje s homosexuální orientací,“ vysvětluje Lászlo Sümegh, který už v
pětadevadesátém roce v centru české metropole rozdával mladým klukům bez domova
čisté injekční stříkačky a prezervativy. Teď šéfuje organizaci, která sídlí v
pražských Vysočanech. „Dejte jim šanci…“ stojí na obrovském plakátu umístěném na
domě v ulici K Moravině 7. Na oknech visí také nápis „Dům Šance“. Ještě do
července 2008 jej klienti navštěvovali v Nepomuckého ulici na Praze 5. Za
podivných okolností však vedení Městské části Prahy 5 vypověděla občanskému
sdružení Projekt Šance nájemní lhůtu.
Domluvit si rozhovor s Lázslem, který
zmíněnému sdružení šéfuje a jenž loni v březnu za svoje dlouholeté aktivity s
mládeží získal cenu Křesadlo 2010, není nejjednodušší. A navíc – musíte být
dostatečně připraveni. Tenhle zhruba dvoumetrový chlapík se zženštělými gesty si
před nikým nebere servítky. Je zvyklý, že mu lidé házejí klacky pod nohy. I sami
klienti jej několikrát okradli a vyhrožovali mu. Původní profesí textilní
výtvarník, přesto už mnoho let streetworker a sociální pracovník pro všechny
děti a mladé lidi, kteří se ocitli bez pomoci na ulici. Prostituti představují
značnou část jeho klientely. Rozhovor jsme měli domluvený na sedmnáctou hodinu.
To už tu nebude tolik lidí. Budu mít na vás více času,“ upřesňuje. Krátce po
sedmnácté přichází z vedlejší místnosti, v níž se pravidelně setkává se svými
klienty, většina z nich jsou bývalí prostituti a prostitutky, kteří z valné
většiny brali drogy. Jsou mezi nimi i „Romáci“. Tady si klienti vaří, tráví
volný čas, povídají si o problémech a pracují v dílnách. Sprosté slovo tu
neuslyšíte, za každé se prý platí dvacetikorunou.
„Drtivá většina dětí, které
žijí na ulici, pocházejí z dětských domovů. Když je domovy v osmnácti letech
vyhodí s tím, aby šly do velkého světa, opouštějí svou rodinu. A když je někdo
pětkrát šestkrát denně zvyklý jíst a vyrůstá v instituci, tak se také
pochopitelně institucionalizuje. Jakmile toho mladého člověka vyhodíte na ulici,
co se stane? Začne hledat institut. Pak nastává to zlo, když najde organizace,
které mu zadarmo dají najíst, zadarmo se zde může vysprchovat a nevedou ho tak k
ničemu samostatnému,“ začíná László Sümegh. Říká, že společnost nemá zájem na
tom, aby dětí v dětských domovech vyrůstalo málo. „Stavějí se totiž další. V tom
je ten základní problém,“ dodává s patřičnou rázností.
Vtom se ve dveřích objeví
jeden z jeho klientů, respektive klientek. Nechává si říkat Milly. Mladý
transsexuál, rodák z Olomouce, který utekl z diagnostického ústavu. V Praze je
už šestým rokem. Taky „šlapal“. Zpočátku na Hlavním nádraží, pak v pražských gay
klubech. „Kdysi bývalo, že jsem si za noc vydělal i deset tisíc. Dneska nemáte
šanci. Ještě pořád si někteří lidé myslí, že platíme zlatými bankovními kartami,
že si žijeme na vysoké úrovni,“ popisuje mi muž s jemně vytrhaným obočím a
lehkou vrstvou make-upu na tváři. „To víte, pro ty mladé lidi je to hrozná
euforie. Myslí si, že přísun horentních částek bude trvat věčně,“ přerušuje
Milly Lázsló. S prostitucí Milly skončil v době, když si uvědomil, že si klienti
zvykli uspokojit se za maximálně dvě stovky. Někteří dokonce jen za teplou
polévku – to ale stále byli ti slušnější zákazníci. „Někteří se s vámi nebavili.
Odvedli jste svou práci a oni vás zmlátili do krve, nedali vám ani korunu.
Hrozný ponížení. To nepřeju nikomu…“
Nevím, co bude dál…
Říkejme mu například Roman, z pochopitelných důvodů chce být v anonymitě. Dnes
mu je dvaadvacet. Rom. Vyrůstal na pražském Smíchově v bytě se svou matkou,
která pracovala jako uklízečka, s mladší sestrou a babičkou.
„Žili jsme v dost
velký chudobě. Máma chodila uklízet na několik míst, takže často odpoledne
nebývala doma. Se ségrou jsme trávili hodně času venku na ulici s kamarády. Když
mi bylo jedenáct, občas jsem kouřil cigarety, ale máma ani babička to nevěděly.
Někdo tenkrát přinesl odpoledne do parku trávu, prý že to vyzkoušíme. Tak jsem
to zkusil a dodnes si pamatuju, jak jsem se strašně tenkrát smál. Pak zas
nějakou dobu nic, ale potom se tráva začala objevovat častěji,“ vzpomíná na
jednu z prvních drogových zkušeností v dětství Roman.
A pokračuje ve vyprávění,
z něhož se dozvídáme, že poměrně krátce nato začal experimentovat s daleko
tvrdšími drogami. „Když mi bylo dvanáct, nastěhovala se na Plzeňskou jedna
rodina, která heroin prodávala. Bylo strašně jednoduchý si to koupit.“ Peníze
sháněl, kde se jen dalo. Občas vzal z domu nějakou cennost, například babiččiny
zlaté prstýnky a zastavil je v zastavárně. To ale nešlo donekonečna a občasných
menších loupežných přepadení, kdy někomu na zastávce vzal mobil a pak se už za
ním jen prášilo, se už také bál.
„Pořád jsem slyšel, že kluci chodí do Podolí na
byznys. Nejdřív jsem nevěděl, co to je, ale pak jsem pochopil, že tam jsou
starší chlapi a platí za to, že jim vyhoníš péro. Nejdřív mi jenom ta představa
přišla hnusná, ale ti kluci, co to dělali, měli spoustu peněz. Nikdy nemuseli
krást. Nemuseli se bát, že nebudou mít peníze. A jeden kluk mi vyprávěl, že když
při tom nemyslíš na to, ale na něco jinýho, tak že to tak strašný není,“ říká
dnes už dvacetiletý Roman, který je heterosexuál – ostatně jako valná většina
prostitutů.
„Mladí kluci jsou poměrně dost vzrušiví. Mnozí z nich jsou schopni
dosáhnout erekce pomocí fantazie, té heterosexuální, anebo pomocí mechanického
dráždění. Na druhou stranu – většina zákazníků od těchto chlapců nevyžaduje
erekci, to je jim jedno. Jsou používáni jako objekty sexuálního uspokojování
právě těch zákazníků,“ vysvětluje sexuolog Petr Weiss.
Roman nakonec coby
dvanáctiletý kluk se rozhodl přivydělávat si stejně jako jeho kamarádi v
podolském koupališti. „Byl jsem hezkej kluk, všichni to říkali a opravdu jsem
neměl vůbec problém si tam vydělat. Brzy se to o mně začalo říkat i na Smíchově,
že chodím na byznys, mohl jsem si koupit pěkný boty a kalhoty a taky jsem něco
občas dal mámě. Ona to, myslím, věděla, ale nemluvili jsme spolu o tom,“
popisuje.
Podle Davida Tišera, jednoho z prvních a ne-li vůbec jediných romských
LGBT aktivistů v Česku a na Slovensku jsou mladí Romové v prostituci skutečně
žádaní. „Představují v podstatě jednu z mála exotik, se kterou se čeští
zákazníci mohou setkat,“ míní Tišer, na kterého se alespoň podle jeho slov
obrací čím dál více mladých Romů, kteří propadli prostituci a hledají pomocnou
ruku.
Roman se později dostával ještě do větší propasti drog. Tělo vyžadovalo
větší dávky a to pochopitelně znamenalo větší přínos „lováků“. „Začal jsem se
potulovat po Praze, na hlaváku, a tam jsem si to poprvý nechal udělat análně.
Bylo to hnusný, ale dostal jsem za to víc peněz, to už mi bylo čtrnáct a nebylo
tak strašně jednoduchý sehnat klienty, protože tam chodili i mladší kluci. Někdy
jsem taky prodával psaníčka (pozn.red.: malá obálka s drogou připomínající velmi
miniaturní dopis). Někdo mě pak ale asi nabonzoval, protože mi záviděl víc
peněz, a tak mě chytili policajti. Zavřeli mě, a když jsem se vrátil, byl jsem
starej.“ Tehdy Romanovi bylo téměř sedmnáct. „Ještě jsem se potloukal po
hlaváku, ale ta konkurence byla velká. Tak jsem začal zase prodávat a zase jsem
se dostal do basy. Teď jsem už úplně out. Je mi dvacet dva, neberu furt, ale nic
mě nebaví a nevím, co bude dál.“
David Tišer: Romové jsou žádaní
I v rámci komunity prostitutů existuje jakási hierarchie. Za nejnižší vrstvu
jsou považováni například kluci, kteří vydělávají v gay klubech nebo v horším
případě na nádraží – jako například Honza, Milly i Roman. Výše jsou už ti, již
své služby nabízejí na internetu. Třeba na běžném diskusním fóru, chatu,
erotické seznamce, gay seznamce – k nejznámějším patří asi iBoys.cz, nebo přímo
na specializované webové stránce, která nabízí gay escort služby. Kupříkladu
zpoplatněná stránka www.escortboys.cz údajně nabízí kolem 3000 aktivních
uživatelů. Stačí poslat přes účet registrační poplatek a už jen založit profil s
mírami, fotografiemi a popřípadě cenami za jednotlivé služby. A zákazníci
objednávají.
Nejvyšší „kastu“ ale podle romského LGBT aktivity Davida Tišera
představují prostituti, kteří vydělávají za hranicemi ČR v luxusních gay
klubech, především v Rakousku a Švýcarsku. „Znám případy, kdy mladí Romové
odjeli do Švýcarska. Začali zpočátku vydělávat v klubu a později si tam našli
nějakého staršího Švýcara, u kterého kupříkladu týden bydleli, další tři dny
trávili doma v Česku a pak se zase zpátky na týden vrátili do Švýcarska. Z
peněz, které tam vydělali, pak tady živili celou rodinu,“ popisuje David Tišer.
Za dva týdny ve Švýcarsku si „luxusní prostituti“ mohou vydělat až kolem sto
tisíc korun. Jsou to především kluci, kteří si chtějí žít na vysoké úrovni,
velmi se starají o svůj zevnějšek, nepohrdají luxusními značkami oblečení, ba
právě naopak. A na heroinu neujíždějí, občas si dají koks – ten jim na kráse
neubere.
„Za prvních čtrnáct dní jsem si domů odvezl 90 tisíc, a to jsem tam
fakt hodně utrácel,“ popisuje mi dvacetiletý Rom, který chce být oslovován jako Tommy. Až do patnácti bydlel v jižních Čechách, konkrétní město kvůli anonymitě
zveřejňovat nechce. Měl před sebou slibnou kariéru tanečníka baletu, po základní
škole byl přijat na baletní konzervatoř. Finančně ho po celou dobu zajišťovali
rodiče. Fungoval v úplně běžné rodině. „Měli jsme se dobře. Já měl vždycky, co
jsem chtěl. Dodneška jsem strašně rozmazlenej“ přiznává Tommy, který měl údajně
vždycky blízko k luxusním věcem. V podstatě to byl ten hlavní důvod, proč se
místo baletu rozhodl dát přednost eskortním službám. Nikdo z rodiny o tom neví.
„Máma by mě zabila,“ říká tak trochu s úsměvem.
To, že se obléká v těch
nejdražších značkách, vozí v novém autě a že občas nějaký ten peníz dá svým
rodičům, doma vysvětluje po svém: „Říkám jim, že mám bohatého přítele, který si
mě vydržuje.“ Přítele – Neroma – skutečně má, ale na rozdávání, jak to Tommy
tvrdí, opravdu nemá. Práci svému příteli moc neschvaluje, ale údajně si také
zvykl na luxus.
Tommy začal s prostitucí ve Švýcarsku v osmnácti. Nejdříve to
bylo prostřednictvím agentury, která zajistila letenky i luxusní apartmán. Z
každého klienta agentuře odevzdával 40 % výdělku. „Není to moc, protože tam je
všechno strašně drahý. Vyplatí se to ale pořád víc, než když objednáš sám na
vlastní náklady nějakej pokoj,“ objasňuje Tommy, který má už v zemi přesných
hodinek, dobré čokolády a množství bank svou vlastní klientelu. „Jezdím už
hlavně za nimi domů, ne do apartmánu od agentury,“ říká dvacetiletý Tommy a
dodává, že klienti, zpravidla staří pánové, mu neplatí jen za sex. „Někdy si
chtějí jen povídat, jindy si přejí masáž. Ale samozřejmě požadují také sex
včetně líbání. Mně to nedělá problém. Když si pak představím ty peníze, je mi
líp.“
Podle uznávaného sexuologa Petra Weisse většina prostitutů a prostitutek
říká, že se dokáže od práce odosobnit a skutečný sex pak prožívá v osobním
vztahu. „Nicméně já se nedomnívám, že lze takhle lehce vybudovat nějakou bariéru
v tom sexu. To nejsou vždycky moc hezké věci, co člověk v té práci zažije. Když
chce člověk vydělat, tak se musí účastnit mnoha takových aktivit, kterému jemu
nejsou příjemné. A myslím si, že to zanechává jeho stopu na sexuálním životě,
jeho vztahu k lidem,“ míní Weiss.
Na otázku, jestli Tommy cítí, že jeho práce je
v rozporu s jakýmsi romipen, tedy romstvím, tradičními romskými hodnotami,
odpovídá, že nikoliv. „Co to má s tím dělat? Já jsem Romák, vím to, ale
neznamená to, že kvůli tomu nemůžu dělat práci, která mi vynáší tolik peněz, o
kterých se mnohým může jen zdát.“
