Zítra vypukne tolik očekávaná olympiáda v Pekingu. S
blížícím se termínem této nesmírně sledované události vzrůstají i mé rozpaky a
nerozhodnost.
Jak jsem již jednou psal, jsem opravdu zarytý sportovní fanoušek, schopný hodiny
sledovat hokej stejně jako kriket. Ovšem stejně tak mi není lhostejná politická
situace v různých částech světa a stav dodržování lidských práv. Leckterý z vás
možná mávne rukou a namítne, že žádná z dnešních zemí není bez poskvrny, včetně
USA. Samozřejmě máte pravdu, ovšem komunistická Čína zachází za hranice i
minimální tolerance. Měl jsem možnost Peking navštívit jako muzikant v roce
2004. Už tehdy byla otázka olympiády velmi ožehavá, komunistická vláda dumala,
jak vyřešit pro zbytek světa zcela nepřijatelné znečištění ovzduší. To je
způsobeno mimo jiné i tím, že dvě třetiny z celkového počtu 17 milionů obyvatel
topí tuhými palivy. Navrhované řešení bylo sice jednoduché, zato zcela mimo mé
chápání. Zkrátka poslední předolympijskou zimu se v Pekingu tuhými palivy topit
nebude. Mohu říci, že při mé listopadové návštěvě byl Peking už velmi chladný.
Stejně tak si zatím nedovedu představit, že se budu radovat z průběhu největší
sportovní události s vědomím, že díky ní přišlo přes milion Číňanů o svoje
domovy, jak před časem zveřejnila humanitární organizace Centrum práv a bydlení.
Proč? Kvůli výstavbě infrastruktury. Lidé byli vystěhováváni bez předchozího
varování a se zcela nedostatečnou finanční náhradou.
Olympiáda není pouze vrcholnou sportovní, ale i společenskou událostí, jež má
propagovat naše společné lidství, lidskou soudržnost. Čína jako dějiště takové
akce je mírně řečeno nevhodná. A to jsem nepsal o čínské podpoře barmského
vojenského režimu, o Tibetu atd. Tak to vypadá, že televize tentokrát zůstane
vypnutá…
