Jak se dnes žije v Chanově

Hrůza Ústeckého kraje, místo, kam ještě nedorazila civilizace. Tak více než dvacet let lidé vnímají mostecký Chanov, sídliště proslavené
zdevastovanými byty a nepořádkem. Dnes však na tomto místě nenajdete na zemi jediný papírek, v oknech bytů visí
čisté záclony a i děti spořádaně odhazují odpadky do přistavených popelnic.

Zdá se, že chanovské Romy konečně nebaví žít ve špíně, mezi potkany a v
bytech bez oken. Jak dlouho jim ale to nadšení vydrží? Pokusů o přiblížení
Chanova k civilizaci tu už bylo několik. Všechny však měly stejný konec. Po pár
uklízecích akcích se opět mezi paneláky vrátil nepořádek.

„Dvě ženské autem do Chanova? Abyste se zpátky nevrátily vlakem a bez jediné
koruny,“ varovali nás někteří známí, když se dozvěděli, že se jedeme podívat do
proslulého romského ghetta.

Vjíždíme do Chanova krátce po jedenácté hodině, bez předchozího ohlášení. Chvíli
čekáme v autě a raději se zamykáme. Brzy zjistíme, že zbytečně.

Na místních prolézačkách před prvním panelákem si hraje skupinka dívek, další
hlouček chlapců si na chodníku na druhém konci sídliště dokazuje, který umí
lepší hvězdu či kotoul. U dalšího bloku zase stojí přistavené osobní auto s
vozíkem, na který Romové nakládají starý nábytek z jednoho vybydleného bytu.

„Hledáte někoho?“ zaklepe nám na okénko mladý muž. „Sháníme pana Tonku. Toho,
který se tu od února stará o úklid,“ odpovíme. Muž se usměje. „Jóóó, tak toho
najdete o kus dál, v kulturáku,“ ukazuje nám ochotně cestu a zase tiše odchází.

Tonka je pro nás jako Bůh

Podnikatel Josef Tonka z nedalekých Obrnic se o čistotu sídliště stará od
prvního února letošního roku. V prvním měsíci fungování se jeho firma Tonkostav
osvědčila, a tak romský podnikatel dostal od mosteckého magistrátu necelé dva
milióny korun na úklid Chanova do konce roku. Bez výběrového řízení.

„Zaměstnává lidi ze sídliště a zjevně to s nimi umí. Tato atypická lokalita
vyžaduje nestandardní řešení, proto radní schválili výjimku z pravidel pro
zadávání veřejných zakázek a úklid chanovského sídliště svěřili panu Tonkovi,“
říká náměstkyně mosteckého primátora Hana Jeníčková. „Návrat k původnímu
nepořádku nepřipustím,“ prohlásil hned v únoru Tonka. A zatím se zdá, že svůj
slib plní.

Zaparkujeme před místním kulturákem za nablýskaným černým vozem. A hned se
staneme středem zájmu tří postarších mužů a dvou mladých žen, kteří ze schodů
kulturáku pozorují dění v okolí.

„Je tu někde pan Tonka?“ ptáme se znovu. Zareaguje jeden z mužů, který už na
pohled budí respekt. To je on. Jenže zrovna musí odjet vyřešit nějaký osobní
problém. Nasedá do přistaveného černého auta. „Budu zpátky tak za dvě hodiny,“
volá na nás Josef Tonka, který svůj chanovský „rajón“ opouští v pracovní době
málokdy. Jinak tu je, jak později říká, od sedmi do pěti odpoledne.

„V Chanově se teď žije mnohem lépe. Dřív tu byl strašný bordel, ale hodně se tu
díky panu Tonkovi změnilo,“ pochvaluje si teď život na sídlišti
devětatřicetiletý Petr Gabčo, který zde žije už dvacet let.

„Předtím místní lidé na úklid vůbec nedbali. Až pan Tonka všechno změnil. Nechal
opravit lavičky, jsou tu všude odpadkové koše, popelnice, za barákama je taky
čisto, i trávníky jsou krásně posekané,“ ukazuje na okolní upravenou zeleň a dál
vychvaluje muže, který tu má u všech autoritu. „Je pro nás něco jako Bůh. Když
se třeba někdo začne prát, tak on rváče hned od sebe rozežene. Lidi ho prostě
poslouchají.“

Alarmující nezaměstnanost

Zastavíme mladíka, který k popelnici nese starou matraci. „Nikdy jsem nic
nevyhazoval z oken,“ dušuje se čtyřiadvacetiletý David Sivák, který se v Chanově
narodil. „Já vím, že nás všichni šoupou do jednoho pytle, ale není to tak. Ale
ti, co si udělali pod okny skládky, už se taky snaží. A už se sem člověk nemusí
bát jezdit jako dřív,“ připouští David fakt, že v minulosti se tu hodně kradlo a
k člověku, který nebyl místní, se chanovští Romové nechovali zrovna nejlépe.

„I pro děti tu je teď lepší vyžití. Škola pro ně něco dělá,“ říká mladík.
Vzápětí ale vyhrkne, že za komunistů se, podle něj, tady žilo lépe. „Protože
stát všechno dotoval. Dnes musíte pro děti všechno platit – tužky do školy,
sešity, učebnice,“ vypočítává David, který možná jako jeden z mála místních Romů
chodí do práce. „Jsem vyučený zedník a po několika letech na pracáku jsem dostal
místo v Metrostavu.“ Flákání a pobírání sociálních dávek prý není nic pro něj.
Chce totiž, aby se jeho děti měly dobře.

Vysoká nezaměstnanost je podle Petra Skřivánka z Komunitního centra Chanov
jedním z největších oříšků lidí z místního sídliště. „Ale to je problém celého
Mostecka. Vždycky tu byla vysoká nezaměstnanost. A v důsledku to pak dopadne na
lidi s nejnižším vzděláním,“ poukazuje na fakt, že Chanovští ve studiu nevidí
žádnou budoucnost.

Situace s nezaměstnaností tu je alarmující. Ze zprávy Komunitního centra Chanov
vyplývá, že třeba v roce 2005, kdy v této romské komunitě žilo 1635 lidí, bylo
práceschopného obyvatelstva 787. Z toho jich 581 – 225 žen a 356 mužů – bylo v
registru pracovního úřadu. „Vzhledem k současným nárokům trhu práce je
vzdělanostní skladba komunity katastrofální. Z 581 uchazečů o zaměstnání má 215
žen a 331 mužů základní vzdělání, 3 ženy a 24 mužů nižší střední vzdělání nebo
výuční list a 5 žen a jeden muž jsou bez ukončeného základního vzdělání. Jen dvě
ženy mají dokončenou střední školu s maturitou,“ konstatuje zpráva.

Tanečnice válcují konkurenci

Proto se Komunitní centrum Chanov, které na sídlišti působí od roku 2002,
zaměřuje na ty nejmladší. „Jejich budoucnost se odvíjí také od toho, jak se s
nimi pracuje,“ zamýšlí se Petr Skřivánek. Komunitní centrum založilo zařízení
Klubíčko, určené pro děti předškolního věku. „Učíme je tam hygienickým návykům,
znát barvy, prostě všechno, co by měly umět při vstupu do první třídy základní
školy,“ říká Petr Skřivánek.

Z dalších aktivit pro děti vyzdvihuje taneční soubor Sam Roma Sam. Ten je
chloubou celého sídliště. Deset dívek ve věku od devíti do třinácti let totiž
reprezentuje svou komunitu na všech dostupných tanečních festivalech po celé
České republice. A za rok a půl, co spolu mladé Romky tančí, si domů nepřivezly
jiné umístění než první.

„Holčiny jsou prostě v tanci profíci. Jsou perfektní v čardáších, zvládají i
moderní tance a mají zájem i o indické,“ chválí dívky Petr Skřivánek a ukazuje
na celou řádku pohárů a medailí vystavených na poličce v jeho kanceláři. V
komunitním centru si ale uvědomují, že tancování je živit nebude, a tak
nastolili tvrdá pravidla. Účast v tanečním souboru je podmíněná dobrým
prospěchem ve škole, minimálně snahou o dobrý prospěch. Pokud některá z děvčat
ve škole poleví, hned jim komunitní centrum nabídne doučování nebo pomoc s
domácími úkoly.

Na střední školy nechodí

„Škoda ale, že někteří rodiče nemají o vzdělání svých dětí zájem,“ posteskne
si Skřivánek. Podle něj je totiž dnes většina chanovských dětí chytřejších než
jejich mámy a tátové. Takže doma jim s učením nemá kdo pomoct. Pracovníci centra
ale v tomhle neházejí flintu do žita. Jejich cílem je totiž porušit pravidlo, že
na střední školy Chanovští nechodí. „V první řadě byste museli přesvědčit
rodiče, a to není tak lehké. A s mladými to taky není lehké. Jejich rodiče jsou
na sociálních dávkách, a tak si myslí, že oni vyžijou stejně,“ tvrdí Skřivánek s
tím, že nezaměstnanost v Chanově oproti dřívějšku teď trochu poklesla. A to díky
čtyřem firmám, které místní zaměstnávají.

„Já už dva roky dělám pro komunitní centrum,“ chlubí se Petr Gabčo, který
předtím práci hledal bezúspěšně osm let. Podle jeho slov jsou totiž Romové
diskriminovaní. „Když jsem byl na pracáku, tak třeba do jednoho zaměstnání vzali
místo mě Češku. Přitom já tam byl o hodinu dřív než ona,“ stěžuje si muž, který
nyní dělá romského poradce. Než se jím stal, musel projít tříměsíčním kurzem.
„Starám se o Romy z Chanova, pomáhám jim s vyplňováním formulářů pro úřady,
protože někteří neumějí psát, sleduji, aby děti chodily do školy a na pravidelné
injekce, doprovázím klienty na magistrát,“ vypočítává, co je náplní jeho práce.

Neúspěšné pokusy

Dalším, kdo místním dává vydělat, je právě Josef Tonka, který se po hodině
nepřítomnosti vrátil na své působiště. A hned nás ochotně provází po sídlišti,
aby nám ukázal, co všechno se tu jeho zásluhou zlepšilo. „Milane, koukej to
dělat pořádně,“ zaburácí na muže, který na auto vyvážející odpad hází uschlou
trávu. Milan Sivák u Josefa Tonky pracuje od samého začátku působení Tonkostavu
v Chanově.

„Přede mnou tu byla pracovní četa Arnošta Cína, který si zaměstnal svýho kluka,
manželku, mámu, tetu, sestru, ale nikdo z nich nedělal. Přišli ráno v osm a v
půl desátý už tu nebyli. A dělali skládky za blokama. Tím to všechno začalo,“
postěžuje si Tonka na své předchůdce.

Když před deseti lety vzniklo sdružení Dživas, mezi jehož zakladatele patřil
Arnošt Cína, cíl byl jasný. Změnit Chanov k nepoznání. Tehdy podle zakladatelů
Dživasu byl hlavním viníkem předchozího nepořádku romský podnikatel Farkaš.
Dostal od města dotace, zaměstnal místní, ale pak i s penězi zmizel neznámo kam.

Cína sice nikam nepláchl, ale pověst mezi Chanovskými příliš dobrou nemá.
„Dostával peníze od města, ale nikdo ho nekontroloval. A bordel tu byl stejně. A
takhle to trvalo celých devět let,“ říká zvýšeným hlasem pan Tonka.

Mezi řečí přistoupí k dalšímu muži, který za kulturním domem seká trávu. „Vem to
i kolem popelnice,“ ukazuje mu na neposekané místo. Tenhle pracant s potetovaným
tělem podle Tonky vyfasoval u soudu čtyři sta hodin veřejně prospěšných prací, a
tak si ho Tonka vzal pod svá křídla. „Nevím, za co to má. Hlavně že dobře dělá.“

Kobry 11 v akci

Přicházíme k fotbalovému hřišti a za zády nám poskakuje fronta malých dětí,
které nás nespustily z dohledu od chvíle, co jsme do Chanova přijely. „Koukej
sebrat ten papír a vyhoď ho,“ houkne na jednoho z kluků Tonka, když uvidí na
zemi obal od sušenky. Chlapec bez remcání odbíhá k nedalekému odpadkovému koši.

Děti se začnou předhánět, kdo za udržování pořádku dostává doma větší odměny.
„Mně dává děda stovku za týden,“ hlásí malý kudrnáč. „A já dostávám od našich za
uklízení dvě stovky za tři dny!“ trumfuje ho další chlapec. Jeden křičí přes
druhého a vzápětí mám kolem sebe snad dvacet děcek. Odběhnou až v momentě, kdy
jim pan Tonka u hřiště kopne mičudu mezi branky.

„Nedávno jsem tu zorganizoval romský fotbalový turnaj. Utkaly se mezi sebou týmy
z Chanova, Mostu, Obrnic a Bečova. Samozřejmě vyhráli místní,“ pyšní se
podnikatel, který pak pro Chanovské uspořádal velkou taneční zábavu. „To bylo
super! Přišla jsem domů až v půl pátý ráno. A jak jsme si krásně zazpívali a
zatančili,“ vzpomíná na velkou událost Helena Kollárová, která si právě s
dalšími kolegyněmi z úklidové čety dopřává trochu odpočinku. I je Tonka
zaměstnává. A neosloví je jinak než „moje kobry.“ „Jako Kobry jedenáct. Podle
toho seriálu,“ smějí se ženy, jejichž pracovním nástrojem po celé dny – od osmi
do půl páté – jsou košťata, hrábě, lopaty a pytle na odpadky.

„Když jsem začínal, měl jsem hodně dobrovolníků, kteří dělali zadarmo. Pak jsem
si vybral třináct nejlepších, které teď platím,“ říká Tonka. „Předtím jsem byla
na pracáku. Teď je mi ale líp. Tonka je hodnej. Platí nám sedm tisíc čtyři sta
korun,“svěřuje se Helena Kollárová. Jediné, co jí trochu vadí, je, když sbírá z
trávníku injekční stříkačky po feťácích. Ti tu jsou největší hrozbou celého
sídliště. „Feťáků se nebojíme, protože jsou odsud, ale nejhorší jsou ty
stříkačky. Aby se člověk něčím nenakazil,“ zoufá si paní Kollárová.

Feťáci – největší problém

Narkomani se v Chanově nijak neskrývají. Jeden dokonce za námi celou dobu
chodí jako stín. Vždycky se znenadání objeví a pak zase zmizí. Jako teď.

Vytratil se do jednoho paneláku, který je strašákem celého sídliště. Jde o blok,
který Romové totálně vybydleli. Nejsou tam okna, dveře, schodiště je rozbité, tu
a tam čouhá nějaká trubka, kterou Romové nezvládli vyrvat a odvézt do šrotu.

Vcházíme dovnitř. Na místě, kde dřív býval pokoj, je jen halda nepořádku, který
ještě nestihli místní odklidit. A mezi tím si feťáci libují. To je jediné místo,
kam za námi neběží hlouček děcek. „My s nimi nekamarádíme,“ křičí zvenčí
caparti. „Za tebe jsem seděl!“ ukazuje na mě prstem místní vyhlášený feťák,
kterému tu říkají Lazar. Je úplně mimo. Co minutu k ústům přiloží hadřík
namočený v toluenu. „Měla jsi na rameni takovýho bernardýna. S velkou hlavou,“
mumlá nesrozumitelně do chvíle, než se objeví další z partičky feťáků.

„Proč čicháme? Řeknu vám to a budete to chtít taky zkusit,“ podezírá mě mladý
muž kolem třicítky. Ten aspoň ještě dá dohromady souvislou větu. „S manželkou už
nejsem,“ tvrdí. Není divu. Pak k nám natáhne ruku a žadoní: „Hele, nemáte kilo?
Nebo aspoň padesát…“

„Feťáků tu je hodně. Mají šest sedm dětí, město jim na ně dává peníze, ale ti
malí z toho nic nemají. Píchají si třeba i oba rodiče. A děti na to koukají a
pak se to na nich odráží,“ stěžuje si Josef Tonka. „Feťáci jsou tu teď jediným
problémem. Nic jiného, Kdyby se mi podařilo je odsud dostat, byla by tu havaj,“
sní Tonka, který si na závěr dává slib. „I tohle se mi ale povede.“ *