Na úvod si připomeňme, co to diskriminace vlastně je. Každý z nás asi dokáže podstatu onoho pojmu vycítit, ale myslím, že neuškodí, když se podíváme na toto původem latinské slovo (discriminare = rozlišovat) právnickýma očima.
Tak tedy: Diskriminací se rozumí stav, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě než s jinou osobou ve srovnatelné situaci, zejména z důvodu pohlaví, etnického, náboženského, sexuální orientace aj.
Takové diskriminaci říkáme diskriminace přímá. Typickým příkladem je odmítnutí např. zaměstnavatele-obchodníka zaměstnat Roma, protože se na základě svých předsudků domnívá, že „Romové kradou“.
O nepřímou diskriminaci se jedná v případě, kdy by v důsledku zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo zvyklosti byla osoba v porovnání s jinými osobami znevýhodněna, z důvodů stejných jako u diskriminace přímé. Nepřímé diskriminace se tedy dopouštějí „chytráci“, kteří chtějí „geniálně“ obejít zákony.
Jako příklad poslouží situace, kdy zaměstnavatel nechce přijmout ženu s odůvodněním, že v objektu jsou pouze pánské šatny. V oblasti pracovního práva je ohrožení diskriminací velké, vzhledem k faktickému nerovnému postavení zaměstnavatele a zaměstnance. S diskriminací se můžeme setkat především při ucházení se o práci, při odměňování (nestejná odměna za stejnou práci) apod. Diskriminací je rovněž obtěžování na pracovišti. Nemusí se jednat ovšem pouze o obtěžování sexuální, které je nejznámější a mediálně nejvděčnější, ale i o chování, které ve svém důsledku vede k narušení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážlivé atmosféry.
Čtenář se mnou asi bude souhlasit, že neuškodí znát svá práva; pojďme si stručně představit jednotlivé právní instrumenty, které nás před diskriminací chrání. Nejprve nás asi napadne zákoník práce. Mám ale špatnou zprávu. Nový zákoník práce, který začal platit 1. 1. 2007 v jednom ze svých paragrafů (§17) odkazuje na speciální zákon. Tímto zákonem byl myšlen zákon antidiskriminační, který však nebyl parlamentem přijat. Zákoník totiž s existencí speciálního antidiskriminačního zákona počítal. Celé nedopatření navíc přiostřuje fakt, že přijetí antidiskriminačního zákona nebo alespoň poctivých a řádných ustanovení zabraňujících diskriminaci v jednotlivých zákonech nařídila EU svými směrnicemi a celá věc má již být ze strany našeho státu dávno hotova. Je možné, že Česko bude kvůli této situaci předmětem sankcí ze strany EU. Při uplatňování práva na zaměstnání (kde je dle mého soudu ohrožení diskriminací ve vztahu k Romům největší) se můžeme odvolávat na zákon o zaměstnanosti, který v §4 diskriminaci zakazuje. Pokud se domníváme, že jsme se obětí diskriminace v oblasti pracovního práva stali, a obrátíme se na soud, slouží nám ku pomoci důležitý instrument občanského soudního řádu, kterému říkáme obrácené důkazní břemeno. Protistrana (např. zaměstnavatel, který nás odmítl na základě etnického původu) musí prokázat, že nás nediskriminoval. Za normálních okolností, kdyby se nejednalo o diskriminaci, by důkazní situace byla opačná, my bychom jako žalobci museli dokazovat, že se nám nějaké bezpráví děje. V tomto případě je to na zaměstnavateli jako žalovaném. Pokud se staneme obětí diskriminace, můžeme se rovněž dovolávat Listiny základních práv a svobod, poměrně velkého počtu mezinárodních smluv a za určitých okolností i směrnic EU. Naše soudy se ale raději řídí heslem bližší košile než kabát, je důležité mít především kvalitní zákony, které se problematice diskriminace budou věnovat. Nový zákoník práce ale takovým kvalitním zákonem bohužel není.
