Starosta městské části Brno-sever Leo Venclík k problematice romských ghett v
Brně prohlásil, že pouhé rozestěhování nepomůže. V tom má pravdu, protože řešení
je v programu, který zahrnuje komplexní pohled na problematiku, nejen ghett, a
mnohá opatření, která vezmou v úvahu celospolečenskou složitost.
Pan Venclík přistupuje k řešení problematiky rázně. On ten komplex vidí v
opatřeních, která budou tyhle lidi postihovat, pokud se nebudou chovat rozumně.
Ale postih ještě žádné ghetto nezrušil. Pan starosta dodává: „Pokud Romové
nezmění historický přístup spočívající v tom, že přechytračí gadža, jejich
situace se ve společnosti nezmění.“ To je úvaha, která se zabývá něčím, co
bychom mohli nazvat prvkem romské kultury: někoho doběhnout. Senátor Čunek hraje
na stejnou notu. Romská kultura je v rozporu s Listinou lidských práv. To není
myšlenka nijak nová. Objevuje se v romských pohádkách ještě z předminulého
století. Rom zde vystupuje podobně jako český Honza, který má pod čepicí, a vždy
zvítězí nad natvrdlým sedlákem.
Ale od té doby už uplynula řádka let a ten Rom, jehož mají Venclík i Čunek na
mysli, se změnil. I kdyby byl chytrý jako ten Honza, nemůže se mu podařit někoho
přechytračit. V čem a koho vlastně?
Všechno naopak svědčí o tom, že Romové už delší dobu nikoho nepřechytračili,
jinak by se měli rozhodně lépe.
Nechce se mi věřit, že by Jiří Čunek i Leo Venclík byli horlivými čtenáři
romských pohádek a učinili si z nich tyto odvážné závěry v oblasti sociálního
inženýrství.
Autory těchto utržených teorií jsou antropologové z plzeňské regionální
univerzity, na něž se po trapném vykrucování před novináři pan Čunek odvolává.
Jejich účelem je dosáhnout popření faktu, že Romové se dostávají na okraj
společnosti proto, že jsou Romové a že tenhle fakt může být příčinou jejich
sociálního propadu. Na jedné straně romská kultura a romské zvyky
charakteristické jenom pro Romy, a na druhé straně tvrzení, že sociální propad
není dán příslušností k Romům.
Z těchto zjištění jsou dva možné závěry: zmatené názory „sociálního
inženýrství“, ukazují na mentální limity našeho starosty a senátora. Oni mohou
mít řešení ve svých rukou, a to je špatné. Etnický charakter řešení sociálních
otázek Romů, až do odvolání, je nutný. Tím časovým horizontem je změna
společenského myšlení a kultivace politického uvažování. Pro začátek by stačilo,
kdyby se politici seznámili s tím, co opravdová romská kultura představuje.
Zjistili by, že jsou v ní obsaženy prvky, které emancipaci Romů spíše prospívají
než škodí.
