Zaplať Pán Bůh už mi to někteří lidé musí poslední dobou jen občas
připomínat, tedy…. nemlátí mi to o hlavu každý den, sotva někam vlezu, což je
vlastně celkem pozitivní začátek. No jo…. jenom že potom přijde den/dny kdy
narazím zase na vola, který mi připomene, že žiju někde, kde vlastně nejsem moc
vítaným občanem, nebo snad občanem druhé kategorie? Soudě podle některých reakcí
si to někteří lidé v této zemi ještě pořád myslí, například revizoři, nebo
servírka v restauraci, kam si člověk sedne na kafe.
Může to začít celkem neškodně… člověk má práce až nad hlavu, lítá tak říkajíc
jako handra na holi, znáte to. Přesně ten den jsem včera měl. Dopoledne jednání
na Kladně, poté doktor v Praze na Karlově náměstí, 45 minut volného času, další
jednání.
No… a protože mám poblíž Karlova náměstí celou rodinu, domluvil jsem si sraz
s nejstarším bratrem, čekal na mne na zastávce metra. K doktorovi jsem přijel o
pár minut později, po vyšetření jsme si s bratrem sedli do vedlejší restaurace
na kafe. Restaurace celkem slušná, na první pohled nic zvláštního. Sedneme si k
volnému stolu, bratr si sundává bundu. Sedl si na židli, která byla rozklížená…
málem si dal na hubu. Celkem vtipná situace, vyloudil jsem usměv, páč jsem se
celkem dobře pobavil. Ne že by byl brácha nějaký tlouštík, má něco kolem 90 kg,
což já ostatně taky.
Úsměv na rtech mi zmizel hned, jak k nám přišla servírka. Starší paní, marně
se pokoušející budit dojem, že je podobně stará jako já, kalhoty na půl žerdi,
vlastně taková živá reklama na solárium, nebo na vypálená tanga. Vysvětlil jsem
jí, co že se stalo, pořád jsem to bral jako celkem dobrý vtip. Co už jsem nebral
jako dobrý vtip byl komentář oné servírky na téma „černý huby co vážej tři sta
kilo“.
Kafe jsme mezi tím dostali na stůl od kolegy, tak jsem se rozhodl, že
nebouchneme dveřmi, nepošleme onu tango-servírku do horoucích pekel, nebo lépe
do prdele. Kolega navíc vypadal rozumněji než ona servírka, tak že jí asi
rázněji uklidnil. Za pár minut se servírka pokoušela židli složit, tedy zarazit
sedák do drážky. U toho měla zase podobné komentáře o černých hubách. To už
brácha nevydržel, viděl jsem na něm, že jí chce poslat hlasitě někam. Přešel
jsem do romštiny, říkám mu něco jako „klid, vole… vy**r se na ní, ta Tě nemůže
naštvat, nebudeme jim dělat radost“ . Poslechl jsem si tradiční spršku nadávek a
kleteb, tentokrát oprávněných. Chvála Bohu, že Romsky většinou Češi neumí..
každopádně jsem jí proklel taky, hned jak jsem za nechutné kafe s nechutným
zážitkem zaplatil a tango-servírka ještě čekala na spropitné na slušné
nashledanou neřekla ani bů.
Zanadával jsem si ještě doma, hned jak jsem dorazil. To jsem ještě nevěděl,
co mne čeká dneska.
Jedu si takhle v metru, na Můstku přestupuji na „áčko“. Dva revizoři stojící
hned nad schody kontrolují procházející, zrovna dva kontrolovali. Šel jsem pár
metrů od nich, také spíše po pravé straně, slušný kus od nich. Najednou mne
zmerčil jeden z nich…..
Propustil dva, které kontroloval, neukázali mu ani lístek, ani lítačku, celou
dobu jsem na ně koukal. No a hned jak se ke mne přiřítil, řve „jízdenku“. Něco
jako „dobrý den, kontrola jízdenek…“, to ani ve snu. No nic, začal jsem hledat
lístek po kapsách. Chvíli mi to trvalo, přes všechny papírky co nosím po kapsách
se dostat k tomu pravému je otázkou několika vteřin. Revizor ihned kontroval
něčím ve smyslu „ááá černý pasažér, no jo… cikáni platit nemusí co? tak
občanku…“ Konečně jsem nahmatal lístky, které jsem měl po kapsách. Byly asi
čtyři, tak jsem hledal pohledem na označení ten pravý.
Chlápek mi mezi tím pomalu vypsal pokutu, čekajíc, že mu dám občanský průkaz.
Když jsem mu podal ten správný lístek, tak jsem čekal, že se mi minimálně
omluví…. no neomluvil. Spěchal jsem na bus, tak že mne ani nenapadlo to nějak
víc řešit, později jsem si pořádně tak akorát zanadával.
Dva dny, dva zážitky z kategorie nechutných, leč v místním prostředí bohužel
zase běžných. Celkem mne mrzí, že jsem si zase musel nechat připomenout, kde že
to žiju. Ještě že zítra nikam nejedu…. žena mi nadávat nebude.
