Ivanovice na Hané - "anticigánismus" či sousedská šarvátka?
Bývali to pohodoví sousedé. Nevadilo, že jedni jsou bílí, druzí černí, tedy "gadžové"
a "cikáni". Jejich domy byly – a stále jsou – odděleny besedním domem. Tedy nyní
rujnou kdysi vznosného centra zdejší kultury. Dnes se moravská obec Ivanovice na
Hané dostala snad do všech medií. Zdejší občan, Pavel Malovec, drží průběžně
hladovku právě kvůli sousedům, romským spoluobčanům.
Trochu historie
Před válkou v obci Ivanovice na Hané žili Romové, tehdy zvaní cikáni.
Neromští pamětníci vzpomínají, že s nimi nebyly žádné problémy. „My jsme s nimi
normálně chodili do školy, normálně jsme s nimi kamarádili,“ vzpomíná zdejší
rodačka, pamětnice a učitelka. Jenže po válce se vrátil z koncentráku jen
jediný. Doposavad jeho potomci patří k „těm slušným „cikánům“, jak tady
familiárně nazývají gadžové tu bezproblémovou část romské komunity.
Za Husákova režimu do Ivanovic byly přestěhovány z Michalovců tři romské
rodiny. Měly pracovat v místní farmaceutické fabrice, v obci se traduje, že díky
zdravotním rizikům při výrobě léků. Rodiny se však časem vystěhovaly a nahradily
je jiné, které zde žijí dodnes. „Jo, tady je hodně cikánů, ale ti problémoví
bydlí v Tyršově „třistatřináctce“.
Kolik lidí vlastně bydlí opravdu ve zdejším domě hrůzy nikdo neví. „Je to už
třetí barák, který vybydleli,“ informuje pamětnice a později sám romský majitel
Milan Danko oné třistatřináctky toto nepopírá. Vzpomíná: „My jsme bydleli u
Templa, to měla babička, to bylo její. Jelikož se to tam bouralo, oni
potřebovali ten pozemek… či co? Tak nás dali do nájmu na Okružní. Tam to
skončilo stejně jako tady. Zničené. “
Původně na dnešní třetí adrese spravovalo dům město. Později ho raději
převedlo za symbolickou cenu do majetku dvou bratrů, jedním z nich je právě
Milan Danko. Dům je jednopatrový, obývaný rodinami bratrů. Tři místnosti v
přízemí obývá Milan s manželkou a osmi dětmi, bratrova rodina čítá pět dětí.
Hlášeno je ale dvacet tři osob. Papírově Romové zůstali, reálně však bydlí ve
Chvalkovicích, což je také součást obce Ivanovic.
Ostatní z několika desítek dalších lidí bydlí v buňkách na bývalém dvoře,
kterými město nahradilo vyhořelé sklepy a chlívky, kam se nastěhovali údajně
hlavně mladí, kteří se navrátili z dětských domovů. „To mělo město domyslet, kde
je maminka hlášená, tam jsou přihlášeny i děti,“ kárá město Danko.
My a oni
Celkem se všichni občané včetně radnice shodují na tom, že právě teenageři
jsou nejproblematičtější skupinou. Souhlasí s tím i Milan Danko. Během rozhovoru
někdy rozlišuje „ my, a „oni“. „My“ myslí svoji a bratrovu rodinu či Romy jako
etnikum, „oni“ – jsou obyvatelé buněk. Problémy hlavně hluk a nepořádek v domě
přiznává. Prý se snaží působit na ty „oni: „Třeba s tím bordelem. Teď má přijít
hygiena. Říkal jsem jim: Než oni dojdou /hygienici/, uklidíme si to. Žádal jsem
o kontejner. Je nás tu dost, složíme se, zaplatíme, naplníme kontejner,
zaplatíme, večer ho odvezou. Jenže jim je to jedno.“
Hluk, hlavní problém s panem Malovcem i dalšími obyvateli okolních domů, také
přiznává: „Oslavy byly, nehleděli na to, kolik je hodin… to je pravda, ale
nedělal jsem to tady já. … řekl jsem jim to, oni, ať se nestarám, že nebydlí na
mém pozemku, že je to majetek města.“ Občas si ale sype popel i na vlastní
hlavu.
Kdo je pan Malovec
Ačkoli problémy už trvají dlouho, v mediální známost vešly až ve chvíli, kdy
ivanovický občan Pavel Malovec zahájil hladovku. Údajně jeho stížnosti zejména
na hluk v nočních hodinách, na hlasitou hudbu, nedodržování nočního klidu
radnice města nevyslyšela.
Stěžovali si ale i další obyvatelé a sepsali petici. Podle nich se nic
nezlepšilo, radnice nezasáhla. Radnice problémy neodmítá, vedení je ale bezradné
a neví, jak situaci řešit. Obrací se vesměs právě na Milana Danka. O nápravě s
ním i ostatními jednali několikrát: „On nám tu všechno slíbí, ale skutek utek,“
říká místostarosta Vojtěch Baláš. Radnice má i pochybnosti o oprávněnosti nářků
pana Malovce. „Za poslední rok jsem dostal od pana Malovce čtyři sta esemesek,
kde si stěžuje,“ zdůrazňuje místostarosta.
„Jednou jsem tam zajel a poslouchal. Nic jsem neslyšel, ačkoli právě v té
chvíli měli Romové mít hlučně puštěnou muziku. Tak jsem u pana Malovce zazvonil
a řekl, ať si nevymýšlí,“ popisuje jeden z příkladů zjišťování pan starosta
MVDr. Josef Lysák.
Nicméně radnice o jistých potížích ví. V obci však byla zrušena státní
policie, shodou okolností sousedila přímo s nesvářenými sousedy. Městská policie
zde není. Radnice by jí zde viděla ráda.
Poněkud paradoxně občané nejsou zajedno ani s panem Malovcem. Mluví o něm
jako o podivínovi. Jistý jeho incident popsali jak Romové, tak potvrdili
policisté z Vyškova.
Pan Malovec údajně bezdůvodně napadl holí invalidního souseda a způsobil mu
zranění. Zraněnému Pavlu Dohnalovi právě Milan Danko a další Romové poskytli
pomoc, tedy zvedli ho ze země a přivolali sanitku. Později svědčili proti
Malovcovi u soudu. Ve městě se povídá i o další a podstatně závažnější
kriminální minulosti pana Malovce.
Milan Danko i další Romové z třistatřináctky mají zato, že právě jejich
svědectví u soudu je hlavním důvodem změny chování pana Malovce k nim. „My jsme
byli předtím výborní kamarádi. Vždyť on sem k nám chodil, zpívali jsme společně.
Jeho žena pekla našim dětem buchty….“, vzpomíná Milan Danko i jeho žena.
Bývalé přátelství s Romy nepopírá ani pan Malovec. Vzpomíná ale zejména na
„staré rodiče“. Po jejich smrti se prý vše změnilo. Od té doby je tam bordel.
„Náckovská“ deus ex machina
Konce minulého týdne se do věci vložil další aktér. „Došla Národná strana,
upozornila radnicu a policiu, potom zašli k Romom, slušně jich upozornili, že
jsou tady – i Danko přiznal, že byli slušní- a že budou monitorovat ten bordel,“
dnes, po necelém týdnu si pochvaluje Pavel Malovec. Uhranula ho slušnost a zájem
o věc. Doposavad měl pocit, že jeho problémy nikoho nezajímají.
Jinak situaci vnímali Romové. „On skin sem došel, slušnou formou zabouchal,
my jsme vyšli ven, chtěl mluvit s majitelem, tak jsem se představil, že jsem to
já. Pak jsme se domluvili. Hned ten druhej vzal foťak, vyfotil si mě. Dali tam k
fotce křížek – což on si myslí, že nevíme, co to je… a hned za to dali za mě
odměnu sto tisíc…“
Strach ale Romové měli hlavně o děti. „On mi na to odpověděl, že děti a
manželky by strach mít neměly. Ale já bych měl mít strach!“
Celé noci Romové seděli a báli se. Před okny jim totiž pendlovali lidé z
Národní strany, respektive z údajné Národní gardy“. „Ten strach bych nepřál
nikomu, ani panu Malovcovi, “ říká Danko.
Jestliže nespali Romové, spal prý po dlouhé době pan Malovec. Přítomnost
Národní strany si velice pochvaluje. Požádal mě, abych „těm lidem“ poděkovala,
protože jsou slušní a stateční.
Díky jejich slibu, že budou bdít nad jeho klidem, v sobotu navečer hladovku
ukončil. Tu držel s jednou přestávkou čtrnáct dní.
Obě strany teď čeká 11. 12. řízení na správní přestupkové komisi. Pan Malovec
doufá v přítomnost Národní strany, Romové naopak medií.
Je nanejvýš pravděpodobné, že jednání budou členové Národní strany opravdu
monitorovat. Přes původní zprávu na internetu, že opouští lokalitu v sobotu
odpoledne se ukázalo, že míní být v obci minimálně do zmíněného řízení.
Romští rodiče odmítají po tuto dobu posílat děti do školy.
Další řešení s otazníkem a obavou
Radnice je bezradná. Místostarosta ví, že těžko mezi sousedy nastane mír. Dům
Romů je v dezolátním stavu, o rekonstrukci se neuvažuje. Naopak. Vzhledem k
tomu, že pozemek patří městu, jedná město o odprodeji Oděvním závodům, které
místo potřebují pro svůj rozvoj. Byl by zbořen i bývalý Besední dům, jehož
dnešní dezolátní stav mají údajně na svědomí také Romové.
Jak již je běžným zvykem, Romům by město koupilo domek mimo obec.
Romové o tomto plánu radnice ví a souhlasí. Mají však výhrady. Zejména Milan
Danko se nechce stěhovat s celou komunitou. „Já nepotřebuju velkej barák, i když
mám osm dětí, mě stačí 2+1. Našel jsem si baráček ve Vyškově, říkal jsem to panu
místostarostovi. Prý v květnu už budeme pryč, nebyl, pak v únoru…“
Radnice z pochopitelných důvodů místo odsunu nechce prozradit.
Pan Malovec tvrdí, že radnice má řešení jiné: „Pan místostarosta nám řekl:
„My máme dvě řešení: Buď že nám seženou bydlení na dva roky a po tu dobu se to
vyřeší. Tohle by nenapadlo ani největšího blba! Já abych se stěhoval! Nebo druhé
řešení, že to mám vydržet a trpět, jak trpím.“
Kde je vina?
Jak prožívá opravdu těžce nemocný Pavel Malovec – ať je podivín nebo blázen –
sousedství hlučných Romů může někdo jiný těžko posoudit. Jisté je, že i Romové
přiznali svůj díl viny. Ivanovice nejsou ovšem jedinou obcí, která se potýká s
těmito problémy. Neřešení, přešlapování na místě, oprávněná obava z nařčení z
rasismu, pokud se nediplomaticky poukáže na problémové soužití obou skupin –
Romů a majoritní společnosti nahrává vstupu na scénu ultranacionálně až
neonacisticky laděným skupinám. Stejně jako pan Malovec může časem většina
nespokojených sousedů Národní stranu považovat za spasitele.
