Iva Tereza Grosskopfová: Vánoční výzva aneb Míč je na straně občanské společnosti

K smrti prezidenta Václava Havla se vyjadřuje mnoho lidí v podstatě podobně:
jak hluboce je zasáhla, že to ani tak nepředpokládali, že to vnímají jako kdyby
zemřel někdo z rodiny a že je přiměla zastavit se a uvědomit si, co je důležité.
Jakoby Havel svým odchodem burcoval: Proč zapomínáme na důležité? Proč se prostě
nezastavíme? A proč to, co cítíme jako správné, nerealizujeme?

Mnohým zní heslo „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ naivně a
označují ty, jež by ho chtěli naplnit v praxi posměšně za „pravdoláskaře“. Pokud
se však zamyslíme bez hodnotících soudů, je to extrakt toho, co má smysl
uskutečňovat. Nedívejme se teď kriticky na to, zda samotný Havel to ve svém
životě vždy a na všech frontách splnil – nejsme všichni lidé?! Ale právě Havel
tvrdošíjně pojmenovával a inspiroval tolik věcí, které zpočátku vypadaly jako
zcela nerealizovatelné! A kdyby z jeho odkazu nezbylo nic jiného, než apel této
věty, (jeho odkaz má ale daleko větší rozměr) bylo by i to dost.

Bylo by smutné, kdyby se naše pocity ztráty a znovuobjevení smyslu Havlova díla
uspokojily jen pompézními smutečními obřady a vyjádřením solidarity a obdivu k
zemřelému.

Podívejme se na realitu dnešní společnosti: politická scéna už není ani
výsměchem, ale varováním. A v tom marasmu jako bychom okorali, zlhostejněli a
rezignovali. V médiích dominují katastrofické informace, televizní štáby se
předhánějí, aby co možná nejpikantněji a v přímém přenosu natočily páchání
trestné činnosti všeho druhu – od korupce, přes násilné trestné činy, atd…
výčet absurdit by mohl téměř nekonečně pokračovat. Proč se nehoníme za příklady
dobré praxe?! Proč se stejným nasazením nepracuje občanská společnost, proč se
jen málo a neochotně chceme spojovat, sdílet, vyměňovat si zkušenosti,
inspirovat se, podporovat?!
 
Když nic neuděláme – třeba právě teď – možná už brzo vyzkoušíme, jak vypadá pád
na dno. „Výhodou“ tohoto procesu je, že v určité fázi už nic nezkazíme,
neodvratitelně na dno dopadneme a pak také, že ode dna se dá odrazit (ale také
na něm skončit). Kdyby nás Havlova smrt vyprovokovala ke slušnosti, spolupráci,
vzájemné toleranci a naopak k netoleranci k podvodům, korupci atd., byl by to
začátek důležité obnovy každého z nás.
 
Zkusme si představit, že změna je opravdu možná. A snad když nevyužijeme téhle
vlny citlivosti k morálce, která vznikla v souvislosti s Havlovým úmrtím a
pojmenováváním jeho odkazu, hned tak další nepřijde. A možná si její nevyužití
budeme pak na již zmíněném dně dost vyčítat.

Už není čas myslet si, že je jakýkoli pokus o změnu společenského klimatu a
letargie zbytečný a že cokoli uděláme, stejně to nemůže pohnout obrem hnusu,
který naší společnost ochromuje. Co když zrovna naše – vaše aktivita bude tím
posledním „šťouchancem“, co bylo třeba udělat a pak to už možná půjde
samospádem, možná… Ale pochybovat předem, znamená odsoudit věc k jasnému
nezdaru.

„Míč“ je nyní (a už nějaký čas) na naší straně! Na straně občanské
společnosti! Občanská společnost je jakkoli velká společnost občanů, jsou to
skupiny, týmy, organizace, prostě ti, co se spojí a usilují. Už neobstojí
výmluvy, že my nemůžeme, že jsme malí. Na jakémkoli místě, v jakkoli malé
vesnici žijí lidé. Prostřednictvím internetu dají o sobě a o svých aktivitách
vědět dalším, ti se připojí.

Úmrtí prezidenta Václava Havla vyburcovalo v lidech opět emoce. Naše společnost
se dokáže semknout ve dvou případech – při velké radosti, či při velké bolesti.
Tato vzepětí však nikdy dlouho netrvají. Je potřeba začít konečně jednat a věci
měnit směrem k pravdě a lásce.

Akcentem odkazu prezidenta Havla ať nám je návrat k morálce a tvrdé práci na
sobě, neochota neustále si nechat vnucovat blbé zprávy i blbou náladu. Zároveň
nedejme v našem okolí prostor nešvarům, tlačme na dodržování morálních pravidel
i norem zákona. Svým jasným životním příkladem se vzájemně inspirujme a konečně
si uvědomme, že náš další osud záleží na každém z nás.

(Článek byl napsán za laskavých a smysluplných připomínek a připomenutí
Karla Navrátila, principála sdružení Múzy dětem.)