Irena Eliášová: Zánět

Pro mě, jako možná pro většinu lidí, je stresující, když se má jít k obvodnímu lékaři. Odkládám to tak dlouho, jak to jen jde. Teď už ale musím, nic naplat, v krku mě nesnesitelně bolí a nelepší se to. Vyšla jsem brzo ráno, jinak bych se domů dostala až v poledne. Cestou k tramvaji se mi honilo hlavou, co mě u doktora čeká. Určitě mi navíc vynadá, nebyla jsem tam dost dlouho.

NEPŘEHLÉDNĚTE


Medailon: Irena Eliášová


Irena Eliášová: I stalo se…

(A)literárnost romské slovesnosti

***

Jen vstoupím do čekárny, už to na mě leze! Ten pitomý pocit bezmocnosti. Kéž bych sem nemusela! Je tu opět plno. Copak jsou tu ti lidé přes noc? A to jsem si myslela, že budu maximálně druhá nebo třetí.

Jako vždy je i dnes čekárna plná důchodců, ti mají snad všechny nemoci světa. Taky mě to čeká?! Stáří a nemoce. No jistě, proč bych zrovna já měla být ta výjimka. Ale zatím jsem zdravá. A tak se s nemocemi a stářím setkávám naštěstí jen tu a tam u doktora, kde bývá čekárna plná starších lidí a jejich brblání: „To reuma, paní, to vám je něco. A ty moje žíly, paní, to se nedá vydržet! Věřila byste?“ Věřila, vidím, jaké má boule na nohou.
„No, vy jste ještě mladá, ale taky vás to čeká,“ pokračuje.
„Hm, máte pravdu,“ procedím mezi zuby a vytáhnu si noviny v naději, že si toho všimne, a přestane si mně stěžovat.

Jenže paní je vytrvalá a běduje a běduje.
„A s čímpak jste tu vy?“ vyptává se mě, „to nebude tak vážné viďte?“ Zřejmě je nahluchlá, a proto mluví hodně nahlas.
„Ne, jen jsem nastydla.“
„No to jsem si taky myslela, že jsem jen nastydlá a vidíte? Teď jsem těžký marod, už se ani bez cizí pomoci nepostavím na nohy.“
„Hm.“
„Doktoři ne a ne přijít na to, co mi je! Až do Prahy jsem musela, to jsou věci! To byste nevěřila, jaký to jsou machři, tam v Praze!“ Znova jsem zamumlala a podívala se na ni. To jí ale dodalo ještě větší chuť pokračovat.
„Mladá paní, koukněte se,“ vstala, vyhrnula si šaty a ukázala mi jizvu přes celá záda. Všichni se na ni se zájmem podívali. „Vidíte? Tady ta celá strana šla pod kudlu! A pak že jsem byla jen nastydlá! Víte, co já vytrpěla? Jako pes, jako pes, milá paní!“ upravuje si šaty.
Já na ni vykulila oči. Ne že bych se divila té jizvě, ale překvapilo mě, jak byla ochotna se svlékat.
„To koukáte! A to jste ještě neviděla, jakou jizvu mám na břiše, hned vám ji ukážu!“
„Ne, to opravdu není třeba!“ odmítla jsem, zato pánové se nemohli dočkat, až se znovu vysvlékne. Vlastně celá čekárna, jak se mi zdálo, byla zvědavá, co všechno ještě ukáže.
„Tak vám aspoň řeknu, jaká to byla těžká operace. Čtyři hodiny jsem byla na sále! Už jsem měla namále, skoro jsem tam zařvala, jenže moje srdce to vydrželo. Srdce, to já mám silné,“ vyvalila na mě oči a usmála se. Pomyslela jsem si, že nejen srdce, ale i jazyk má silný. A ukecaný!
„A co myslíte?“ vesele pokračovala, „ptáte se, jak jsem to vydržela? No jednoduše, jsem silná povaha! Takovou operaci nepřežije každý, to musí být nějaká osobnost, věříte?“
„Věřím,“ tiše jsem odpověděla a nápadně se rozhlédla po ostatních pacientech. Mělo by jí dojít, že mě její vyprávění vůbec nezajímá. Nedošlo.
„Představte si, paní, a tady mi řekli – to nic není, jen jste se nastydla – a já přitom skoro umřela! Vidíte, nesmíte se dát! Jestlipak vůbec víte, co to bylo za operaci?“ Podívala jsem se na ni. V očích jsem ale vůbec neměla otazník. Nejsem zvědavá, co jí vyřízli. Čekala, co řeknu a já nic.
„Tak co byste řekla? Vůbec nevíte?“ udělala dramatickou pauzu jako v detektivce, když už je rozuzlení případu na spadnutí.
„LEDVINU!“
„Hm, to je něco!“
„Ledvinu mi vyřízli, milá paní, a nechali mi jen jednu!“ zavřela očka a zkřížila ruce. Je to tak, jakmile přijdeme o ledvinu, zbyde nám opravdu jen jedna. Paní by snad chtěla mít těch ledvin aspoň pět.
V duchu se modlím, aby už na mě přišla řada. Už to nevydržím dál poslouchat. Ještě mě přivede do depresí a začnu taky uvažovat o nemocech.. Ale jako naschvál se to vůbec nehýbá. Sestra bere přednostně injekce a krev a potom dlouho nic. Počítám, že tu budu tak čtyři hodiny. Zbytečně jsem si dělala naděje, že budu doma v deset a stihnu vyprat, než půjdu na odpolední. Aspoň že se paní na chvíli odmlčela a já si můžu číst.

***

A je to tu zas!
„Vy pracujete, mladá paní?“
„Ano“.
„Já makala celý život, ale teď jsem v důchodu, víte. Ne že bych byla tak stará, ale nemocná, to víte s jednou ledvinou! Mohla byste si také zažádat, ale musela byste být hodně nemocná, jako já!“
„Snad to nebude třeba.“
„Tím si nikdy nemůžete být jistá! Víte jaké skryté, záludné nemoci v sobě máme? To byste nevěřila! Člověk musí být pořád opatrný, to se spolehněte, já to znám! Koukám ale, že máte křečáky. To je strašně nebezpečné!“ prohlíží si mé nohy. Skutečně mám křečové žíly, ale kdo je dnes nemá? Celých osm hodin stát na nohou, to tomu zrovna nepřidá.
„Ale to nic není, paní.“
„No jen neříkejte! Já mám jednu známou a ta měla taky jen křečové žíly. A dneska?“ odmlčela se na moment, „BERCÁKY!“
„Neříkejte!“
„No to vám povídám, bércové vředy má. Měla byste se s tím léčit. Aby pak nebylo pozdě!“
Podívala jsem se na ni zpříma a až teď si uvědomila, jak vypadá. Invalidní důchodkyně, kolem padesáti jar, docela zachovalá, upravená, vzhled pěkný. Jen kdyby tolik neremcala. Ať už jdu na řadu nebo ať otevře dveře někdo známý dřív, než se tu zblázním a budu mít za přispění této dámy všechny nemoci světa.

***

Mé prosby byly vyslyšeny! Do čekárny vstoupila Evička, známá z práce. To jsem si oddychla.
„Ahoj Evičko, pojď, sedni si vedle mě!“ pobízím ji, abych se zbavila „tý ukecaný“.
„Jsi nemocná?“
„Ne, prosím tě, jen mě bolí nepříjemně v krku. A co ty?“
„Ani se neptej! Hrůza! Mám zánět močových cest a hrozné bolesti, k tomu se mi přidal průjem, jsem z toho úplně hotová.“
„A bereš na to něco?“
„Antibiotika po šesti hodinách, ale nepomáhá to.“
„Jak dlouho?“
„Už týden, docela to šlo, ale jen do chvíle, než jsem začala brát ty druhé léky na bolesti. Pak to začalo, průjem, celý hrdlo poškrábaný z toho, jak to polykám. Já totiž nesnáším léky!“
„Nesnášíš, ale ony se musí brát a hlavně antibiotika!“
„To je snad prvně v životě, co mi je takhle!“
„Máš je tady?“
„Jo, počkej,“ a vytáhla léky z kabelky. „To jsou ony.“
Koukám, antibiotikum a čípky proti bolesti.
„No, to jsou normální léky, asi ti jen nedělají dobře. Řekni to doktorovi, napíše ti jiný,“ poučovala jsem.
„Podívej, nejdřív jsem dostala tyhle, dobrý a potom tyhle. To už jsem z nich ale dostala průjem.“
„A jak to bereš?“ zeptala jsem se.
„Všechno po šesti hodinách.“
„Počkej a ty čípky taky?“
„No jasně, ale blbě se polykají!“
„Evičko, ty polykáš čípky?!“
„No ano…“
„To snad ne! Ani se nedivím, že máš z toho průjem. Kdo ví, co by to s tebou ještě mohlo udělat!“
„Já myslela, že se mají taky polykat. Tak to říkal − brát po šesti hodinách a při bolestech −.“
„To jo, ale čípky se nepolykají, ale zavádějí do konečníku. On si myslel, že to víš!“
„Bože a já jich tolik spolykala! Co teď budu dělat?“
„No teď už nic, na čípky zapomeň a tamty ostatní dober. Hele, víš co? Jdeme pryč! Raději se budu léčit doma, dám si zábal na krk, vezmu brufen a bude to dobrý.“
Vystrašená kamarádka mě na slovo poslechla. Venku jsem se dala do smíchu a nemohla přestat. Kamarádka mě prosila, abych to nikomu neříkala. Takový trapas!
„Jen mi řekni, co je to zánět?“ poprosila mě Evička.
„Copak jsem doktorka? Já sama pořádně nevím, ale myslím si, že je to nějaký bacil v krvi. „Jo ale ta sousedka, co vedle mě seděla v čekárně, ta by ti to vysvětlila dokonale…

KAM DÁL?


Medailon: Irena Eliášová


Irena Eliášová: I stalo se…

(A)literárnost romské slovesnosti