Irena Eliášová: Hlasy
„Mamííííííí, mamííííííííííííí!“
„Tady jsem, zlato moje, jsem u tebe!“
„Mami, je to hrozný, v hlavě mi hučí. Mám strach, velký strach!“
„To přejde, sluníčko moje, jsem u tebe.“
„Ty hlasy, ty hlasy mě navádějí! Mami, mám strach!“
„Za chvíli začne působit prášek. Bude dobře, hlasy utichnou.“
„Neutichnou! Pořád jsou tady, v mé hlavě! Jděte pryč! Nechci vás!“
Zběsilým hlasem křičí, hlavu drží v rukou a její pohled je šílený. Matka je
bezradná, neví co dělat. Její strach o dceru je nevýslovný. Neví, co jí má říct,
co udělat, aby se jí ulevilo.
Síly ji opouštějí. Trvá to příliš dlouho. Ty dceřiny stavy jsou už
nezvládnutelné! Musí jít ráno znovu na polikliniku. Musí jí nasadit silnější
léky. Tak to už to nejde! Ne, do léčebny ji nedá, to ne! Ten pocit, že je její
dcera mezi blázni, to neustojí.
„Vím, nejsou blázni, ale duševně choří. Tak tomu říkají. Ale pravda je
taková, že to blázni prostě jsou. Tam je ještě víc zblbnou, jsou šílení! – Ach
bože, moje dcera je taky šílená? Proč zrovna já? Mám se dívat, jak trpí? Kde se
stala chyba? Co jsem provedla zlého, že mi Bůh seslal takové utrpení? Moje
nejhezčí dítě! Moje krásná dcera! Jak to jen přenést přes srdce? Jak to ustát?
Co se to jen stalo? Jak tomu mám rozumět?“ Úvahy matky, která má nemocnou dceru.
Ano nemocnou, jinak se tomu nedá říct.
***
„Vaše dcera má diagnózu schizofrenie.“
„Paní doktorko, co to je?“
„Je to porucha myšlení, lidově řečeno, má soustavně strach. To provází
porucha motoriky, slyší hlasy…“
„Je to nebezpečné?“ skočila jí do řeči matka.
„No, jak se to vezme. Bude pod stálým dozorem a bude brát léky. Nejlepší by
bylo, dát ji do léčebny.“
„Ne, to nedovolím! V žádném případě!“
„Pak to ale pro vás bude velká zodpovědnost. Budete u ní muset být po celý
den i noc.
Nemoc je v začátcích a musí se dávat velký pozor na všechno, co se jí týká.
Zvládnete to?“
„Budu se snažit, udělám pro to všechno! Je to moje dítě!“
„Zajisté, ale je to opravdu velká oběť. Chodíte do práce. Jak to skloubíte?“
„Budeme se střídat s manželem, vždy s ní bude jeden z nás doma. Paní
doktorko, moc nerozumím, jak se to stalo. Myslím to, že má moje dcera takovou
nemoc?“ Matka se rozplakala.
„Těžko říct. Neprodělala v dětství něco závažného?“
„Ne, nevím o tom. My s manželem jsme se nikdy moc nehádali. Žádné extrémní
události… Nic takového.“
„A co v pubertě?“
„Byla docela klidná. Až moc. Nikdy žádné problémy. Nevím, co bych řekla. Byla
až moc klidná.“
„Zkusíme tedy nasadit léky a budeme ji sledovat. Hlavně musíte mít hodně
trpělivosti a klid. Tahle nemoc klid vyžaduje.“
„Klid. To se jí řekne. Jak můžu být klidná? Jak se mám na ni dívat? Je ve
věku, kdy děvčata prožívají svoje první záchvěvy lásky, které jsou v životě to
nejhezčí. Potom se na ně vzpomíná po celý život. Na co bude vzpomínat moje
holčička, moje sluníčko? Jak jí jen pomoct? Co mám udělat? Bože můj, vymaž to z
její hlavy! Prosím!“
***
„Mami, pojď ke mně!“
„Ano zlato?“
„Už odešly.“
„Kdo?“
„Hlasy. Už odešly. Ale přišli ke mně lidi.“
„Ano zlato? A jsou hodní?“
„Jsou. Jsou moc krásní. Je mezi nimi jeden kluk.“
„Fakt?“ matka se snaží usmívat, léky zabraly. Už není šílená. Mluví klidným
hlasem.
„Mami, je moc hezký a já se stydím.“
„Líbí se ti, zlato?“
„Líbí. Usmívá se na mě.“
„Říká ti něco?“
„Chce vědět, jak se jmenuji.“
„Tak mu to řekni, máš krásné jméno.“
„Už jsem mu ho řekla a líbí se mu. Mami, jsem hezká?“ zeptala se matky
nemocná dívka a na řasách se jí třpytí slzy.
„Zlato moje! Jsi moc hezká! Ty jsi moje sluníčko!“
