Imaz´Elia – hudební patchwork pod značkou "Gypsy"

V ruce držím zbrusu nové album, které u labelu Playa sound natočila kapela z
Grenoblu, Imaz´elia. Je to jedna z mnoha kapel, které baví mísení různých,
zdánlivě cizorodých hudebních prvků. Vytváří hudební fúze a samy se označují
jako „gypsy“, a to přesto, že nehrají romské písničky ani v kapele nehrají žádní
Romové. Pravda je, že se občas inspirují romštinou a v některých písničkách se k
Romům nějakým způsobem obracejí.

Imaz´elia původně vznikla jako kvartet (Laetitia David, Raphaël Bayle,
Aurélien Le Bihan a Julien Cretin), který se postupně rozrostl na septet. Kapelu
před třemi lety založila zpěvačka, animátorka a choreografka Laëtitia David. Ta
je také autorkou převážné většiny muziky i textů.

V propagačních materiálech zdůrazňuje, že jí nejvíce učaroval „romský zpěv“,
jehož je horlivou propagátorkou. V rodné Francii s oblibou pořádá workshopy
„cikánského zpěvu“. Pravda je, že její sytý a výborně technicky zvládnutý hlas
dokáže obsáhnout nejširší škálu emocí. Jeho proměnlivost ve výrazu od chrapláku
k opernímu zpěvu dává jejím písničkám punc neopakovatelného.

Já osobně si kladu otázku: Co Laëtitia David považuje za romský zpěv? A co si
pod tím tak širokým pojmem vůbec máme představit my? O který romský zpěv se má
jednat? O flamencový styl (canto jondo, canto chico), cyganskij romans,
novouherskou píseň (čardáš, halgató) nebo spíše o balkánský styl? Mimochodem –
její způsob zacházení s hlasem jako s hudebním nástrojem často připomíná naši
Ivu Bittovou. Já nechápu tzv. „romský zpěv“ jako nějaký konkrétní pěvecký styl.
Pro mě osobně je romský zpěv spojen se silnou emocionalitou, sdělností textu a s
určitou bolestí, která se v hlase objevuje tak, že posluchač ani na chvíli
nepochybuje o tom, že zpěvák všechno to o čem zpívá, co ve své písni líčí,
skutečně prožil. Není to intelektuálská hra se zvuky a se slovíčky. A ta
opravdovost z hlasu nezmizí ani při zpěvu veselých, škádlivých písniček. V tomto
bodě se logicky otevírá další otázka: Dá se jinak vynikající pěvecký projev
Laëtitie David považovat za „cikánský“?

Své nejnovější album muzikanti z Grenoblu pojali jako výlet do imaginární
země Imaz´elie, která se nachází někde mezi Asií, východní Evropou, Afrikou a
Andalusií. Mystický středový bod je místem setkání. Podle jejich slov sem
přicházejí alchymisté, nomádi a povzbuzují je přitom frenetické rytmy. Bájná
krajina – „Myrmika Fabuletti“ – je pestrou přehlídkou balkánské hudby, klezmeru,
flamenca, arabo-andaluzských intonací, rocku a nechybí ani nápodoba čínské hudby
(Quand La Chine danse, tr. 8). Na albu zní celá plejáda hudebních nástrojů
patřících různým evropským i mimoevropským kulturám: řecká bouzouki, turecká
dlouhokrká loutna saz, rámový buben ze severu Afriky (bendir), arabská tamburíma
s plíšky (daf), mandolína, kytary, akordeon, housle, violoncello, kontrabas, k
tomu baskytara a sound effects. To vše v babylonské změti jazyků kombinující
srbštinu, španělštinu, francouzštinu, angličtinu, arabštinu, romštinu a jidiš.
Celý dobrodružný hudební výlet trvá 51 minut a sestává z 12 písní.

Album velice energicky otevírá písnička „Shaï baling“ rozehrávkou v rumunském
stylu. Prošpikovaná romskými výkřiky, zpěvačka hbitostí jazyka osciluje na
hranici olašského rytmizujícího vokálního basu a beat boxu. Ostré tempo poleví
až ve třetí písničce „Labidi Talik“. Arabsko-španělský text líčí poslední
setkání, ohnivý pohled do partnerových očí před sestupem do pekla. Ponurou
duchařskou atmosféru rozvíjí „Djinn Song“, podle mého jeden z vrcholů alba.

Velice zajímavý je „Rock n´Roll Guillemette“ (tr.6). Připomíná virtuozku na
citeru Guillemette d´Artois, nemanželskou dceru Mahauta d´Artoise. Guillemette
se v roce 1376 rozhodla hledat druhý domov v Rumunsku, daleko od travičských
praktik Medičejských a Valois. Laëtitia David považuje její styl za středověký
cikánský rock and roll. Ze středověké Francie nás Laëtitia David opět jakoby
čarovným proutkem přenese na východ. Ve vnitřně dvoudílné písničce „Ciganolito“
(tr.7) se v první části v pomalém tempu rozvíjí orientální melodie, kterou ve
druhé části rázně ukázní akordeon. Po srbštině a opakovaných výzvách „Cigáne,
hraj!“ pak náhle jako z jiného světa zaznívá již zmíněný čínský tanec (tr.8),
moje další oblíbená skladba z alba. Líbí se mi, jak spojuje hudební vtip s
nesmírně poetickým francouzským textem o nebeské modři, která se chystá ke
spánku a nabízí moudře svými křídly stromům stín, o rozechvělých rtech večerních
démonů a touze vzlétnout „utopená v barvách tvého úsměvu.“ Čínská hudba pak
pozvolna ustupuje do pozadí (fade out) a z naprostého ticha začíná hudební moře
čeřit flamencová kytara. Tahle skladba pro mě představuje druhý vrchol celého
alba. Nad stříbrnou pěnou náhle až po více než minutě a půl se přidává lidský
hlas a vyklene obrovskou linii od tichého zasténání až po naléhavý výkřik:
„Dívka odmítla položit své křehké kosti na kůži Země.“ Po temperamentním „Plainte
du ruisseau“ a „Cent Familles“ přichází katarze: tradiční klezmerový popěvek „Valsalamandrishalomanweb“.

Myslím, že silnou stránkou alba je dramaturgie. Celkově dává celému albu
optimistické vyznění. Dravý začátek posluchače vtáhne „in“ a veselé klezmerové
zakončení pak všechno prožité odlehčí. Imaz´elia je výborně sehraná muzikantská
parta, v níž každý ovládá několik hudebních nástrojů a zpěvačka se svým hlasem
doslova čaruje. Musím se přiznat, že na tohle francouzské album jsem se dost
těšila. U fúzních projektů je vždycky napínavé sledovat, jak je co pospojované a
jestli to dává nějaký smysl. Mixovat se dá sice ledacos, ale často to pak
dopadne podobně, jako když si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort. Udělat
vkusnou fúzi je skutečně umění. To si myslím, že se kapele Imaz´elia velice
pěkně podařilo, i když bych ji do kategorie „gypsy“ asi nezařadila.