Vždy, když slyším slovo rasismus, udělá se mně špatně. Jakým právem jsme my,
lidé na této planetě, vůbec takové slovo a jeho význam vytvořili? Vždyť my
jsme všichni lidé tohoto světa. Jak jsme se narodili a co jsme do života
dostali nespočívá v tom, jakou máme barvu pleti, ale v tom, abychom se
navzájem od sebe učili a předávali si hodnoty. Rasismus se pro mě rovná
lidská stupidita. My lidé ale nejsme stupidní, jsme inteligentní, příroda
nám dala inteligenci a cítění, soucítění a lásku. Pokud bychom se měli
rozdělovat, tak ne dle barvy kůže, ale podle lidí uvědomělých a méně
uvědomělých, protože ve svém srdci jsme všichni krásní lidé.
Pokud je člověk uvědomělý, není rasista, protože je mu jasné, že lidé se
nesoudí podle barvy kůže, ale podle jeho skutků a činů. Znám spoustu Romů,
kteří jsou nádherní a uvědomělí lidé, srdeční, jako byl i můj táta. Znám
také Romy, kteří jsou zdegenerovaní a primitivní „díky“ naší společnosti,
neboť se ve svých životech před mnohými generacemi dostali do situace, ve
které se nerozhodli svobodně žít – bohužel museli, byli donuceni a následně
vyvrženi touto společností. Málokdo z nás si zodpovědnost za tuto situaci
uvědomuje, zodpovědnost za společné hříchy a vraždy, které naše společnost
(tedy i my všichni) napáchala.
Romové tady žijí přes 500 let a pořád jsme je nedokázali přijmout. Někteří z
nás jim pomáhají, ale když jim jejich pomoc není oplacena, tak to vzdají,
začlení se na tu druhou stranu a přitakávají všemu, co živí rasismus, a tím
se rasismus prohlubuje a posiluje. Nenašli jsme ale zatím nikdo cestu, jak
Romům opravdu pomoct, a to proto, že je vůbec neznáme. Nevíme, co opravdu
potřebují, takže naše pomoc není ku propěchu, ale naopak zeď mezi Romy a
Neromy se stává silnější a pevnější a rasismus a nedůvěra obou stran roste.
Každá menšina na světě takto trpí, nejsou to jen Romové u nás. Ale v naší
společnosti lidé nepřijímají nic, co není tak, jak jsou oni sami zvyklí.
Žijeme ve zvycích, pomluvách a předsudcích, které jsou tak silné, že
dokážeme zabíjet nevinné děti. Kvůli tomu se tu nedá volně dýchat. Lidé se
naučili lhát (to nás učili za komunistů) už ve školce a od té doby to máme v
sobě. Lžeme sami sobě, lžeme našim dětem a lžeme si i navzájem. Je to
strach.
Nejsilnějším jídlem rasismu je médium, které krmí naši společnost.
Nepamatuji si, jestli média někdy napsala či odvysílala něco zajímavého a
pozitivního v romské problematice, nepamatuji si, že bych v rádiu slyšela
nějakou romskou muziku – kromě romského vysílání se to dá spočítat na dvou
rukách. Když vidím v televizi tu nejprimitivnější romskou ženu, kterou si
média vyberou, a ta nemá zuby, žvýká žvýkačku a neumí mluvit, tak se ve mně
vzbudí vztek a zároveň smutek z toho, jak jsou lidé u moci ve své podsatě
ubozí. Neuvědomují si, že tím, že prohlubují rasistické smýšlení a krmí to
sémě v každém člověku, vlastně utváří válku, nenávist, násilí? Kdybych
neměla tu možnost a neprožila s Romy kus svého života, nebyla bych uvědomělá
v této oblasti, možná bych médiím také věřila? Nevím, netuším. Ale nevěřila
jsem a šla jsem si to prožít na vlastní kůži.
Je to tlak, je to obrovská síla, kterou někteří lidé neuvědoměle v mediích
používají. Otázkou zůstává, proč tito lidé moci neukáží i ty opravdu
kvalitní a dobré stránky, které Romové mají. A že je většina těch, kteří
žijí opravdu tak, aby se neměli za co stydět. Pracují a vydělávají, starají
se s láskou o děti a žijí, jak nejlépe jen mohou. Neboť být Romem – musíte
vše dělat dvojnásobně, abyste někoho přesvědčil z té strany druhé o tom, že
ne všichni Romové jsou zlí, smradlaví a kradou.
Potom je třetí strana a to jsou neonacisti, kteří za další rasisty udělají
špinavou práci – a lidé se na ně spoléhají, že to tady vyčistí a pročistí.
Opak je ale pravdou, opět svou neuvědomělostí páchají víc a víc zla a
nenávisti, která vždy směřovala k válkám. Na co si hrajeme? Vždyť nikdo z
nás nechce války, všichni chceme být štastni a žít v míru a lásce.
Lidé v naší společnosti potřebují mít dobré svědomí a pomáhají v Africe
(nechci znehodnocovat), ale hodně z nich si neuvědomuje, že my tady
"Afriku " máme, přestože jsme členským státem Evropské unie. Myslím, že
pokud nepomůžeme slabším, kteří naši pomoc potřebují (a bude to náročná
práce), tak tady nikdy nemůžeme společně být štastni. Říká se: jaké si to
uděláme, takové to tady budeme mít. Pevně věřím, že každý, bez rozdílu barvy
kůže, má nárok na život, má šanci a stejná práva jako ostatní. Nechci nikomu
kázat, jak se má chovat, jen bych tímto článkem chtěla přispět a trochu se
dotknout našeho vědomí a svědomí.
Vidím před sebou ty krásné romské děti, které jsou plné naděje, světla. A už
jen tím, že neromští rodiče (kvůli své neuvědomělosti a silným předsudkům)
nedovolí svým dětem sedět ve škole v jedné lavici s tmavším dítětem, páchají
neskutečné duševní „vraždy“.
Snad tímto článkem nikoho neurazím, mojí hlubokou touhou a přáním je,
abychom žili tak, aby, až budeme umírat, naše děti pokračovaly společně v
cestě pochopení, tolerance, lásky a srdečných vztahů. Pevně věřím, že pokud
toto v našem životě dokážeme, potom si snad i zasloužíme krásnou smrt a
budeme moci zhluboka a naposledy vydechnout.
Možná je můj článek hodně ostrý, ale realita je ještě ostřejší. Samozřejmě,
že události, které se dějí jsou otázkou médií a politikou státu. Není to
však jen romská otázka, která je médii podávána jinak, nepravdivě,
prvoplánově zkresleně, bez kontextů, bez souvislostí. Vůbec nepochybuji o
stupiditě přístupů některých vlád a národů k vzájemnému soužití právě mezi
rasami a národy. Obávám se ale, že to není problém jedné rasové
nesnášenlivosti v jednom státečku, ale že je to skutečně otázkou lidství,
etiky. Tzn. nedělejme si iluze o člověku a jeho stupni vývoje, o jeho
vnímání sounáležitosti člověka k člověku, ke všemu živému, k planetě. Chybí
mu úcta a respekt k bytí na této zemi, a pokora. Vždyť kolik člověk vede
válek, které jsou prezentovány jako spravedlivé, jako boj za svobodu a
nenásilí, kolik zabíjí zvířat z marnivosti, jakými všemožnými způsoby ničí
ekologii planety.
Tím samozřejmě nemyslím, že by se nemělo poukazovat na jednotlivosti, které
se dějí a jsou nespravedlivé. Mám pocit, že to co dělám pro Romy i Neromy,
je právě ono úžasné spojování kultur nenásilnou formou, že je učím uměním,
předávám jim to, co umím nejlépe a jak to umím nejlépe. Věřím v
tuto cestu, kterou naplňuji opravdu na maximum toho, co se dá v této době
dělat. Stále znovu a znovu vedu lidi kolem sebe k lásce a vzájemnosti. Není
to lehká práce, ale je to práce smysluplná. Pevně věřím, že kdybychom
všichni začínali od sebe, společně by se nám tady podařil stvořit lepší
svět. Byli jsme stvořeni, abychom tvořili, nebyli jsme stvořeni abychom
ničili – nebo je to všechno jinak?
