Hromy, blesky i čistá obloha nad Jeseníky … a zase mraky

Série bouřek a lijáků se začátkem září přehnala přes Jeseníky. Řeky a potoky vystoupily z břehů. Spoušť hrozila i mezilidským vztahům. Postižené romské rodiny si představovaly pomoc jinak než ti, kdo jim chtěli pomoci. Nakonec je naštěstí mír.

Vidnava v dešti

„Tady končíme,“ upozorní mě paní vlakvedoucí snad nejmenšího jednovagonového vláčku na světě. Šlápnu do tmy a do louže. „Kde je tady obec?“ vyděsím se představy bloudění někde po státní hranici s Polskem v téhle slotě. Paní mávne rukou směr ještě větší tma: „Máte tu kde spát?“ Přitakám a vyrazím. U první spoře blikající lampy potkávám polámaný deštník a pod ním Karla Gábora, zdejšího „teréňáka“, Roma nápadně se podobajícího Bartoškovi v mladším vydání.

Nejsem tu poprvé. Občanské sdružení Roma Vidnava je fungujícím projektem pro zdejší Romy libovolného věku. Po několika desítkách metrů se ze tmy vyloupne nová červená fasáda Gaborova domu. I vnitřek dostal novou kuchyň a spoustu „sarapatiček“, co z běžného bytu dělají ten romský: umělé květinářství, zlaté hrnečky, luxusní sezení a samozřejmě zapnutá veliká televize. „Já teď pracuju,“ ohlašuje paní domu. Dávky jí totiž „díky“ novým pravidlům stáhli o čtyři tisíce. Pracuje pro obec. Někdy venku, jindy v teple místní ubytovny. Tam končím po několika hodinách příjemného hovoru.

Projekt na vlastní oči

Ráno – pro změnu stále prší – na mě čeká koordinátorka projektu paní Jitka Zdražilová na autobusové zastávce v Kobylé nad Vidnávkou. Vidnávka je říčka, která se před pár týdny rozhodla potrápit místní obyvatele. Kromě jiného zalila i přízemí „romského“ domku rodiny Gogových na konci obce. Naštěstí je v obci zánovní dílna, kde se učí pracovat se dřevem a s kovem právě Romové a právě z tohoto domu. Nemusí čekat, že jim rozklížené věci někdo opraví, umějí to už sami.

Dílna je středobod mé cesty. V devět ráno je v domku v centru obce přetvořeném na dílnu poměrně nabito. A hlučno. Některé pracovníky poznávám. Paní Kachyňová soustředěně natírá vlnitý plech, zřejmě budoucí střechu. Jan Goga mladší zatápí v kamnech, dvě pro mě zatím neznámé dívky pilně „šmirglují“ prkénka hned vedle kolegy, co opravuje starožitnou židli. Přichází nestor Jan Goga starší a s ním i dobrá nálada.

Pomalu a jistě, ale ztuha

Koho zatím neznám, je mi představen. Ti neznámí jsou Beňákovi z dalšího romského objektu, úžasné místní typické architektury, dnes hodně zanedbané. Kromě pracovníků je tu i jejich šéf Rudolf Dobovan. „Učím je pracovat se dřevem a s kovem. Každý by měl odpracovat sto hodin s každým materiálem. Stroje ale zatím používám jen já. Po těch odpracovaných hodinách dostanou osvědčení. Ale není to ještě celá rekvalifi kace, ještě by měli absolvovat teoretickou výuku,“ instruuje mě dílenský mistr Rudolf Dubovan. S teoretickou výukou jim prý pomůže Úřad práce v Jeseníku.

Pídím se po výrobcích. „Zatím nic neprodáváme. Práce je zcela dobrovolná, výrobky si většinou odnášejí domů. Učí se od těch malých jednoduchých věcí. Naučili se zatím třeba rámečky na obrázky, různé ozdobné předměty. A teď si opravují věci zničené povodní.
Nejzdatnější pracovník je právě sympaťák Jan Goga starší. Práci se dřevem a s proutím si pamatuje ještě z dětství, ze Slovenska. Syn, také Jan, zdědil zručnost. Nejvíce ho baví plést košíky a vyrábět košťata. Vlastně je samouk. „To jsem se naučil sám. Jeden kluk mi ukázal základ, ale byl opilý, takže se dostal jen ke dnu a pak usnul,“ popisuje svoje začátky a skromně ukazuje krásný košíček vlastní výroby.

Dílna se snažila nabídnout program i dětem. Původně byly děti nadšené a zatoužily si vyrobit loď, kterou by mohly použít jako plavidlo na vodu, zdejší říčku. „Jenže pak prázdninová volnost byla silnější a zbylo jen pár kousků vydlabaných polínek s plachtou,“ říká bez hořkosti paní Zdražilová.
Stejně neúspěšně se zatím nedaří zapojit další romské rodiny z okolí. Sdružení nabídlo i dopravu do dílny zdarma. Zatím žádný ohlas.

Nádech, výdech…

Jesenickem se nese pomluva, že projekt pokulhává. Dnes tomu nevěřím. „Teď je to dobré, už se to začíná zase lepšit,“ neodporuje zcela řečem Jitka Zdražilová. „Ze začátku tu panovalo velké nadšení, dílna byla pořád plná, pak to tu začalo řídnout. Teď už to ale zase běží. Podle mě jsme jistou krizi překonali.

“ Problémy nezastírá.
Pro ni je nejdůležitější, že se Romové naučili samostatnosti, že přicházejí v určenou dobu, že se omluví v případě absence. Součástí projektu je mimo jiné i „umění“ jednat na úřadech.
„Je to velký úspěch, že se to dotáhlo do dnešního stavu. Rozhodující je najít motivaci. Teď si dělají výrobky pro radost, domů. V budoucnu ale chceme vyrábět něco, aby se to dalo prodat. To by je také mohlo bavit.“ Na projekt chtějí navázat klasickou chráněnou dílnou. Znamenalo by to, že za práci budou placeni jako normální pracovníci. Kromě psaní projektu to ale znamená najít další prostory a také upevnit důvěru mezi klienty a vedením projektu. „Někdy to zaskřípe, ale zase se jede dál. Jde o to, se znovu nadechnout, překonat zklamání, nebrat si věci osobně,“ říká Jitka Zdražilová.
Naposledy se nadechla několik dní po povodních.

Pomoc s jiným scénářem?

Začátkem září se prohnala Jesenickem dvacetiletá až padesátiletá voda. Říčka Vidnávka vystoupila z břehů a zatopila i část domku Gogových. Ochranná křídla ze Sdružení Romů na Moravě i Obecního úřadu v Kobylé se okamžitě zvedla a začala pomáhat. Sdružení promptně zorganizovalo sbírku ošacení a nejdůležitějších potravin a postižené lokalitě – jde o osm rodin – pomoc přivezlo a s pomocí obce rozdělilo. V noci převezli do bezpečí a sucha část obyvatel, sehnali matrace a deky. Jenže Romové si pomoc představovali jinak. Rozhodně by neopovrhli penězi a otevřeným účtem v místní samoobsluze, jak byli prý zvyklí od bývalého starosty. Spor došel tak daleko, že na starostku Milenu Kamenovou chtěli podat trestní oznámení. Naštěstí se situace uklidnila, Romové se nakonec za jednání omluvili.

Paní starostka to bere jako vyřízenou záležitost. „S dílnou jsem spokojená.
Když pracují, tak nemají čas na nějaké hlouposti. Opravili v obci lavičky, vyrobili pískoviště pro děti.“

Voda přichází navzdory

Gogovi nebyli jedinou romskou rodinou postiženou povodní. Další žije v Kuněticích, pár kilometrů od Vidnavy. Zde ovšem žádná řeka neteče. Sprchu dostal barák rovnou z oblohy. „To byla velká smůla,“ říká paní Zdražilová.
Měli hroznou střechu. Sami si sehnali materiál na novou. Byli moc hrrr. Vrhli se hned do práce. Jenže my jsme jim říkali, že se žene špatné počasí, že bude děsně pršet.“ Obyvatelé nedbali a starou střechu sundali. Jenže předpovědi meteorologů vyšly. Barákem prohučely desítky kubíků vody.

Paní Jitka Zdražilová nabízí doprovod na zmíněné místo. Také ho už znám.
Dva domy na frekventované křižovatce, a přesto na konci světa, louka přes ulici je již Polsko. Před lety tu došlo k ošklivé havárii, kolo smetlo na silnici si hrajícího romského chlapce. Tehdy byly oba domy plné lidí a děti pobíhaly po silnici. Dnes jsou ale sociální dávky, dospělí se zásobují v Jeseníku, děti jsou kromě dvou ve škole. Mladá Romka nás zrovna dovnitř nezve. Tak si alespoň prohlížíme chodbu baráčku a novou střechou. Paní Zdražilovou zarážejí mokré mapy na zdech. Že by zatékalo? Je třeba vzít sem odborníky.

Komunikace, spolupráce, vstřícnost, to je oč tu běží

Na obou postižených místech došlo k nedorozumění mezi Romy a jejich „ochránci“. Přesto se jede dál. Budoucnost má ale háček. Sdružení Romů na Moravě se dostalo jako i další neziskové organizace závislé na grantech, tedy penězích od státu nebo různých nadací, do finančních potíží. Jako potenciální dlužník možná nedosáhne na evropské peníze. Hrozí útlum jesenického projektu, kam patří i řada kroužků pro děti či doučování.
Zvláště pro romské a proromské organizace je velice obtížné sehnat až třicet procent tzv. spoluúčasti od jiných sponzorů, například od podnikatelů. Kromě toho zůstávají známé bolesti, jako když úspěšný žadatel na projekt získá peníze pouze „papírově“, a reálně přijdou až o několik měsíců později. Práce „neziskovek“ spočívá hlavně ve shánění peněz a jejich vyúčtování. A hlavně: Původně štědré zahraniční sociálně laděné nadace se právě kvůli téměř nulové ochotě našich firem přispívat do společné pokladny znechuceně přesunuly do zahraničí.
Lze jen doufat, že si stát uvědomí nutnost podporovat funkční projekty neziskové sféry s vědomím, že například podpora integrace Romů není servisem pro jednu skupinu obyvatel, ale je naprosto nezbytná pro celou společnost.