Někteří z Vás se mě ptali, co si myslím o braní dětí z dětského domova na
Vánoce. Tak bych Vám na to ráda odpověděla. Jsou to mé názory, mé myšlenky a
nikomu nic nevnucuji.
Já sama si myslím, že je dobré si děti brát do hostitelské péče, což je pomoc
konkrétnímu dítěti z dětského domova. Tato péče se doporučuje u dětí staršího
školního věku nebo již s ukončenou povinnou školní docházkou, které nemají šanci
se dostat do adopce či pěstounské péče. Nedoporučuje se u malých dětí, které se
snadno na rodinu citově naváží a nedokáží se srovnat s návraty do domova.
I dítě starší zpočátku smutní, ale časem si zvykne, že si pro něj budete
jezdit, jak jen čas dovolí, a že i když bude zlobit, tak si ho i nadále budete brát.
Také si s přítelem bereme holčičku na prázdniny, a když ji dovezeme do domova, tak brečí. I když se celou cestu tváří jako strašná silačka, pak to na ni stejně dolehne.
I já, když jsem byla v dětském domově, jsem se sourozenci měla hostitelskou
rodinu a také jsme při návratech brečeli, ale zvykli jsme si na to, že návštěvy budou pravidelné, že si budeme psát, volat a budeme v kontaktu. Možná se ptáte, jestli má hostitelská péče smysl, když musí děti tato odloučení a určitý stres snášet. Ani to není v tom, že by se jim v domově nelíbilo a bylo to tam špatné, ale je to přeci jen jiný
režim, než který funguje v reálném životě. Dětí je hodně, a tety tudíž musí svou pozornost rozdělit mezi více dětí. Ústavní péče dětem poskytuje i servis, který si v rodinách děti zajišťují samy, a učí se tak být samostatnými, poznají jiný model rodiny, chování mezi členy domácnosti, řešení konfliktů…
Když se rozhodnete brát si dítě domů, je dobré si hned od začátku ujasnit, co
od toho očekáváte, jaká je vaše motivace. Mějte to dobře promyšlené a srovnané! Hostitelská péče není otázka pár měsíců, ale je
to dlouhodobá záležitost. Šla jsem do toho s tím, že se budu snažit jí pomáhat
se studiem, při přípravě na odchod z dětského domova, že ji ukážu věci, které
neměla možnost vidět.
A jak to funguje? Musím říct, že naše holčička mě překvapila. Nedělala jsem
si žádné velké iluze, že by to proběhlo bez komplikací. Možná jsem čekala, že
bude více zlobit, že si bude vymýšlet a chtít věci, které třeba v domově čekat
nemůže. A jaká je realita? Je moc hodná.
Někdy se naštve, a pak nechce nic dělat. Když spolu jdeme do obchodu a řeknu
ji ať si vybere, co jen chc, tak si vybere tu nejmenší věc, kterou tam mají. Je
strašně skromná. Měla jsem výhodu, protože jsme spolu chviličku v domově byly, a
tak už jsem ji znala.
S přítelem jsem věděla, že nebude problém, protože ten vyjde s každým, ale
stejně mě mile překvapilo, jak si padli do oka a jaká jsou dvojka, jak spolu
hezky hrají hry, učí se pracovat na počítači atd. Občas se proti mně spojí a já
jsem za tu přísnou.
Jsem zastánce toho, že děti by měly občas dostat „nařezáno“. Při jednom uražení se,
kdy začala házet s oblečením, jsem ji plácla přes zadek, a tak mi řekla, že ani
nejzlejší teta by ji nedala na zadek. Myslím, že na tohle děti rychle zapomenou,
protože vědí, že to děláte s dobrým úmyslem.
Mrzí mě, když lidé pořádně neuváží, jak je zavazující se do něčeho takového
pustit. Teď mne nejvíce zasáhl příběh mladého manželského páru, který se objevil
v domově, vybrali si několik děti, které bude podporovat, a u kterých si zařídí
hostitelskou péči. Děti dost podporovali finančně, což také nebylo dobré.
Nejsmutnější je, že se rodina po necelém roce stáhla a děti tím teď trpí.
KAM DÁL?
Vzpomínky na Vánoce
