Horváthová: Členové rady by měli bojovat

Lucie Horváthová se narodila v roce 1981 v Pardubicích. Studuje magisterský obor sociální antropologie, jeden semestr strávila ve Francii studiem etnologie západního typu. Pracovala jako romská poradkyně na Magistrátu města Pardubic, nyní pracuje v občanském sdružení Athinganoi jako koordinátorka rovných šancí. Přednáší na různých konferencích a je od března členkou Rady vlády pro záležitosti romské komunity. Je svobodná, bezdětná.

Jak hodnotíte činnost a důležitost Rady vlády pro záležitosti romské komunity?

Činnost rady považuji za velmi důležitou a její funkci ve státním uspořádání za klíčovou. Ale někdy není dostatečně využitá, jak samotnými jejími členy, tak vládou. Mezi vládními činiteli neprobíhá dostatečná komunikace. Její činnost a výstupy nejsou navíc dostatečně medializovány, nedostávají se tak k veřejnosti.

Jak konkrétně vypadá činnost rady?

Scházíme se jednou za čtvrt roku. Členové jsou náměstci ministrů. Radě předsedá ministryně pro lidská práva a menšiny Džamila Stehlíková, prvním místopředsedou je zmocněnec Vlády ČR pro lidská práva Jan Litomiský a druhou místopředsedkyní je Monika Mihalíčková, která byla zvolena z občanské veřejnosti. V radě je celkem 14 zástupců občanské veřejnosti a jsou to zástupci těch, kteří pracují s Romy, nebo zastupují romskou komunitu. Dříve to byli zástupci z krajů, nyní je to sice také zohledněno kraji, ale hlavním hlediskem je, aby rozuměli tematice.
Rada slouží hlavně ke koordinaci, stýkají se v ní lidé pracující na stejném tématu, vyměňují si zde informace. Nemají se kde jinde setkat a pobavit o strategiích, plánech. Rada tu je navíc od toho, aby přítomným lidem i na úrovni náměstků, kteří nejsou tématu nakloněni nebo ho neznají, věci vyjasnila. Informace se pochopitelně totiž nemusí dostat až k těmto lidem, proto rada skýtá prostor pro ovlivnění, nasměřování věcí.
Součástí rady je plénum, na němž se členové mohou ptát a snaží se zároveň ovlivnit dotační program.
Každé jednání rady se připravuje. Jsme obesláni pozvánkou, zároveň obdržíme podklady k jednání rady, měly by tam být i návrhy usnesení, které se budou schvalovat. Vesměs se schvalují různé dokumenty, každoročně se řeší terénní práce a schvalujeme dotační programy pro předcházení sociálnímu vyloučení. To je jen jedna z věcí.

Co zajímavého, důležitého řešila rada v poslední době?

Naposledy se schvalovalo usnesení týkající se vzdělávání, byl tam zástupce z ministerstva školství a diskutovalo se o problematice asistentů a vzdělávání Romů. Dále byl přítomen člověk z ministerstva práce a sociálních věcí, který informoval o usneseních a představil přípravy různých programů ministerstev, jako například programy pro období 2007 až 2013 – strukturální fondy.

Daří se připomínky a návrhy rady zohledňovat při tvorbě koncepcí, popřípadě zákonů?

Těch věcí je spousta. Osvědčila se nám zejména spolupráce s ministerstvem práce a sociálních věcí, kde je možnost některé věci měnit, i co se týče strukturálních fondů. Jedním z programů je nezaměstnanost lidí ze sociálního vyloučení. Dalším důležitým bodem rady je program terénní práce, dále program předcházení sociálnímu vyloučení. Ten sice spadá pod ministerstvo práce a sociálních věcí, ale spravuje ho rada a ta rozhoduje i o přidělení dotace. I ze strany ministerstva školství je snaha spolupracovat.

Na začátku jste radě vytkla několik věcí. Jak tedy její činnost zefektivnit?

Musím říct, že i členové ji vnímají jako nedostatečně silný nástroj. Podle mě je ale právě na samotných členech rady, aby to vzali za své a bojovali. Aby byli aktivní a hlavně se zúčastňovali jednání. Protože členové jsou jmenováni, je to čestná funkce, za kterou nejsou placeni. Chápu, že každý má spoustu práce, věnuje se i jiným věcem, ale členství v radě jim dává prostor, kde mohou zastupovat to, čemu rozumějí, a kde dál mohou předávat své zkušenosti. Někdy se stane, že se nemůže něco odhlasovat kvůli malému počtu přítomných členů. Pokud se člen rady nemůže dostavit a nevyšle za sebe svého zástupce, pak by tam neměl být a měl by nechat místo tomu, kdo by byl schopnější, měl by čas se jednání zúčastňovat a mohl by odvést daleko více práce. Důležitá je však i přítomnost politiků. Za předsednictví pana Němce se stávalo, že se jednání nezúčastňoval, neměl o to zájem. Rada byla velmi kritizována, protože předseda rady nebyl schopen přijít na zasedání, a nemohly se tak odhlasovat dotační programy. Tím pádem se zpozdila dotační řízení a nemohly fungovat neziskové organizace.
Moje velká výtka je tedy opravdu špatná návštěvnost na jednáních.