Svým neobyčejně pronikavým upřesněním rozdílu mezi homosexualitou a
homosexualismem, které, jak celý svět ví, učinil Václav Klaus před několika dny
v projevu na univerzitě v Melbourne, pokračuje český prezident v předešlých
myšlenkových výbojích.
V nich, jak víme, rozlišil mezi „environmentem“ (životním prostředím) a „environmetalismem“
(nebezpečným totalitním hnutím), lidskými právy a humanrightismem (nebezpečnou
doktrínou nikým nevolených elit), nevládními organizacemi a NGOismem
(nebezpečnou ideologií občanské společnosti), evropskou unií a evropeismem
(úplně nejnebezpečnější ze všech nebezpečných ideologií dneška).
Jsou i další módní „ismy“, kterých se prezident velmi, ale velmi obává, jenže
jejich vyjmenování a analýza by si zasloužily samostatnou publikaci, čehož se
historici jednou dozajista ujmou.
Někteří nepřející duchové odmítají, že o tom, který „ismus“ je nebezpečně
módní nebo naopak módně nebezpečný, rozhoduje v naší parlamentní demokracii náš
pan prezident.
Snad i proto malomyslně připomínají, že když Mirek Topolánek na sjezdu ODS v
roce 2002 servilně navrhnul, že „odéesovské myšlenkové schéma“ je vlastně
totožné s ucelenou ideologií „klausismu“, odcházející předseda strany a z moci
komunistů budoucí prezident, ani nehlesl, jakkoliv se takové označení mohlo zdát
v té době mnohým „nebezpečně módní“ či prostě jednoduše „pitomé“.
Zdá se, že někteří neodbytní kritici českého prezidenta si dokonce myslí, že
hlavním nebezpečím pro Českou republiku nejsou „ismy“ vyjmenované a do hloubky
analyzované panem prezidentem, ale především onen zmíněný „klausismus“., který
je "deviantní", což pro tyto nevzdělance evidentně neznamená "hodnotově
neutrální". Je zcela šokující, když si někdo dovolí takto relativizovat zcela
zřejmé rozdíly mezi „klausismem“ a například „homosexualismem“.
Musíme rezolutně odmítnout jakékoliv pokusy označit ucelenou soustavu názorů
českého prezidenta, s nimiž nedávno například ohromil celou Austrálii, což sám
popsal v intelekttuálně brilantních zápiscích ze svých cest, za nějaký módní
„ismus“, který mohl vymyslet jen někdo tak intelektuálně substandardní, jako je
dutý a prázdný Topol.
Kdybychom tak neučinili, mohli bychom se například brzy nadít teorií, že se
coby odnože „klausismu“ v okolí prezidenta rodí módně nebezpečná ideologie,
kterou lze nazvat „hradismus“ nebo „hájkismus“, a která, jak někteří už
naznačují, si nezadá s nebezpečnými ideologiemi minulosti, zejména těmi hnědšího
zabarvení. Je prostě třeba trvat na tom, že Hrad je Hrad, a Hájek je Hájek.
Stejně tak musíme se vší energií hájit názor bývalého personálního šéfa
bezpečnostní agentury ABL, nyní ministra školství, že bývalý volební lídr
extrémistické Národní strany Ladislav Bátora je ve skutečnosti „svědomitý
katolík a národovec“. Neustojíme-li tento souboj se silami Pravdy a Lásky, mohou
brzy začít mluvit třeba i o „bátorismu“ coby o nebezpečně módní obdobě fašismu.
Pan prezident přitom už celému národu vysvětlil, že pan Bátora je obětí
novodobé „hilsneriády“. Je sice pravda, že někteří členové Ústředního výboru
Pravdy a Lásky vzápětí pana prezidenta obvinili z nechutného historického
příměru a postupného příklonu k fašizujícímu světu českého maloměšťáctví, ale
každý, kdo má trochu rozumu v hlavě, ví, že je to jen chorý výplod nebezpečné
ideologie „pravdoláskismu“.
