HISTORICKÉ OKÉNKO: Dokument Charty 77 "O postavení Cikánů-Rómů v Československu", z prosince 1978

Přinášíme kompletní znění dokumentu Charty 77 s názvem „O postavení
Cikánů-Rómů v Československu“, který vyšel pod číslem 23. Byl podepsán
tehdejšími mluvčími Charty 77 Václavem Havlem a Ladislavem Hejdánkem. Tehdejší
komunistické vládě byl dokument zaslán 13. 12. 1978.

Dokument je delší a místy psán jazykem méně srozumitelným, především kvůli
odstupu od doby, kdy byl napsán. V každém případě však stojí za přečtení až do
konce – je výpovědí o tom, jak Charta 77, stavící se za lidská práva, nahlížela
na Romy, na většinovou část společnosti i na politiku tehdejší Komunistické
strany Československa.

Charta 77: O postavení Cikánů-Rómů v Československu

Situace Cikánů-Romů v Československu nepatří k tématům, která poutají obecnou
pozornost, a většina lidí o problémech této nejdiskriminovanější menšiny
prakticky nic neví. Tato neinformovanost je důsledkem cílevědomého utajování
všeho podstatného, co s Cikány-Romy souvisí. Věci však dospěly příliš daleko,
než aby směly pokračovat bez protestu.

Postoj veřejnosti kolísá mezi lhostejností a rasismem. Projevy rasismu a
segregacionismu se množí a budou se množit. Cikáni-Romové, kteří jsou
nejbezprávnější skupinou obyvatelstva v Československu, v obecných představách k
obětem nezákonnosti nepatří, to je naopak výsadou „slušných lidí”. Bude-li
mlčení o těchto věcech pokračovat, může dojít k tragickému paradoxu:
Cikáni-Romové splynou v obecném povědomí – v povědomí občansky lhostejných
konzumentů, právě tak jako v povědomí občanů zasazujících se o zákonnost se
společenskými zlořády a nakonec je ještě budou represivní orgány, které nesou
hlavní vinu na tom, jak dnes Cikáni-Romové v Československu žijí, chránit před
lidmi, kteří budou proti týmž orgánům prosazovat zákonnost a humanitu. A stará
židovská role se dožije reprízy v novém obsazení, reprízy, která už vlastně
začala.

Problém menšin provázel republiku od samotného vzniku Československa jako
samostatného státu a podstatnou měrou spolupůsobil při mnichovské krizi a při
katastrofě, která následovala. K vážnému pokusu o analýzu předválečné minoritní
politiky však nedošlo a po válce žádná taková politika koncipována nebyla.

Na československém území žije nadále celá řada početných i méně početných
národnostních a etnických menšin, o jejichž problémech většina lidí nic neví.
Otázky minorit jsou u nás o to závažnější, že Československo patří k zemím s
největší hustotou obyvatelstva a že na území republiky se nevyskytují žádné
nevyužité prostory. Tyto demograficko-zeměpisné zvláštnosti podbarvují
specifickým způsobem tradiční český nacionalismus a vztah k menšinám.
Zanedbávání minoritních otázek a potlačování informací o nich je proto zvlášť
nebezpečné a nezodpovědné. Specifická situace Československa vyžaduje naopak o
to prozíravější a tolerantnější politiku, založenou na racionální vůli k
soužití, a ne konzervativní, restriktivní politiku, která je projevem vůle k
potlačení a k sociálnímu a kulturnímu pohlcení.

Cikáni-Romové se od ostatních menšin liší tím, že představují rozvojovou
kulturu uprostřed kultur evropských. V Československu jsou druhou nejpočetnější,
podle některých odborných odhadů vůbec nejpočetnější menšinou. Tradiční označení
„Cikáni“ je zatíženo nánosem hanlivých významů, vyvěrajících ze staletých
předsudků, a neodpovídá původnímu názvu této etnické skupiny. Používáme tu proto
označení Romové, které je v souladu s jazykem i cítěním jich samotných i se
světovým trendem nahrazovat mnohá dosud užívaná označení etnických a
národnostních skupin označeními, jimiž se tyto skupiny označují samy. V
Československu žije přibližné 300.000 Romů.

Podle oficiálních údajů je jejich počet menší, a to mimo jiné proto, že při
sčítání obyvatelstva záviselo označení jejich etnické příslušnosti mnohdy na
libovůli sčítacích komisařů a že se někteří Romové zdráhali svůj původ uvést.
Pokud jde o jejich podíl na celkovém počtu obyvatelstva, kolísají proto odborné
odhady mezi 1,6 % a 2,9 %. Statistické údaje úředních míst vycházejí obvykle z
nejnižších odhadů celkového počtu, což má pro Romy často velmi nepříznivé
důsledky, protože podhodnocení celkového počtu vede k nadhodnocení údajů
vyjádřených v procentech. Tím se například zvyšují údaje o kriminalitě i o
hmotné bídě Romů, jež jsou z oficiálních míst vesměs interpretovány tak, jako by
v žádném směru nepodávaly svědectví o společnosti, v níž Romové žijí, ale jako
by výhradně svědčily proti Romům.

Více než čtvrtina romské menšiny žije v českých zemích, kam se v poválečných
letech přestěhovali ze Slovenska. Z původních 10.000 českých a moravských Romů
přežilo nacismus jenom několik set osob, ostatní zahynuli v koncentračních
táborech, hlavně v plynových komorách. Porodnost Romů je proti ostatní populaci
trojnásobná, dětská úmrtnost je dvojnásobná. Celkový zdravotní stav romské
minority je ve srovnání s majoritou nepoměrné horší.

V minulosti byly podstatným zdrojem společenské vyřazenosti romské populace
hlavně rasová odlišnost, krajní chudoba a odlišnost způsobu života. Dnes jsou
hlavní překážkou řešení tzv. „cikánské problematiky“ v Československu poruchy
většinové společnosti. „Cikánská problematika“ nabývá na palčivosti úměrné s
narůstajícími problémy hospodářství a pokračující byrokratizací řízení, s
disfunkcí veřejného komunikování v oblasti myšlení a informací a se vzrůstající
brutalizací a nezákonnostmi represívních institucí. Tzv. „cikánská otázka“ tedy
obnažuje hlubší, obecnější problémy celé společnosti. Odhaluje politicko-správní
stereotypy stále proklamovaných ideologických tezí, projektů řešeni a
vyhlašování úspěchu v situaci, kdy se struktura problému naprosto nemění a
veškeré proklamace a řešení jsou jen zastíráním vlastního problému.

Faktická i právní situace Romů je plná rozporů. Ústava a mnohé zákony, včetně
mezinárodních paktů, zaručují všem občanům plná rovnoprávnost nejen
individuální, ale skupinovou, tedy též právo na jazyk, kulturu a rozvíjení
specifických zájmů. Práva Romů v Československu jsou však de facto popřena.
Zdůrazňování toho, že Romové jsou jen etnickou skupinou, a nikoli národnostní
menšinou, a umělé zvýznamňování jemného rozdílu mezi pojmy etnický a národnostní
byly svého času diktovány požadavkem společenské moci význam minoritního
problému zredukovat a jeho výklad podřídit údajným zájmům celé společnosti. Ve
skutečnosti vychází celé pojetí „cikánské otázky“ dodnes ze Stalinových výkladů
národnostní otázky.

Pro Romy to znamená, že se mohou rozhodnout, zda se stanou Čechy nebo
Slováky, přičemž jejich specifika mají zaniknout. Romové právně neexistují,
přitom však byly vytvořeny vládní, krajské a okresní komise, které je
shromažďují do evidence a třídí do kategorií podle absurdních kritérií, byly
vytvořeny speciální školy, které ovšem romskou kulturu nemají rozvíjet, ale
naopak potlačovat, a vydávají se vyhlášky a regionální směrnice k řešení
„cikánské otázky”. V úředních dokumentech jsou označováni jen za „občany
cikánského původu”, nebo dokonce za „méně integrované obyvatelstvo”.

Takzvaná „řešení cikánské otázky” se převážné omezují na represívní opatření,
která mají často ráz celostátních kampaní, o nichž se většinová populace vůbec
nedozví. Prvním takovým opatřením byl „soupis kočovných a polokočovných osob“.
Byla to razie provedená na základě zákona č. 74 z roku 1958 po celém území
Československa ve dnech 3. – 6. února 1959. Paragraf 3 zákona 74/1958 zní: „Kdo
setrvá při kočovném způsobu života, přestože mu byla poskytnuta pomoc k trvalému
usídlení, bude potrestán pro trestný čin odnětím svobody na šest měsíců až tři
léta.“

Tento zákon, který je protiústavní, a administrativní opatření, jimž
posloužil jako legální podklad, byly namířeny také proti některým sociálním
skupinám z většinové populace, např. proti „osobám světským“ (provozovatelům
pouťových atrakcí), dráteníkům atd. V první řadě však byly namířeny proti Romům,
kteří ani kočovní nebo polokočovní nebyli.

Romové v Československu se skládají ze tří početně významných subetnických
skupin, z nichž dvě, představující přibližné 90 – 95 % romské populace na našem
území, jsou už nejméně po dvě staletí usedlé. Třetí subetnická skupina – Romové
olašští, představující zbývajících 5 – 10 %, donedávna kočovala. Zákon č.
74/1958 byl použit přímo jen ve zcela nepatrném počtu případů, zato v
souvislosti se „soupisem kočovných a polokočovných osob“ v roce 1959 i později
platí, a je tedy trvalou hrozbou pro Romy, kteří nekočují, ale bez vlastní viny
žijí v podmínkách, které je nutí k migrací.

Směrnice, podle nichž se prováděl „soupis kočovných a polokočovných osob“
byly vypracovány ve vší tajnosti měsíce předem a předepisovaly vše do nejmenších
podrobností – dokonce i vybavení místností, kde měl být „soupis“ prováděn,
způsob, jak zajistit umývání rukou pro potřeby daktyloskopie atd. Do „soupisu
kočovných a polokočovných osob“ museli být zapsáni i Romové, kteří měli trvalé
bydliště i zaměstnání, pokud údajně posílali manželku či družku žebrat nebo se
prostituovat. Důkazy o žebrotě či prostituci však směrnice nepožadovaly.

Mnozí Romové, kteří měli trvalé bydliště i zaměstnání a kočovný způsob života
neznali, se dostali do soupisu prosté proto, že v době mezi 3. – 6. únorem 1959
náhodou jeli někam vlakem a na nádraží byli zadrženi a označeni za „osoby
kočovné“. Při „soupisu“ jim byl ihned na místě „nabídnut“ byt a byli vyzváni,
aby nastoupili do práce na „určeném pracovišti podle plánu pracovního zařazení“.

Vše probíhalo jednorázové a zřejmě mělo odpovídat paragrafu 3 zákona č.
74/1958 o poskytnutí pomoci k trvalému usídlení. Pokud Rom zadržený při zmíněné
razii v „nabídnutém bytě“ nezůstal – byť i z toho důvodu, že někde bydlel a tam
byl i zaměstnán pak se provinil „fluktuací“ a touto fluktuací navíc „maskoval
kočování“. Jestliže chtěl dát výpověď ze zaměstnání, byl na něm mnohde ještě
řadu let po „soupisu“ požadován souhlas národního výboru, který zpravidla
nedostal.

Jestliže se chtěl třeba stěhovat k blízkým příbuzným do sousedního okresu,
byl podmínkou souhlas dvou národních výborů, a to v místě, odkud se chtěl
stěhovat, a v místě, kam se chtěl odstěhovat. A zpravidla takový souhlas
nedostal ani v případě, kdy zcela zřejmou motivací takovéto „migrace” byla těžká
nemoc nebo invalidita. Zato mu mohlo být bez řádného soudního jednání přikázáno
místo pobytu.

Romové, kteří nikdy nekočovali, si ještě řadu let po provedení „soupisu“
podávali žádosti, aby byli ze „soupisu“ vyjmuti. O těchto žádostech rozhodovaly
obvykle komise složené z několika členů národního výboru a jednoho zástupce VB.
Tak jako při provádění soupisu v roce 1959, hrála VB důležitější roli než názor
všech ostatních členů. Některé žádosti byly zamítnuty, přestože všichni zástupci
národního výboru zasedající v komisi prohlásili, že žadatel do „soupisu“
nepatří, a jenom proto, že zástupce VB jako jediný z členů komise trval na tom,
že vzetí do „soupisu“ bylo „zákonné“, nebo proto, že žadatel podle zjištění VB
„ve svém bytě přijímá a nechá přenocovat návštěvy osob cikánského původu z
jiného okresu“, nebo že „jedno z jeho dětí chodu za školu“ apod.

Dalším opatřením k „řešení cikánské problematiky“ měl být „organizovaný
rozptyl“ neboli „likvidace nežádoucích soustředění cikánského obyvatelstva“.
Tento zásah měl být proveden na základě vládního usnesení č. 502 z r. 1965,
které však, jak se brzy ukázalo, bylo neproveditelné a později bylo zrušeno. Pro
romskou menšinu má však citelné následky dodnes.

V době, kdy měl být povinný rozptyl proveden, bydlelo na východním Slovensku
14.000 romských rodin v 1.318 osadách – správněji ghettech – z nichž polovina
byla bez elektrického proudu, většina byla bez kanalizace, nevedly k nim žádné
přístupové cesty a nejbližší prodejny byly vzdáleny několik kilometrů.
Zásobování pitnou vodou obstarával někde jen jeden hydrant na pět set nebo více
osob, v některých osadách byl dokonce jenom potok. Nemálo obytných chatrčí bylo
z hlíny.

V některých osadách se podmínky dodnes podstatně nezlepšily. Směrnice, podle
nichž měl být rozptyl prováděn, však vyžadovaly přednostně zrušení „cikánských
soustředění“ v oblasti zahraničního turistického ruchu a dále osady Velká Ida,
protože „ohrožovala zdraví pracujících Východoslovenských železáren“. Sociální a
zdravotní aspekt těchto „nežádoucích soustředění cikánského obyvatelstva“ tedy
nepatřil k přednostním úkolům rozptylu – a ve skutečnosti nepatřil ani k jeho
úkolům okrajovým. Směrnice dále stanovily, že obyvatelé „cikánských osad, ulic a
čtvrtí“ musí být přesunuti do přesně určených míst.

Československý „občan cikánského původu“ bydlící v určitém okrese byl povinen
– a to výhradně vzhledem k svému rasovému původu – přestěhovat se dle
harmonogramu do určeného okresu či kraje a nikam jinam. Pokud byl pro jeho okres
stanoven tzv. „družební okres“, musel se přestěhovat právě do něho, i když se
chtěl přestěhovat jinam, kde třeba měl příbuzné, dívku, přátele, vyhlídky získat
práci atd. K charakteristickým znakům vládního usnesení o „likvidaci nežádoucích
soustředění cikánského obyvatelstva“ a příslušných směrnic patřilo i to, že
rozptyl byl povinný, ale zároveň musel být dobrovolný. Tento druh juristického
alibismu se pak obzvlášť v 70. letech objevuje téměř ve všech dokumentech
týkajících se „cikánské problematiky“, a to v ještě pokrytečtější podobě, než
jak jej zná většinová populace.

Je zřejmé, že i tato opatření omezující práva na svobodu pobytu a na volbu
zaměstnání byla protiústavní. Nedostatek bytů a organizační neschopnost
způsobily, že v rámci povinného rozptylu se v nových působištích nakonec usídlil
jen zlomek původně plánovaného počtu rodin.

Ustanovení o povinném rozptylu však také požadovalo „zamezení nežádoucí
migrace cikánského obyvatelstva“. Jestliže rozptyl znamenal povinnou migraci,
pak „neplánovaná migrace za účelem získání lepšího zaměstnání, bydlení nebo
vyšší společenské pozice“ byla nežádoucí a stíhala se. Vládní usnesení 502/1965
bylo sice zrušeno, ale právně nikde nezakotvená formulace „nežádoucí migrace
cikánského obyvatelstva“ je uplatňována dodnes a značnou část romské populace
vystavuje permanentnímu riziku postihu.

Romovi, který opustí své bydliště a jinde si najde pracovní příležitost a
ubytování, nesmí být v občanském průkazu změněn zápis o trvalém nebo přechodném
bydlišti bez zvláštního souhlasu národního výboru (takový souhlas se k
přihlášení ostatních občanů nevyžaduje). Nemá tedy možnost vstoupit do
pracovního poměru, nemá nárok ani na lékařské ošetření či na dávky poskytované z
prostředků „Odborů péče o dítě“ příslušných národních výborů. Vyřízení jakékoli
sebeprostší úřední záležitosti je v takových případech o to komplikovanější, že
neexistují pravidla pro přímý styk mezi národními výbory nižších stupňů v
Čechách a na Slovensku.

Pro průměrného Roma s původním bydlištěm na Slovensku a s novým působištěm v
Čechách to představuje neustálé a marné cesty z jednoho konce státu na druhý.
Národní výbor v novém působišti ho za místního občana neuznává a národní výbor v
místě jeho trvalého bydliště s ním zase odmítá jednat a jeho případné nároky
neuznává, protože své bydliště opustil. „Zamezení svévolné migrace“ vede k
zásahům do nesoukromější sféry. Výrazným znakem romské komunity je rodová
soudržnost. Romové se zvlášť uvnitř příbuzenstev často navštěvují a tradiční
romské normy je zavazují k tomu, aby si navzájem nikdy neodmítli pohostinství.
Jestliže si část rodiny najde lepší životní podmínky, přijme do svého kruhu
dalšího příbuzného, který lepší živobytí teprve hledá. Tento rys romské povahy a
etosu má prastaré kořeny :

Podobné normy a zvyklosti se dodnes vyskytují u řady národů s vysoce
rozvinutou kulturní tradicí, žijících po tisíciletí na vlastním území (např. u
Číňanů). Jestliže Rom trvale hlášený jinde několikrát přespí u příbuzného, může
být – a často bývá – Veřejnou bezpečností „odsunut“, protože se dopouští
„svévolné migrace“.

Rozptyl měl i své hospodářské pozadí. Na interních zaprotokolovaných poradách
pracovníků, kteří měli vládní usnesení č. 502 provádět, byl povinný rozptyl
zdůvodňován i nedostatkem pracovních sil v Čechách a přebytkem pracovních sil –
tedy nezaměstnaností – na východním Slovensku. V polovině 60. let, kdy měl být
rozptyl zahájen, se předpokládalo, že tento stav na úseku pracovních sil potrvá
několik let. Ve skutečnosti trvá dodnes. Potřeba nekvalifikovaných pracovních
sil vzrůstá, v posledních letech přicházejí i zahraniční dělníci – „gastarbeitři”.

Zejména velké podniky nesvědomitým verbířstvím získávají na Slovensku Romy
pro práci v českých zemích. Při uzavírání smluv v řadě případů těží z jejich
neinformovanosti nebo analfabetismu, jindy smlouvu prostě vůbec nevystaví. Část
těchto romských pracovníků podniky ubytovávají v barácích naprosto
nevyhovujících hygienickým požadavkům, mnohé z nich prakticky nutí k nastěhování
se do přeplněných bytů jejich příbuzných či známých v místě pracoviště.

Při náboru není vůbec brán zřetel na rodinné poměry pracovníků. Přestože jde
o koncerny zvlášť preferované, neboť pracují na vládou sledovaných stavbách,
inspekce a kontroly na této praxi až na výjimky nic nemění.

Rozptyl tedy měl být součástí řešení problému nedostatku nekvalifikovaných
dělníků v jedné části státu a nezaměstnanosti v části druhé. Způsob, jakým se
měl tento problém řešit – povinný přesun bezprávné menšiny, je stejně příznačný
jako příčiny jeho nezdaru: organizační neschopnost a nedostatek bytů. Na druhé
straně je však právě zaostávání bytové výstavby jednou z příčin, proč je
„živelná migrace“ Romů z hlediska většinové populace i společenské moci
prospěšná, ba nutná. Romové „svévolně“ opouštějí místa, kde pro ně není práce, a
stěhují se do českých a moravských center, kde jsou jako nekvalifikovaní dělníci
– hlavně ve stavebnictví – prospěšní, ba nenahraditelní a kde se ubytovávají v
ubytovnách, u příbuzných nebo formou tzv. nelegálního osídlení získávají byty
nejnižší kategorie, často zdravotně závadné.

„Živelná migrace“ je tedy zaštítěna tím, že stát z ní má hospodářský
prospěch. Pro Romy tak vzniká dvojaká situace, jež je pro československý právní
řád typická a kterou v mírnější podobě většinová populace dobře zná. Na jedné
straně se „živelná migrace“ toleruje, ale současně je využívána jako důvod nebo
záminka k postihu, a to při nejrůznějších příležitostech a v nejrůznějších
formách od nezdůvodněných šikan při perlustracích až po nucené vystěhování z
bytů, vyvlastňování domků, přikazování místa pobytu atd.

Důsledky úředního postoje k „živelné migraci“ jsou nejcitelnější právě v
oblasti bydlení. V souvislosti s rozptylem zněla jedna z ústně podávaných
zaprotokolovaných direktiv takto: „V žádném případě nesmí národní výbor žádného
cikána přijmout do svého obvodu, není-li pro něj zajištěn byt…“ Tato direktiva
je uplatňována dodnes, a to výhradně v negativním smyslu. Podniky Romy jako
pracovní sílu potřebují, ale národní výbory jim odmítají přidělovat byty.

Úroveň bydlení romských rodin je přitom nejpodstatnější překážkou kulturního
vývoje této menšiny a odsuzuje ji na nedohlednou dobu k dědičné roli
nekvalifikované pracovní síly. Převážná většina romských domácností v
Československu má k dispozici jedinou místnost nebo bytovou jednotku skládající
se z kuchyně a jednoho pokoje. Počet osob na bytovou jednotku je proti většinové
populaci dvojnásobný a počet osob na obytnou místnost je dokonce téměř
trojnásobný. Jsou to většinou byty přeplněné, tmavé a provlhlé, jež postrádají
základní hygienické vybavení.

Školství nebralo donedávna početnou romskou menšinu vůbec na vědomí.
Přibližně 30 % Romů jsou analfabeti a ještě ve věkové skupině od 15 do 29 let je
analfabetů 17 %. Z třicetiletých Romů mužského pohlaví více než 10 % vůbec do
školy nechodilo, 50 % vychodilo jen pět tříd a pouze 15 % ukončilo základní
devítiletou školu. Středoškolského vzdělání dosáhla necelá polovina procenta a
Romů s vysokoškolským vzděláním je v celém Československu 50.

Neúspěšnost romských školáků v českých a slovenských školách se často řeší
tím, že jsou přeřazováni do zvláštních škol, určených pro děti z podprůměrnou
inteligencí. Ve školním roce 1970-71 chodilo v Čechách do těchto škol celých 20
% romských dětí proti 3 % dětí z většinové populace. Podle podrobných
psychologických vyšetření většina těchto romských dětí do zvláštních škol
nepatří. Paušální zařazování romských dětí do zvláštních škol, které se mnohde
praktikuje, utvrzuje profesní diskvalifikaci celé romské populace. Dítě, které
projde zvláštní školou, právě tak jako dítě s nedokončeným základním vzděláním,
má uzavřený přístup k učebnímu poměru ve většině řemesel. Z týchž důvodů je jim
uzavřeno i umělecké školství, a to i mimořádným hudebním talentům, jichž je
právě mezi Romy hodně. Hudební a taneční soubory o ně mají zájem, ale nesmějí je
zaměstnat.

Hlavní příčinou neúspěšnosti romských školáků je to, že neexistují romské
školy, které by přirozenou cestou navazovaly na romskou kulturu a rozvíjely ji.
Společenská moc dělá naopak všechno pro to, aby romskou kulturu vyhubila, a
sdělovací prostředky soustavně šíří ve veřejnosti představy, že taková kultura
neexistuje. Romské děti jsou nuceny navštěvovat české a slovenské školy, jejichž
vyučovacímu jazyku nerozumějí a kde jim všechno – od obrázků v slabikářích až po
učivo vcelku – neustále vnucuje představu, že jsou cizí, méněcenná rasa bez
jazyka, bez minulosti a bez tváře.

V posledních letech se v místech s větším počtem romských dětí zřizovaly
speciální třídy pro romské žáky. Ve vyšších ročnících bývají děti z těchto
speciálních tříd přeřazovány do normálních školních tříd a zpravidla dosahují
lepších výsledků než romští žáci, kteří takovými speciálními třídami neprošli.
Ani v těchto speciálních třídách se však neřeší jazykový problém a veškerá tíha
tohoto experimentu, prováděného s minimem nákladů, spočívá na učitelích, kteří
nemají k dispozici žádné zvláštní učebnice ani jiné pomůcky, nedostávají osnovy
a marně volají alespoň po nejelementárnější jazykové příručce, která by jim
pomohl objasnit příčiny jazykových obtíží romských dětí.

Mnozí z těchto učitelů pracují nesmírně obětavě, avšak bez sebemenší pomoci a
opory ze strany ministerstva školství. Profesní struktura romské menšiny je dnes
mnohem jednostrannější než v době, kdy Romové žili na okraji společnosti a
živili se svými tradičními povoláními, která mimo jiné ve svém úhrnu
představovala vyšší kvalifikaci, než jakou představují jejich kvalifikace dnes.
Některé z těchto tradičních „cikánských profesí“ – např. košíkářství, umělecké
kovářství apod. – nacházejí uplatnění i v současné době, ale nejsou Romům
přístupné. Dodnes živá je tradiční hudebnost Romů a mnohé přirozené talenty
dosahují mimořádných kvalit tím, co se naučí uvnitř rodinné a rodové
pospolitosti. Málokterý z nich však obstojí v byrokratickém bludišti vedoucím k
povolení veřejného vystupování.

V minulosti žili Romové v krajní bídě, přestože byli jako řemeslníci i jako
hudebníci uznáváni. Dnešní romští kopáči, uhlíři a pomocní dělníci vydělávají
mnohem víc, ale přitom mohou posloužit jako názorný příklad toho, jak může
stoupnout hladina příjmů a vydání, aniž by stoupl sociální standard. Za současné
hospodářské situace však politická moc potřebuje mít romskou menšinu právě
takovou, jaká je: nevzdělanou, bez vyhraněných aspirací a ochotnou přestěhovat
se ze dne na den za nekvalifikovanou prací a bez vyhlídky na byt z jednoho konce
země na druhý.

Nedostatek nekvalifikované pracovní síly v takovém rozsahu, v jakém je
pociťován u nás, však není normálním průvodním jevem hospodářského vývoje. Je
naopak důsledkem technického zaostávání a hlubších celospolečenských poruch,
které způsobily, že pracovní síla je levnější než technika, která by ji měla
nahradit. Věčně ovšem tento stav trvat nemůže a vzdor všem poruchám a
nedostatkům v řízení musí tak jako v dřívějších krizových etapách k jakémusi
vyrovnání s mezinárodním vývojem přese všechno dojít. Potřeba nekvalifikovaných
pracovníků pak poklesne a mezi Romy nutné vznikne hrozba masové nezaměstnanosti,
která tuto překotně a bezohledné urbanizovanou menšinu vystaví krajním tlakům a
její společenskou vyřazenost a hmotnou tíseň rázem propojí s novým etnickým
uvědoměním, které pak zesílí o to víc, oč urputněji je dnes potlačováno.

V romské menšině probíhá proces sociální desintegrace, který nemá v dějinách
Romů obdoby. Dokládá jej i vzestup počtu Romů odsouzených k trestu odnětí
svobody. Příčinou nejsou jen sociální podmínky, v nichž žijí, ani jen urbanizace
a uvolnění rodových pospolitostí, které se v prostředí průmyslových center
rozpadají, ale hlavně nerovné postavení Romů před zákonem a ve společnosti
vůbec.

Tzv. „specificky cikánská kriminalita“ je v mnohých případech přímým
důsledkem nezaměstnanosti romského dorostu s nedokončeným základním vzděláním.
Pro patnáctileté, šestnáctileté Romy není dostatek pracovních příležitostí a ani
pracovní úřad nemůže zprostředkovat nic než nejhorší nekvalifikované práce v
na-prosto nevhodném, často skutečně kriminogenním prostředí. Zvláště dívky jsou
raději rodiči ponechány doma, aby pečovaly o sourozence apod., přestože jim
hrozí trestní stíhání pro příživnictví.

V jiných případech je tzv. „specificky cikánská kriminalita“ důsledkem
rychlého biologického a sociálního zrání romské populace. Časně navazované
partnerské vztahy, které zpravidla vedou k trvalému soužití a vzniku rodiny,
jsou posuzovány a trestány jako mravnostní delikty, aniž je posuzována okolnost
zcela odlišného kulturního a hodnotového kódu, který je podstatou takové formy
sociálního chování.

Nepsané zákony, které jsou pro soudní instance fakticky závaznější než zákony
psané, požadují, aby se Romům ukládala vyšší výměra trestu, než se v obdobných
případech ukládá obžalovaným z většinové populace. Kromě toho se soustavně
zneužívá jejich neznalosti češtiny a slovenštiny, jakož i práv obviněného.
Častěji než na obviněně z většinově populace je na obviněně Romy uvalována vazba
a jsou diskriminováni i během výkonu trestu.

Nejtruchlivější kapitolou jsou však předpojatá soudní rozhodnutí o umísťování
romských dětí v dětských domovech proti vůli rodičů schopných dítě vychovávat.
Romové, kteří na svých dětech lpějí, se v takových případech odebrání dětí
brání. Došlo i k případu, kdy VB vyhledala romské dítě schované pod postelí, a
to pomocí vycvičeného psa, který dítě před očima rodičů z úkrytu vytáhl. Násilné
převádění romských dětí do dětských domovů proti vůli rodičů je velmi často
diktováno úsilím zbavovat etnickou skupinu vlivu na své vlastní děti a snahám,
aby tyto děti podléhaly výhradně vlivu většinově populace. Zvlášť závažná je
otázka sterilizace.

Ta je v lékařsky řádně odůvodněných případech přípustná, někdy snad i nutná,
mravně však vždy problematická. Souhlas romských žen ke sterilizaci je získáván
ovlivňováním, jehož objektivita není zaručena. V některých obvodech se
sterilizace romských žen provádí jako plánovaná administrativní praxe a
úspěšnost pracovníků je na interních schůzích hodnocena podle počtu romských
žen, jež se jim podařilo k souhlasu se sterilizací přemluvit. Za takových
podmínek je objektivnost vyloučena. Mnohdy je k získání souhlasu se sterilizací
demagogicky využívána peněžní odměna. Tak se sterilizace stává jedním z postupů
většinově populace proti populaci menšinové, směřující k tomu, aby se v
menšinové etnické skupině bránilo rození dětí.

Subjektivita Romů jako uvědomělé menšiny se koncem 60. let formovala ve Svazu
Cikánů-Romů. Tato organizace se u nás poprvé pokusila o to, aby její příslušníci
nebyli pasivním objektem sociální péče, ale dobrovolnou frontou sebevědomých a
rovnoprávných občanů, kteří by spolurozhodovali o opatřeních ke změně dávno
nenormální situace a na této změně spolupracovali. Začala poprvé v dějinách Romů
v Československu působit zcela přirozeným způsobem, který předestřel skutečnou
šíři a hloubku problému. Je příznačné, že tato organizace byla pro
„normalizovanou“ politickou moc nepřijatelná.

Přestože po celou dobu své existence Svaz Cikánů-Romů nabízel své síly ke
spolupráci a vždy vystupoval zcela loajálně, byl v dubnu 1973 donucen ukončit
činnost. Při procedurách vedoucích k rozpuštění Svazu Cikánů-Romů byli členové
vedení této organizace vystaveni neomalenému nátlaku a nepokrytým výhrůžkám,
projevili však vytrvalost a statečnost, jaká ve svazových a spolkových
činnostech v Československu 70. let nemá obdoby. Romové s vysokoškolským
vzděláním, kteří se na činnosti a vedení Svazu Cikánů-Romů aktivně podíleli, se
v současné době v mnoha případech živí nekvalifikovanou prací.

Konečné řešení problému romské menšiny vidí společenská moc v zániku této
menšiny jejím splynutím s většinou. Zrušením minority má být zrušen minoritní
problém. Teoretickým zdůvodněním tohoto cíle je doktrína, podle které Romové
tvoří „odumírající etnickou skupinu“, která je „předurčena k zániku“. Aby k
tomuto zániku došlo, společenská moc brání Romům všemi prostředky v jakékoli
samostatné kulturní a jiné aktivitě, zbavuje je jejich jazyka a skupinově
identity, usiluje o to, aby zpřetrhala jejich rodová a rodinná pouta a zrušila
veškeré vazby jejich pospolitosti. Toto úsilí o splynutí menšiny s většinou však
naopak prohlubuje propast mezi Romy a ostatním obyvatelstvem. Je označováno za
integraci, ale vyvolává naopak stupňující se dezintegraci.

Pravou podstatou úsilí společenské moci je ve skutečnosti násilná asimilace,
jíž se Romové brání, protože je zbavuje přirozených sociálních vazeb a násilné
rozkládá základní předpoklady jejich sociálního bytí. Sebezáchovnou reakcí Romů
je překlenutí tradičních rozdílů mezi subetnickými skupinami, oslabení rodových
rivalit a vznik zcela nového povědomí celoetnické sounáležitosti, Souběžně s
poklesem komunikační funkce romštiny u mladší generace Romů v Čechách a na
Moravě probíhá proces opačný a vzniká romská literatura, jejíž autoři v dětství
romsky nemluvili.

Mnohdy se svému jazyku naučili až v dospělosti, tak jako někteří z autorů
českého národního obrození. Jazykové vakuum, v němž se v důsledku potlačování
romské kultury ocitli, tedy spolupůsobilo jako podnět k tomu, aby vytvořili
literární díla v romském jazyce a tím zahájili vývoj, který může vést ke vzniku
spisovné romštiny. Tito autoři jsou současnou kulturní politikou odsouzeni k
izolaci, přestože právě oni jsou živým dokladem zrodu romské inteligence, která
by mohla pomoci sociálně dezintegrační proces zastavit. Postup společenské moci
se tedy míjí účinkem ve všech směrech, protože tvrdě odmítá jedinou přirozenou
cestu k sociální integraci Romů, jíž je integrace skupinová.

Dosud sledovaný cíl zániku skupiny musí proto nutné vést k dalšímu stupňování
represí. Jestliže trvalé neúspěchy této politiky nepovedou k důslednému
přehodnocení všech jejích komponentů, ocitnou se československé instituce velmi
brzy v situaci, kdy budou muset čelit obviněními se dopouštějí zločinu proti §
259 trestního zákona (zákona o genocidě), který mimo jiné stanoví:

1. a. Kdo v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou,
rasovou nebo náboženskou skupinu,
b. provede opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození
dětí,
c. násilně převádí děti z jedné takové skupiny do druhé bude potrestán odnětím
svobody na dvanáct patnáct let nebo trestem smrti. Stejně bude potrestán ten,
kdo se na činu uvedeném v odstavci 1. účastní.

Bude-li zejména násilné odebírání dětí romským rodičům a sterilizace romských
žen pokračovat tak jako dosud, nebude již žádné utajování a žádné nezákonnosti v
oblasti justice moci zabránit vznesení formálních obvinění podložených důkazy.

Příliv romských rodin do průmyslových center vede k tornu, že mezi většinovou
populací, která je o Romech a jejich problémech naprosto neinformovaná, vzrůstá
tendence k segregacionismu a k rasistickým postojům. Tím se většinová populace
vzdor tomu, že je ze sféry rozhodování o státních záležitostech vyloučena
dostává do postavení, kdy je za útisk, jemuž jsou Romové v Československu
vystavení, morálně spoluzodpovědná. Vykonavatelé protizákonných směrnic
týkajících se Romů, a to na všech stupních a v různých sférách činnosti a
pravomoci, jsou spoluzodpovědni právně i materiálně.

O tom, zdali menšinová populace splyne s většinou, nebo zdali si svá
specifika udrží, zdali zůstane menšinou etnickou, nebo se rozvine v menšinu
národnostní, o tom všem nemůže rozhodnout nikdo jiný než ona menšina sama.
Jestli tento proces rozhodování proběhne klidně, nebo bouřlivé, a jak dalece
bude ovlivněn vědomím kumulovaných křivd, závisí na tom, v jaké míře dokáže
většinová společnost této menšině přiznat skupinová práva. Bez nich se Romové
nemohou účinné dovolávat ani těch práv, která jim právní řád přiznává, nemohli
by jich účinně užívat ani v případě, že by společenská moc začala platný právní
řád dodržovat. Bez skupinových práv nemohou Romové rozvinout žádnou kulturní
aktivitu, která by jim dopomohla k vědomí vlastní identity, bez níž je jakákoli
skutečná sociální integrace nemožná.

V duchu Charty 77 navrhujeme, aby veškeré dosud utajované informace o Romech
byly soustavně uveřejňovány, aby protizákonné zásahy proti Romům a jejich
kulturním a organizačním činnostem byly přešetřeny a projednány v souladu s
platným právním řádem, aby příslušná ministerstva ve spolupráci s ČSAV, případně
dalšími orgány provedla a zveřejnila seriózní odborný popis a rozbor situace
romského obyvatelstva, aby došla k veřejné, svobodné diskusi o řešení této
situace, a zejména aby byl připraven návrh úpravy právně neudržitelného
postavení Romů. Bez pravdivého odhalení závažnosti problému, bez zásadní právní
úpravy a bez skutečné účasti Romů samých na rozhodování o věcech, které se jich
týkají, jsou pokusy o řešení romské otázky u nás iluzorní. Tato otázka není
pouze otázkou menšinovou, ekonomickou nebo sociální, ale čím dál více se stává
otázkou svědomí celé společnosti.

KAM DÁL?


Rubrika HISTORICKÉ OKÉNKO