HISTORICKÉ OKÉNKO: Český problém - spousta slov namísto činů

Zní to asi neuvěřitelně, ale
následující článek
vyšel před čtrnácti lety, v srpnu 1997 v
Lidových novinách. Přitom se téměř
jeví, že byl napsán před pár
dny.

Český
problém: Spousta slov namísto činů 

Nechtěl jsem se původně příliš zapojovat do
diskuse o stěhování Romů do Kanady,
konkrétně do způsobu debatování o
tomto problému. A to z jednoduchého důvodu: tak
jako při každém probírání
nějakého společenského problému i
nyní padá spousta slov, moudrých i
hloupých. Jsme opět svědky filozoficky, historicky i jinak
zajímavých zamyšlení,
ovšem i politických vývrtek a
hospodského tlachání.
Naším největším
společenským, respektive společným
problémem však není
vzájemné soužití Čechů a Romů, ale to,
že po vodopádu myšlenek
popisujících vleklý problém
postupně opadá zájem o jeho podstatu, a
tudíž i snaha něco konkrétního udělat
pro jeho řešení.

Nic
neřešící diskuse


Diskuse se tak nechtěně stává exhibicí
zúčastněných či ventilem k uvolnění
frustrací, neřeší ovšem
vůbec nic. Politici, tlačeni médii a
částí veřejného
mínění, něco naslibují, třeba
projednání zprávy, která se
zabývá
vzděláváním a
zaměstnáváním Romů. Tím to
nejspíše také skončí. Už
dříve měli někteří ministři
zavádějící pocit, že pro
romský problém udělali cosi skutečně
potřebného.

Něco málo politici také naoko odsoudí,
viz platonické vyjádření
výkonné rady ODS do vlastních řad
(politiků s hlubokým záběrem, jako je Jan Ruml,
je v ODS bohužel jako šafránu), a jede se
dále močálem bílým
podél černých skal. A my ostatní se až
na pár světlých výjimek budeme buď
vyžívat v teoreticko-humanistických
orgiích, čímž uspokojíme
především sami sebe, nikoli Romy. Nebo naopak
dáme průchod svatému rozhořčení nad
kriminalitou a nepřizpůsobivostí Romů a jejich
vystěhování alespoň slovně podpoříme,
přihrajeme náš vlastní
problém komukoli jinému, ať se stará
on. Postihl nás jakýsi
existenciální syndrom, z něhož se
prozatím nedokážeme vymanit.

Spousta slov – málo konkrétních
nápadů a činů. Je pro nás
jednodušší zaměňovat
následky s příčinami, nadávat
například televizi Nova za její
reportáž o emigraci do Kanady, jako by romský
problém před jejím
odvysíláním neexistoval. Či se
“třást strachy” o prestiž republiky v zahraničí,
aniž bychom pro její dobré jméno byli
schopni či ochotni sami hnout prstem. Hlavním
problémem soužití s Romy je přitom nedostatek
vzájemné komunikace,
nenaslouchání druhému a absence snahy
o pochopení jeho problémů, pocitů a
názorů.

Ideologie a
menšiny


Někteří koaliční ideologové
razí představu, že menšiny a jejich
problémy se v občanské společnosti (společnosti
občanů) časem někam vypaří. Jak nám
však praxe ukazuje, ideologie není vždy ten
správný odrazový můstek k
realistickému přístupu k problémům. Co
například učinili (učiní) pro
konstituování romštiny jako
psaného jazyka a vydání učebnic, by
namísto popisování
dogmatických schémat měli tito politici
říci. Někteří ministři už léta hezky
hovoří o zavedení tzv. nultého
ročníku na školách
(školkách), kde by se romské děti
učily češtinu, aby “stály na startovní
čáře společně se svými vrstevníky”. Na
několika místech se to už dokonce povedlo. To
však nestačí. Pár
potěmkinských vesnic k uspokojení
“západních křiklounů” a vlastního
svědomí problém nevyřeší.
Vehementně též politici a úředníci
horlí ve věci vyhledávání
talentů mezi romskými dětmi, ale ani tomu se nikdo
pořádně nevěnuje.

Romské rady v
obcích


O romských radách a jejich
financování se také raději
nemluví. V těchto radách by mohly být
zastoupeny všechny romské
sociální skupiny. S politiky by tak mohli jednat
zástupci rad dobře znalí problémů v
jednotlivých romských společenstvích.
Jejich slovo by zřejmě mělo na jednání
obecního zastupitelstva či místní
školní rady o hodně větší
váhu než dosud roztříštěné
hlasy Romů.

Politici na všech úrovních by měli
nejen častěji jednat s romskými zástupci a
usilovat o jejich  zastoupení při
řešení romských
záležitostí, ale také se s nimi
častěji ukazovat na veřejnosti. I taková “maličkost” je pro
Romy důležitá, aby měli
oprávněný pocit, že jejich “předáci”
jsou bráni vážně, či ještě
lépe, že patří k naší
společné elitě. Přičemž klíčové je zde
slovo “společné”. Takto by se dalo pokračovat, oblast po
oblasti. Kupříkladu i před neschopností či
alibismem policie a justice ve věci rasisticky motivovaných
trestných činů politici i my dosud strkáme hlavu
do písku.

Začít
musíme my

Lze jistě namítnout, že když Romové nebudou sami
chtít zlepšit soužití s
námi – dodržovat zákony, posílat děti
do škol, projevit větší vůli k dohodě
mezi sebou a poté s ostatními atd. – tak
vzájemnému soužití
žádný dobrý úmysl nepomůže.
To je jistě pravda. Začít však musíme
my, “patentovaní vlastníci” moci. Leckdo může
poukázat také na to, že například
myšlenka romských rad v obcích je
příliš idealistická a v praxi bude
málokde fungovat. I to se může stát. Přece jen je
ale lepší zkusit něco, co má alespoň
naději na úspěch, než sedět s rukama založenýma v
klíně a intelektuálně příst, či naopak
s půllitrem v pravačce “stěhovat Cikány, kam
patří”. Konec prázdných slov, na řadě
jsou činy.