Hana Gáborová: Za mužem do Čech

Hana Gáborová (1948) pochází z romské osady u slovenských Mengusovců. Dnes žije
se svou rodinou v západočeském Stříbře, kam se podobně jako většina Romů po
druhé světové válce odstěhovala za prací. Ta totiž v poválečném Slovensku, na
rozdíl od českého pohraničí, nebyla. Hana Gáborová má dva syny, dvě dcery a osm
vnoučat. O svých životních osudech a změnách způsobených svým příchodem ze
Slovenska do Čech vypráví v následujícím rozhovoru.

Jak se žilo Romům na Slovensku za druhé světové války?
To si nepamatuju. Je mi šedesát tři roků. Rodiče mi ale o životě za války hodně
vyprávěli. Nebyla například žádná práce, a proto byla i velká chudoba. Byly i
špatné vztahy mezi lidmi. Když chtěli například jet Romové do práce autobusem,
nevzali je. Museli tedy do práce chodit pěšky a to bylo i několik desítek
kilometrů. Za války byla opravdu bída. Můj táta byl ve válce a kvůli krutým
podmínkám se z něj stal takový chudáček. Děda tátu a babičku opustil, takže žil
jenom s mámou. A žilo se jim těžce. Táta třeba neměl boty ani pořádné oblečení.
Babička zase musela chodit k lidem uklízet, aby vydělala aspoň nějaké penízky,
aby se uživili. Táta byl potom v dospělosti hodně nemocný na ledviny, tak hodně
trpěl.

Během té doby přišla řada Romů o život, mnoho jich skončilo v koncentračních
táborech. Přišla jste vy sama o nějaké blízké?
Bohužel ano. O strýce, bratry mého otce. Byli partyzáni, zemřeli v boji. O dědu
jsem přišla ještě za první světové války. Bojoval v Itálii, a když se vrátil, po
pár měsících zemřel.
 

Jaký byl život na Slovensku po válce?
No, já jsem třeba nesměla chodit do školy. Moji o několik let starší sourozenci
museli, ale já jsem do školy nemohla. Mám jenom čtyři třídy. Máma musela chodit
do práce, abychom měli co jíst, a já jsem se proto musela starat o menší děti.
Lituju toho, že jsem měla jen čtvrtou třídu. Chtěla jsem se vyučit, aby ze mě
něco bylo, ale nešlo to. Táta potom onemocněl, a tak jsem se musela starat krom
dětí ještě o dobytek, který jsme chovali. Mělo to zase tu výhodu, že jsem
v sedmnácti zvládla úplně všechno, takže mě má tchyně nemusela nic učit.
 

Neměla jste problémy s tím, že jste do školy nechodila?
Problémy zpočátku byly, protože škola byla povinná. Pamatuju si, že tátovi
přišel příkaz k zaplacení pokuty, protože do školy nechodím. Potom ale
z nemocnice přinesl papír, kde stálo, že se pro jeho nemoc nemá kdo starat
o děti, a do školy proto právě já chodit nemůžu. Tak se to vyřešilo. Ale bylo mi
hodně těžko, škubala jsem si vlasy, že ti starší do školy chodili a já jsem
nemohla. Bylo mi to hodně líto. Když přišla máma se sourozenci po škole a po
práci domů, bylo navařeno, dobytek byl obstaraný. A to jsem se takhle starala od
třinácti let. 
 

V kolika letech jste odešla ze Slovenska?
Na Slovensku jsem vyrůstala do šestnácti let. Pak jsem se seznámila s manželem.
On už žil od začátku padesátých let tady ve Stříbře. Já jsem se přistěhovala až
později a žila jsem s jeho rodinou, jak je u Romů zvykem. Tenkrát jsme nebyli
takoví rozumní, jako jsou mladí dnes. On mě měl rád, já jsem ho měla taky ráda,
tak jsem šla tam, kam on (smích). Vzali jsme se, až když mi bylo dvacet. Máme
spolu čtyři děti a žiju s ním doteď.
 

Měla jste velkou svatbu?
Ne, ne, ne. To už jsem měla tři malé dětičky. Tak jsem se hezky oblékla, manžel
taky a šli jsme na radnici. Dětem jsem udělala řízek s bramborovým salátem,
dostaly limonády a to bylo všechno (smích). Vdávala jsem se v kostýmku. Byla to
malá svatba. Jen my s manželovými rodiči a dvěma svědky. Když jsem potom ale
poslala fotku na Slovensko, dostala jsem vynadáno, že jsem své rodiče nepozvala.
Mrzelo je to.
 

Kdo rozhodl o tom, že se přestěhujete do Čech?
Já a můj manžel. Prozatím jsme tu bydleli u jeho rodičů, pak manžel chodil do
práce, tak jsem byla samostatnější. V sedmnácti jsem měla holku, v osmnácti
kluka a ve dvaceti jsem už měla tři děti. Manžel chodil do práce a já jsem se
o ně starala doma.
 

Proč jste sem vlastně přišli?
Manžel tady měl rodiče a ti moji bydleli na Slovensku. Jemu bylo asi třináct
roků, když se do Čech odstěhoval – v roce 1953. Do Čech odešli za prací, na
Slovensku práce nebyla. Manžel vyprávěl, že do slovenských podniků chodily
dopisy, aby poslali schopné Romy na práci do Čech. Slíbili jim byt a stálé
zaměstnání, tak šli. Když jsem se za nimi přistěhovala já, byla jsem hodně
mlaďoučká. Měla jsem děti, a tak jsem do práce prozatím nechodila. Starala jsem
se o manželovu rodinu a jak potom začaly děti odrůstat, nastoupila jsem do
práce. Začali jsme se zařizovat, dostali jsme byt, vzali jsme si půjčky na
nábytek a tak. Neměli jsme těžkosti. Děti chodily do školy, dobře se učily. Já
jsem měla dobré zaměstnání. Abych byla upřímná, za komunistů bylo dobře. Lépe
než teď. Teď není práce, nic.
 

Přestěhovala se s vámi ze Slovenska celá rodina?
Moje ne, ale přistěhovala se sem celá manželova rodina. Tenkrát mi bylo hodně
smutno, že jsem tady byla sama, že tady manžel měl svou rodinu, ale já ne. U nás
to tak je. Kde je manžel, tam je manželka a jeho rodina se drží pohromadě.
Tenkrát se necestovalo tak jako teď.
 

Zůstala jste se svojí rodinou v kontaktu?
Ano. Jezdila jsem na Slovensko pravidelně na dovolenou a máma s tátou za mnou
jezdili zase sem na návštěvu. Máma tu byla celkem čtyřikrát, táta jednou,
protože nám potom umřel. Dneska už tam nejezdím, skoro všichni zemřeli. Dnes už
tam mám jen dva bráchy a jednu sestru. Už jsem tam nebyla tak dvanáct třináct
roků.
 

Jaký byl váš první dojem z Čech?
Dobrý (smích). Vypadalo to tu dobře. Nebyly tu tenkrát takové těžkosti jako teď.

 

Jak se na vás jako na Romku dívali?
Dobře. Nemůžu říct, že bych si prožila něco zlého, na rozdíl od současnosti.
 

A jak jste si tenkrát hledali bydlení?
S bydlením to už bylo horší. Prozatím jsme bydleli u tchyně a na byt jsme
čekali celých třináct let. Říkalo se, že nejsou byty, tak se čekalo. Nikdy jsem
si nemyslela, že bych byt dostala až za tak dlouhou dobu.
 

Bylo těžké žít v novém prostředí, naučit se česky a
domluvit se s okolím?
Česky jsem neuměla, protože u nás doma na Slovensku se mluvilo romsky a
slovensky. Vždycky jsem se ale s lidmi domluvila, vždycky. Nemůžu říct, že by se
na mě tehdy kvůli tomu dívali skrz prsty. To jsem nezažila.
 

Ani vaše děti neměly problémy s češtinou, když se u vás
mluvilo romsky?
Bydleli jsme u mé tchyně, kde jsme byly celkem tři švagrové, a děti tak
vyrůstaly pohromadě. Takže se česky naučily jedno od druhého, od těch starších.
Akorát s tou poslední, Hankou, byla starost, protože ona se česky nenaučila.
Nastoupila do první třídy a nerozuměla. Vždycky když jsem jí potom přivedla ze
školy domů, sedla jsem si s ní, dělaly jsme společně úlohy a mluvily jsme česky.
A nakonec to šlo a dnes je vyučená.
 

Za jak dlouho jste si našla nové přátele?
Hned. Tady byli ještě další lidi ze Slovenska. Potkali jsme se třeba u vody nebo
na městě, tak jsme se začali navzájem vyptávat a dali jsme se do řeči. Byli to
Romové i Slováci.
 

Měla jste někdy chuť se na Slovensko vrátit?
Ne. Nikdy. Hlavně kvůli dětem. Ještě zamlada, když jsem neměla děti, jsem si
myslela, že se na Slovensko vrátit nemůžu, protože bych tam nenašla práci ani
byt. Tady byly lepší příležitosti. A jakmile ještě děti začaly chodit do školy,
nechtěla jsem je už vůbec sebrat a jít s nimi pryč.
 

Říkala jste, že většina Romů přišla do Čech za prací.
Kde jste našla uplatnění vy?
Když mi bylo přes dvacet let, začala jsem pracovat v hotelu Jednota. Tam jsem
zůstala dvacet roků, manžel pětadvacet. Jakmile přišla demokracie, tak jsme
o práci v tomto luxusním hotelu přišli. Manžel proto začal podnikat a dělali
jsme v lese – vše možné, co se dalo. Stálé zaměstnání se sehnat nedalo. To dřív
jsme byli někdo. Nevěděli jsme, co je bída. Při hotelu jsem totiž ještě chodila
na noční směny do pekárny, abychom se měli dobře. A to jsem doma měla tři děti!
A nikdo nám nepomohl, musela jsem se starat sama. Co jsem si nevydělala, to jsem
neměla. Bylo to ale mnohem lepší. Každý měl zaměstnání, opravdu každý. Když lidé
„za komančů“ (za komunistů, pozn. red.) do práce nechodili, zavírali je do
vězení. Každý si na to, co potřeboval, vydělal, a byl klid. 
 

Kde bylo Romům líp? Na Slovensku nebo v Čechách?
Já bych řekla, že v Čechách. Hlavně kvůli práci. Život se nám úplně změnil.
Měli jsme tři nová auta, nejmodernější nábytek a to se hned žilo jinak. Dnes
když není práce, tak je to pro ty mladé lidi hrozné. Já jen říkám to, že
komunisti byli zlatí. Tenkrát jsem nepocítila, že by se objevovaly nějaké
rasistické útoky nebo tak.
 

Byly změny po roce 1989 pro Romy hodně citelné?
Ano. Romové hned přišli o práci. A když máte děti, je to tragické. Potřebujete
peníze na jídlo a oblečení. Přídavky byly malé a člověk nemohl dělat nic. A do
práce je nikdo nevzal. Myslím si, že se kdysi nekradlo tak, jak se krade teď.
Lidé byli lepší a vstřícnější. Rodina držela víc pospolu než dnes. Když byly
Vánoce nebo jiné svátky, tak jsme se všichni pohromadě navštěvovali. Dnes už
tomu tak není. Dnes máme strach pustit děti ven na ulici samotné. Za komunistů
jsme tohle nezažili..
 

Osobní příběh paní Gáborové dobře ilustruje sled událostí, které se po skončení
druhé světové války odehrály v životech mnoha Romů na Slovensku. Tisíce jich
postupně zemi opustilo a vydalo se do Čech, kde na ně čekala stálá práce,
bydlení a jak mnozí vzpomínají, i vlídné přijetí českých sousedů, kolegů,
zaměstnavatelů. Nadšení některých Romů trvalo ale jen do doby (mnohé však
spokojenost neopustila až do roku 1989), než nový komunistický stát zahájil
svoji dnes kritizovanou politiku vůči občanům cikánského původu, nikoli Romům.
Tak byli oficiálně nazýváni. Stát tím dával najevo, že tuto menšinu nepovažuje
za etnickou či národnostní skupinu, nýbrž za takovou, která se vyznačuje pouze
zaostalým způsobem života. Zaměřil se právě na její vymazání – potlačováním její
kultury a jazyka, zákazem územního pohybu, rozestěhováním romských osad a
dalších míst, kde Romové žili pospolu, atd. Výsledkem byl ničivý zásah do
mnohasetleté udržované a rozvíjené romské kultury –mnozí Romové dnes romsky
neumí a stydí se za to, rodinná soudržnost a solidarita byla oslabena.
Světlejším obdobím byl až přelom 60. a 70. let. Romská organizace Svaz
Cikánů-Romů, která tehdy jako zázrakem mohla čtyři roky působit, vykonala
mnohé – dala základy psané romštině, v níž začala vznikat první literární díla,
podporovala romskou kulturu a významně bojovala za to, aby Romové mohli mít vliv
na státní politiku vůči romské menšině. Organizace ale byla po krátkém působení
zakázána. Nicméně myšlenka uvnitř této komunity neusnula, k životu se začala
probírat v 80. letech – tehdy stát pomalu začal připouštět, že v přístupu
k Romům (prvně i použil toto pojmenování) fatálně selhal. Dříve než ale mohl
začít napravovat napáchané škody, přišla revoluce – s ní svoboda a nové začátky.

(Více o osudu Romů v letech 1945–1989 najdete ZDE.)