Gyulla Banga - polemika: Romská integrace dle vzoru pana D. R. Horvátha

Celkem často navštěvuji server Romea, stejně jako kolega z branže pan L. Bílý,
nejsem novinář ani romský aktivista, do toho nevidím, nepoužívám tedy ani
správný „novinářský“ jazyk, v textech chybuji, ale myslím, že to není zase tak
podstatné. Za podstatný považuji obsah textu, a to tak, aby byl pro všechny
dostatečně srozumitelný.

Pana Horvátha sleduji delší dobu, nejdříve jsem si ho všiml na serveru iDnes.cz,
kde často kritizoval romské poměry. Dalo by se říci, že jakmile se na internetu
objevil jakýkoliv „průser“ spojený s romským etnikem, ihned to komentoval,
negativně samozřejmě, nezapomněl zdůraznit, kde všude je chyba a nikdy
nezapomněl připomenout, že on je především Čechem.

My, romští čtenáři, jsme si tak například mohli přečíst jeho velmi kritický
komentář, v němž se podivoval tomu, proč se druhým nelíbí, že nás někteří čeští
občané nazývají hanlivým názvem „Cikán“. Zato když Rom nazve neromského občana „gádžo“,
je to dle pana Horvátha urážlivé (výraz „gádžo“ v překladu znamená doslova
ne-Rom, nejde tedy v žádném případě o nádavku, jak se někteří Češi mylně
domnívají). Dále například vyzýval pan Horváth všechny romské občany, aby se
důrazně distancovali od všech „malérů“ ze strany jednotlivců (krádeže, etnické
střety, zneužívání dávek atd.).

Potom jsem si všiml, že byl pozván do některých televizních pořadů (například do
pořadu paní Jílkové Máte slovo), kde byl brán jako součást novodobé romské
elity. Nikdy jsem nebyl upřímně nadšený z toho, když z televize promlouval
předseda jedné nejmenované romské neziskové organizace jako jakýsi mluvčí všech
Romů. Ovšem i pan Horváth ve svých prvních diskusích tvrdým a nevybíravým
způsobem kritizoval činnost romských aktivistů, volal po změnách, osoby, které
se často angažovaly ihned po převratu nazýval obchodníky, kteří zneužívají svého
postavení.

Upřímně – většina jeho příspěvků mi nikdy nebyla blízká, vždy jsem měl pocit, že
je to člověk, který ve skutečnosti nezná romské problémy a zřejmě nikdy mezi
Romy nežil, jinak by nemohl takové věci psát (za ně mu samozřejmě tleská spousta
těch Čechů, kteří vždy ocení Roma, jenž se trefuje do vlastních řad).
 
Přijde mi úsměvné, když křičí „jsem Čech“ a jako důkaz vystavuje na obdiv své
bílé blonďaté děcko. Rád bych věřil, že se jen, coby hrdý otec, rád chlubí, což
by pro mě jako pro otce podobně starého děcka bylo pochopitelné. Spíše se však
domnívám, že jde o laciné gesto, kterým chce navenek ukázat, že on je ten
„polepšený“ Rom, který se integroval, vzal si „bílou“ ženu a dokázal přijmout
zvyky běžné pro majoritní obyvatelstvo.

Aby bylo jasno, mě vůbec nezajímá, zda někdo má českou, romskou nebo vietnamskou
partnerku, tohle nehodlám rozebírat. Přátelé, kteří mě znají, vědí, jak to
myslím. Kdybych byl primitivní, zaostalý romský nacionalista, jak s oblibou pan
Horváth některé z nás nazývá, těžko bych měl doma českou ženu.

Důvod, proč jsem rozhodl napsat tento příspěvek je trochu jiný. Poslední
příspěvek
pana Horvátha na Romea.cz mě doslova zvedl ze židle. Musel jsem si ho
přečíst několikrát, abych se přesvědčil, zda to skutečně myslí vážně.
 
Pan Horváth se zde vyjadřuje k tradičním romským zvykům. Dle jeho komentáře jsou
romské ženy pouze otrokyněmi v domácnostech, mají podřadné postavení, úcta ke
starším je pouze hloupý přežitek a romský folklor patří do muzea. Jako tradiční
romskou tradici uvedl nenávist k homosexuálům a jak je jeho zvykem, nezapomněl
na tvrzení, že Romové nechtějí přijmout zvyky majoritní části společnosti.
Nezapomněl dodat, že všichni Romové, kteří se odmítají vzdát svého romství, jež
si udržují po staletí, jsou pouze primitivní romští nacionalisté, úplně stejní,
jako nacionalisté čeští. A jako bonbónek v komentářích poté uvedl, že to nikdo
nepochopil, že to byl jen jakýsi test, jak budou reagovat někteří Romové.
 
Krátce po zveřejnění tohoto příspěvku jsem okamžitě reagoval v diskuzi, a nebyl
jsem sám. Někteří lidé můj komentář pochopili trochu jinak a teď si mně
představují jako Roma v klobouku, který vylezl z maringotky, žena mu doma
„slouží“ zatímco on se potuluje po světě s housličkami.

Vyrostl jsem v Praze, pocházím z tradiční, hudebnické rodiny, v této tradici
pokračuji a nejsem z rodiny jediný, oba bratři jsou také hudebníci, jeden z nich
profesionál, který mimo jiné pro Romy udělal mnohem větší reklamu než pan
Horváth, navíc reklamu pozitivní a doslova po celém světě (Gipsy.cz – poznámka
redakce). Vždy jsem si myslel, že nás rodiče vychovávali spíš po „gádžovsku“ ale
dnes vidím, že to tak není. Od mala jsme bez jakýchkoli diskuzí respektovali
starší členy rodiny, starší sestra plnila roli „druhé matky“, já jako starší
bratr dohlížel na mladší.

Mojí matku by nikdy ani nenapadlo myslet si, že je v rodině jakýmsi otrokem. U
nás se neřešilo postavení muže a ženy, to bylo jasně dané. Žena se stará o
hnízdo, muž o obživu. Nebylo u nás zvykem, aby žena opravovala televizi a muž si
u toho holil nohy, nebylo u nás zvykem, aby se žena chodila po večerech se
bavit, zatímco muž doma hlídá děti. Zrovna tak u nás neexistoval systém dělené
domácnosti, nebo dokonce, aby každý z rodičů spravoval svůj vlastní účet.
Společně v chudobě i v bohatství, tak to u nás fungovalo.

To ale neznamená, že jsme zároveň nepřijali některé zvyky od majoritní části
společnosti. Přestože jsme vyrůstali v tradiční romské rodině, všichni jsme
studovali, matka chodila do práce, sestra studovala a nikdo k tomu nepotřeboval
požehnání rodičů.
 
Stal se ze mne, podle rodinné tradice, profesionální hudebník. A romské tradice
nadále vyznávám. Ženu, s níž bych měl vést odělený účet, bych ani nechtěl.
Přijdu domů, hodím prachy do sudu, a neřeším, jestli jsem tam hodil stovku nebo
dva tisíce. Nemusím jí vysvětlovat, že je slušné pohostit moji rodinu, i kdyby
na návštěvu přišla o půlnoci, nemusím jí vysvětlovat, že je u nás běžné, když 
někdo z rodiny přijde na návštěvu bez předchozího upozornění. Máme dvouletou
dceru a hádejte, co je její oblíbená hračka. Piano!
 
Jsem tedy primitivní, nacionalistický Rom jen proto, že se odmítám vzdát svých
zvyků a tradic, v kterých jsem vyrostl? Kdyby jen pan Horváth tušil, jak jsme si
jako děti užívali, když se u nás doma celé vánoce živě hrálo! Staří Romové, to
byli mistři, hráli klidně tři dny v kuse – a my jako děti jsme čekali, až
dohrají, a to z jediného důvodu. Těšili jsme se, až se budeme moci vrhnout na
nástroje a zahrát si. V dětství byla moje hračka také piano, dodnes miluju
cimbálovou muziku a uznávám především staré romské muzikanty, od nichž jsme se
všichni naučili hrát a jejichž odkaz stále žije.

Dnes díky tomuto odkazu koncertuji a předávám dál, co jsem se naučil – starou
lidovou romskou muziku. Pan Horváth si ovšem myslí, že ta patří do muzea. Stará
moravská cimbálovka, nebo český folklor patří také do muzea? A co třeba tradiční
český vánoční pokrm a vánoční zvyky, které spousta rodin dodnes udržuje, také je
to nemoderní? Také je třeba nazývat lidi, kteří udržují tyto zvyky, primitivními
nacionalisty? Anebo to pan Horváth v tomto případě bere jinak, protože jde o
majoritní obyvatele, jejichž zvyky je dle něj třeba, na rozdíl od romských,
respektovat a brát s úctou?

V žádném případě neodsuzuji staré české nebo jiné zvyky. Mám rád Čechy takové,
jací jsou, některé zvyklosti jsou pro mě příliš vzdálené, některé mám naopak rád
– a to samé platí u starých romských zvyků. Nikdy bych si ale nedovolil
kritizovat vlastní řady za to, že se nechtějí vzdát svých tradic a nazývat je
proto primitivními nacionalisty.
 
Pan Horváth často vystupuje jako jakýsi náš „mluvčí“, jako ten, který to s Romy
myslí dobře, komu záleží na romské integraci. Moderní, romský, adaptovaný občan,
který jde proti proudu, proti romským „nacionalistům“. Je snad přesvědčený, že
pouze on může překonávat hráze mezi Romy a Čechy, protože dle jeho slov jsou
Romové zastaralí, neschopní přizpůsobit se majoritnímu obyvatelstvu?

Jsem přesvědčený, že toho je urážka všech slušných Romů, kterých je v ČR je
více než dost. Pražští Romové musejí vztekle bouchat do stolu. Pane Horváthe, my
v Praze žijeme úplně stejně, jako ostatní. Jsme dávno adaptovaní, takových,
kteří žijí dle vašich představ, je v Praze minimum, jste to vy, kdo zaspal dobu.
Přesto, že jsme integrovaní, udržujeme naše staré zvyky (ne všichni a všechny,
samozřejmě).
 
V centru Prahy je několik podniků, kde lidé z celého světa rádi poslouchají naši
tradiční hudbu. Vedle pravidelného koncertování s kapelou jsem i šéfem vokálního
ženského sboru, který zpívá tradiční romské lidové písně – a bonus pro vás: jsou
to české ženy (Soubor Parne Čilage – poznámka redakce).

Ještě k poznámce v diskusi pod vaším článkem, že pokud si fidlám na housle, tak
mě to větším Romem nedělá: odjakživa právě romští muzikanti patřili mezi vážené
spoluobčany, byli to právě často muzikanti, kdo udržoval kontakt mezi Romy a
gádži, proto také měli vždy největší úctu, jak mezi gádžema, tak mezi Romama.
 
Netuším, odkud se pan Horváth vlastně vzal, netuším, jak je možné, že tento muž
z Děčína je prezentován jako člen romské elity, nastupující generace a já nevím,
jak ještě byl titulován. Myslím, že většina pražských Romů se mnou bude
souhlasit, když řeknu, že nepotřebuji, aby se takový člověk jako on prezentoval
jako náš „mluvčí“. A doufám, že až navštíví festival Khamoro, aby byl vidět, tak
mu pražští Romové vysvětlí, že v našem kraji není zvykem, aby tento festival
navštěvoval člověk, který hlásá, že naše lidová hudba patří do muzea.
 
Bonus na závěr: Jsem hrdý Rom, uznávající staré romské hodnoty a proto se musím
od myšlenek pana D. R. Horvátha důrazně distancovat!

KAM DÁL?


 Drahomír
Radek Horváth: Návrat k tradičním romským hodnotám není nic jiného než snaha po
separaci