Gypsy Killer? aneb Po stopách jedné hudební fúze

Již léta si buduji sbírku romské hudby. Čas od času proběhnu katalogy světových labelů a podívám se, co nového nabízí pan Podulka v „Pohodlí“. V poslední době se mi stále častěji stává, že se z alba žánrově zařazeného do „Balkan“ nebo „Gypsy“ vyklube sice zajímavá, ale z mého úhlu pohledu zdaleka ne romská muzika. Už dávno totiž neplatí, že romskou hudbu musí hrát Romové a dokonce v písničkách ani nemusí znít romština. Stačí jen „Gypsy feeling“ a  vtipný sleeve note v bukletku. Obchodní značka „Gypsy“ jde totiž dobře na odbyt. Občas pak člověk zažije překvapení. O svůj zatím nejbizarnější zážitek s obchodní značkou „Gypsy“ se s vámi nyní podělím.

Jako obvykle jsem si vybírala alba ze široké nabídky označené „Gypsy“. Moji pozornost vzbudilo album s ani ne čtyřicetiminutovou stopáží, nazvané „Gypsy Killer“ (Cikánský zabiják). Vyšlo v roce 2010 u labelu Oriente Music a žánrově bylo zařazeno typicky:  Balkán, Gypsy, World. Napadla mě jízlivá otázka. „Co na tomhle albu bude doopravdy romské, kromě atraktivního názvu?“ Brzy zjišťuji svou mezeru ve vzdělání. Toto album totiž poprvé vyšlo již v roce 2002, a to u labelu Knitting Factory Records jako „Jewish, Jazz“ a jeho protagonistkou je známá německo-rumunsko-židovská zpěvačka Sanda Weigl. Je to tedy židovská alternativa anebo romská hudba? Nejlepší je zaposlouchat se, ale to je to, co schválně oddaluji. Sestava kapely je hvězdná. Sandu Weigl doprovází „dream team“ (kapela snů). Jsou v ní skvělí jazzmani, kytarista Marc Ribot z kapely Toma Waitse, dále jádro jedné z nejslavnějších světových židovských kapel „Klezmatics“ (například multiinstrumentalista Matt Dariau na kaval a dudy, na housle Alicia Svigals – zakladatelka kapely Klezmatics a ženské klezmerové kapely Mikveh). Celé album je provázáno klavírními sóly avantgardního jazzového židovského pianisty Anthony Colemana. Jak to tedy s tím „Cikánským zabijákem“ doopravdy je? Vzpomínám si na jednu z praktických rad našeho přítele Constantina: „Naj mišto ťe numa chochaves. Si tu ťe phenes čačimos ando chochaimos.“ – „Není dobře, když jen lžeš. Při lhaní musíš říct i pravdu.“ Ale v případě hudební fúze může být pravda všechno a záleží jen na úhlu pohledu manažerů a obchodníků, kteří pomocí obchodní značky volí cílovou skupinu posluchačů, které album nabídnou.

Pořád se ještě bráním poslechu alba. Zajímá mě, jak se Sanda Weigl, kdysi rocková zpěvačka, dramaturgyně a režisérka dostala k romským písním. Narodila se v roce 1948 v Bukurešti. Od dětství ji fascinovaly romské písničky a tanec. Na webových stránkách svého labelu Barbé Recordes vypráví o tom, že v Bukurešti žili poblíž policejní stanice. Často sem přiváželi Romy. Jejich rodiny někdy celé dny čekaly, až propustí jejich blízké. Z tábořiště se linuly romské písničky. Sanda je poslouchala, pozorovala, jak Romky tančí. Romské písničky dokonce zpívala i při svém prvním veřejném vystoupení v rumunském rozhlase. Když jí bylo třináct, byl politický a antisemitský tlak tak silný, že přiměl celou rodinu k odchodu z Rumunska. Usadili se na čas ve východním Německu. Sanda  začala zpívat v rockové kapele Team 4 a s hitem „Der Abend ist gekommen“ se dokonce dostala na první místo východoněmecké hitparády. Pro její kariéru se stal zlomovým rok 1968, kdy spolu s několika přáteli vyjádřila veřejný nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. Účastníci protestu byli zatčeni. Pod mezinárodním tlakem je propustili, ale bylo jim znemožněno studium, a tak Sanda pracovala dva roky v továrně na léčiva. Pak se jí podařilo utéci do Západního Německa a tam se dostala k práci v divadle. Již tehdy se pokoušela interpretovat romské písně, které znala z dětství, ale její nápad byl tehdy hudebními kolegy přijímán velmi vlažně. V roce 1992 se s manželem,  dramatikem a spisovatelem Klausem Pohlem a svými dvěma dcerami Marií a Lucií přestěhovala do Spojených Států. V roce 2002 si splnila sen. Dala dohromady již zmíněnou kapelu snů a nahrála jedenáct písniček, které kdysi zpívala svým sametovým hlasem slavná Maria Tănase (1913-1963) – rumunská Edith Piaf. Její repertoár tvořil rumunský populár první poloviny dvacátého století. Písničky dodnes žijí a zpívají je rumunští i romští zpěváci, především pro neromské publikum. Přesto, že se v textech občas objevuje romská tematika a lidové motivy, rumunští Romové většinou tyto písničky za „romské“ nepovažují.

Album tehdy dostalo pro mě nepochopitelný název: „Gypsy Killer“ a vyšlo u labelu zaměřeného na vydávání židovské alternativní hudby s přípisem: „Dedicated to Marie, Lucie & Klaus.“

V tomto okamžiku jsem již neodolala a album si pustila. Jazzové harmonie a klezmerové intonace dávají písničkám další rozměr. Přestáváme se pohybovat na poli rumunského populáru a přenášíme se na alternativní scénu. Celkový dojem umocňuje sytý kontraalt a expresivní výraz Sandy Weigl. Rumunské písničky občas prošpikovává výkřiky v romštině. Před deseti lety se vzhledem k vydavateli alba zdůrazňovalo to „Jewish“. Po osmi letech bylo album znovu vydáno pod nálepkou „Gypsy“ a o Sandě Weigl se v New Yorku začalo psát o „Gypsy Queen“. Navíc – v loňském roce vydala nové album „Gypsy in Tree“ (Cikáni na stromě). Ve výběru repertoáru ji opět inspirovala Maria Tănase. Tentokrát ovšem ke spolupráci přizvala muzikanty, kteří do USA imigrovali až z Japonska. Písničky aranžovala klavíristka a akordeonistka Shoko Nagai, na perkuse hrál její manžel Satoshi Takeishi a na kontrabas jeho bratr Stomu Takeishi. Není bez zajímavosti, že na dotaz, jak mohou japonští muzikanti vědět, jak se hraje rumunská lidová hudba, hudebníci odpověděli: „Japonská lidová hudba a tento typ rumunské hudby jsou velmi podobné.“ Album prodávané tentokrát pod značkou „Jewish, Klezmer, Ethnic jazz, Romanian, Gypsy a East European“ bylo téměř okamžitě rozprodané.

A co na to Sanda Weigl? Vysvětluje, že označení „gypsy“ jí připadá jako ideální vzhledem k tomu, že tyto písničky hrávali především „lautari“ – vesničtí romští muzikanti, kteří si přivydělávali hraním na svatbách, křtinách, pohřbech a nejrůznějších oslavách.

„Chtěla bych říct, že jsem své kořeny našla v New Yorku,“ říká dnes již čtyřiašedesátiletá umělkyně. „Když přijedu do Rumunska, jsem tam cizinec. Je to podivné, ale v New Yorku cítím, že jsem mnohem víc v Rumunsku, než když jsem v samotném Rumunsku… Protože jsem cosi jako ´globalizátor´, je pro mě New York skvělé místo.“

Spousta záhad se sice vysvětlila, ale jedno ještě schází. Nalézt toho pravého zabijáka a jeho oběť. V mých  očích je jím všudypřítomný hudební byznys, který v éře globalizace za neustálé honby za něčím novým a neotřelým využívá a současně ničí lokální hudební tradice, po staletí střežené a z generace na generaci předávané. To nové, které vzniká, je mnohdy hudebně velice zajímavé, a z technického hlediska mistrovské, ale svou životností se to s hudební tradicí těžko může srovnávat. A jednou z obětí je i tradiční romská hudba.

Článek vyšel v prvním dvoučísle desátého ročníku romského měsíčníku Romano voďi (Romská duše). Ten vydává o.s. Romea. Magazín si můžete objednat emailem na adrese: romea@romea.cz  nebo telefonicky na čísle 257 329 661.