Gejza Demeter a jeho Rajská zahrada
Gejza Demeter se narodil 11. května 1947 v Ústí nad Labem, ale vyrůstal u
svého dědečka v Dlhém nad Cirochou. Zde Gejza Demeter ukončil s vynikajícím
prospěchem základní školu. Gymnázium už absolvoval v Čechách, kde žili jeho
rodiče. Začal studovat medicínu, ale po třech a půl letech studia zanechal,
oženil se, usadil se v Neratovicích a začal chodit do zaměstnání.
Vystřídal různé profese. Kromě jiného se věnoval novinářské práci v týdeníku
Spolana, několik let byl u policie (tehdy Veřejné bezpečnosti), pak pracoval
jako dělník. Po sametové revoluci se vrátil k novinářské práci. Začal jako
dopisovatel romského časopisu „Romano ľil“, pak se seznámil s Margitou
Reiznerovou -předsedkyní „Sdružení romských autorů“ a povzbuzován Milenou
Hübschmannovou začal psát první povídky v romštině. První tři (Stavka – Sázka,
Duj jepaša – Rozpůlený duch a O umblado – Oběšenec) vyšly v roce 1992 v útlé
brožurce nazvané „O mule maškar amende“ („Duchové mezi námi“) v edici „Romaňi
čhib“ a vydalo ji právě Sdružení romských autorů. Poté napsal, zejména v první
půli devadesátých let, ještě řadu povídek, z nichž se některé ztratily, jiné
byly publikovány (většinou bez vědomí autora) časopisecky, ale i knižně.
V devadesátých letech se Gejza Demeter stal reportérem deníku Expres a jak
sám říká, přestal pracovat pro Romy, ale pracoval pro gádžovské noviny. Jezdil
po Evropě a pořizoval reportáže. Nevyhýbal se samozřejmě romským tématům. Nyní
žije se svou ženou Bertou v Neratovicích, v kruhu širší rodiny. Od roku 1991
příležitostně působí jako lektor v hodinách romské konverzace na semináři
romistiky FF UK v Praze. Na památku svého dědečka napsal jedenáct pohádek, které
vycházejí z jeho vyprávění. Zvláštností je, že Gejza Demeter napsal tyto pohádky
hned dvakrát – romsky a česky. Vyjdou tedy vlastně knížky dvě. Romská se bude
jmenovat „Le Devleskeri bar“ a česká varianta vyjde pod názvem „Rajská zahrada“.
Vydá je v letošním roce nakladatelství Triáda.
Poprosili jsme Gejzu Demetera, aby nám vyprávěl o své rodině, o svém dětství
u dědečka – kováře, který uměl a znal spoustu věcí, byl také v širokém okolí
vyhlášeným vypravěčem pohádek, a o jeho vlastní literární tvorbě. Část jeho
poutavého vyprávění vám nyní nabízíme v překladu do češtiny.
Narodil ses v Ústí nad Labem. Jak přišli tvoji rodiče do Čech?
Moji rodiče se po válce vrátili z koncentračního tábora. Tatínek byl v Dachau
a maminka v Majdanku. Pocházeli ze Slovenska, maminka z Dlhého nad Cirochou a
tatínek z Klokočova. Když brali klokočovské Romy, maminka utekla do Dlhého. Už
tehdy s tatínkem žila. Myslela si „zůstanu v Dlhém a nedostanu se do tábora“.
Přišla domů zrána a večer už přišli Němci a vzali Romy i z Dlhého. Odvezli je do
Dubnice nad Váhom, tam zůstali asi sedm měsíců, a odtud je transportovali dál.
Maminku s rodinou – s její maminkou a sestrami, odvezli do Osvětimi, a odtud do
Majdanku, ale tatínka, dědečka a maminčiny bratry, odvezli do Dachau. To byl
pracovní tábor, kde byli muži. A pak, když už bylo skoro po válce, asi v lednu,
přišli Rusové, a Romové odtamtud utekli a šli domů. Maminka také utekla a také
šla domů. Nějak se sešli s tatínkem v Praze a vlakem, spolu s ostatními Romy, se
dostali až na Slovensko. Nejeli přímo domů – nebylo ještě po válce. Šli domů asi
čtyři měsíce, hlavně přes lesy. Museli se skrývat, protože všude bylo plno Němců
a oni měli strach, aby je nechytili. Po válce přišli komunisté a lákali Romy do
Čech. Slibovali, že je v Čechách práce, hodně bytů. Říkali, že může jít, kdo
chce, ale museli jít všichni – jak se říká „nepovinně povinně“. Všechny
shromáždili a odvezli na Šumavu, do Krkonoš, zkrátka do pohraničí, odkud předtím
vyhnali Němce. Někdo dostal pěkný byt nebo dům, tak tam zůstal, ale někteří
dostali dům, který už byl poničený, všechno v něm bylo rozkradeno a rozmláceno.
Řekli „oprav si to“ – ale jak to opravit a za co? Slibovali, že ten, kdo půjde
do Čech, dostane deset tisíc, ale nedali nic. Tak odtamtud Romové utíkali. Naši
tam zůstali tak dva roky, no ani ne celé dva roky. Vesnice, kde žili, se
jmenovala Borová Lada – bylo to na Šumavě u Vimperku. Odtamtud se vrátili
zpátky. Přišli domů. Jen Dzurjus, maminčin bratr, zůstal v Praze, a pak si našel
práci v Ústí nad Labem v chemičce. Hned psal, aby přijeli, že dostanou byt a že
komunisti dávají práci, že může každý dělat, co chce. Tak se tatínek s maminkou
spolu s ještě asi deseti nebo dvaceti dalšími sebrali a přijeli do Ústí nad
Labem, a tam jsem se narodil.
Vyrůstal jsi u dědečka na Slovensku. Jak ses k němu dostal?
Narodil jsem se v Ústí nad Labem, ale pak jsme se odstěhovali na Šumavu.
Nevím, kolik mi bylo, jestli mi už byl rok, ale těžce jsem onemocněl. Říkali, že
nemám v pořádku krev. Dodneška mám tři jizvy, jak mi pořád měnili krev. Pořád
jsem byl nemocný. Maminka říkala, že mi bylo čtrnáct měsíců a měl jsem pořád
šest a půl kila. Už nevěděli, co se mnou mají dělat. Báli se, abych neumřel. Tak
mě maminka vzala a odvezla k mému dědečkovi na Slovensko do Dlhého nad Cirochou.
Dědeček se na mě podíval a ptal se, jestli má maminka nějakou kamarádku a co a
jak. Nakonec řekl: „Je začarovaný“. Vyptával se na tu kamarádku. „A co ta tvoje
kamarádka dělá? Chodí k tobě?“ Maminka řekla, že ona chodí ke kamarádce a ona
zase k ní. „A Tonča u ní byl?“ Maminka odpověděla: „ano“. „Tak to ona ho
začarovala, to tvůj synek umře. Ještě něco udělám, a když mu to nepomůže, tak
umře.“ Sebral se, vyhrabal jámu, nevím, jak byla velká. Prostě vyhrabal jámu,
vystlal ji slámou, na tu slámu dal mě, nahého, přikryl mě slámou a řekl:
„Necháme ho tady tři hodiny, pak přijdeme zpátky a uvidíme. Bude žít – bude žít,
nebude žít – nebude žít.“ Šli do domu. Už byla zima. Maminka brečela, pořád mě
odtamtud chtěla vzít, ale dědeček ji nechtěl pustit, že to musejí vydržet. Za
tři hodiny přišli a já jsem plakal. „Tak vidíš, tvůj synek ještě bude žít, ale
já ti ho zpátky nedám, protože když s tebou půjde zpátky tam, odkud jsi přišla,
může na něj zase padnout to začarování, i když tam ona už není. Až bude větší,
silnější, tak ti ho dám.“ A tak jsem zůstal u dědečka v Dlhém. A dědeček s
babičkou mě vychovávali. Měl jsem se u nich jako v ráji. Pokud si pamatuji, u
dědečka bylo pořád v zimě, v létě, na podzim, na jaře, takových dvacet dětí. Ne
jeho. Jeho byly jen tři. Ale Mariiny čtyři, od maminky – já, sám. Od Hluboňi
dvě, Pavlíniny tři, Zuzaniny čtyři. A dědeček měl všechny rád, to vím, ale mě
měl nejradši, to člověk cítí v srdci. Tak jsem tam žil, začal jsem tam chodit do
školy. První den, když jsem šel do školy, i kdybych žil tisíc let, tak na to
nezapomenu. Dědeček prvního září připravil vozík a řekl: „Tonču, pojď, půjdeme
do školy.“ Měl psa, bernardýna, a toho zapřáhl. Posadil mě do vozíku a „bando,
jdeme do školy.“ Až do školy mě táhl na vozíku. Tam počkal dvě tři hodiny, dokud
jsme neskončili, první den jsme se neučili, a znovu mně naložil do vozíku a
dovezl mě zpátky. Děti za námi a já – jako král. Takhle mě vozil do školy asi
tři měsíce, dokud nenapadl sníh. Když napadl sníh, sundal z vozíku kolečka a
místo nich dal lyžnice. To už mě netahal on, ale Hanička – jeho dcera a moje
teta, můj strýc, anebo ty děti, co byly také u něj. Tak to šlo až do léta. Pak
mi jednoho dne řekl: „Tonču, zítra už půjdeš do školy sám pěšky.“ A Hanče řekl:
„Jestli se mu něco stane, ani domů nechoď! To uteč a domů se už nevracej!“ No a
já jsem byl takový – no, to se musím přiznat, že jsem Haničku využíval. Škola
byla daleko, takové dva kilometry a možná i dál. Šli jsme a já jsem fňukal:
„Haničko, mně bolejí nohy, ajajaj!“ a Hanička mi řekla: „Pojď, vezmu tě na
záda,“ a nesla mně, protože se bála dědečka. Chodil jsem tam do školy až do
deváté třídy.
Tvůj dědeček byl vyhlášený vypravěč pohádek. Mohl bys popsat, jak dědeček
vyprávěl?
Poslouchej, to bylo takhle. Kdysi se Romové scházeli, aby nebyli sami. Deset
rodin nebo tři rodiny. Scházeli se v jednom domě a v létě seděli jen venku na
dvorku a vyprávěli si. A když někdo uměl vyprávět dobře, tak často až z druhé,
třetí vesnice přicházeli. Vědělo se, támhle se v neděli budou vyprávět pohádky,
a až cizí Romové přicházeli. A takový slavný vypravěč byl můj dědeček. „A teď,
Jaňu, povídej!“ „No a co mám povídat?“ „No vyprávěj o Kindil sip Ilona,“ a on
začal vyprávět pohádku o Kindil sip Ilona. Začal, například v deset hodin večer,
a až do rána neřekl ani desetinu. Ta pohádka se vyprávěla i celý týden. Jedna
pohádka. A ne, že se jen vyprávěla. Vypravěč vyskakoval, zpíval, tančil, o čem
vyprávěl, co dělal hlavní hrdina, dělal i on. Bil se s drakem, díval se na něj,
skočil na něj. Nemluvil o drakovi. Když mluvil, v tu chvíli sám byl ten drak.
Pohádky, které píšeš, jsi poprvé slyšel právě od něho, ne?
Řeknu ti to takhle – ty pohádky, které jsem napsal teď, ty jsou všechny z mé
hlavy. Já jsem ty pohádky slyšel, já jsem slyšel pohádku O Kovčákovi, O
princezně kobře, O Raklorovi, ale už si přesně nepamatuji, jak to bylo, jen si
pamatuji, že jeden gádžo zavraždil svého syna, a že když se pak po něm narodil
malý synáček, vyučil se čarodějem, ochránil princeznu a vzal si ji za ženu. To
si pamatuji. Jenom tu kostru. Ale to ostatní, to maso, kterým je ta kostra
obalena, to je všechno moje. Protože pamatovat si ty pohádky slovo od slova, to
není možné. To je už padesát let, kdy jsem to slyšel. Já jsem chtěl tyhle
pohádky zapsat už tak před třiceti, možná i více lety, ale nevěděl jsem jak.
Neměl jsem nikoho, kdo by mi je vydal. Chtěl jsem je napsat, protože je vyprávěl
můj dědeček, a proto je musíme zachovat. A nezlob se, za padesát let si
nevzpomeneš na všechno. Teď už ne. A když už jsem je napsal, tak – řeknu to
takhle, je to jenom v duchu dědečkově. Chtěl jsem, aby to bylo co nejlepší, když
to bude číst Rom, tak aby viděl, že jsou tak staré, aby si řekl – tak tohle si
pamatuji. Protože takové pohádky nevyprávěl jenom můj dědeček.
Vzpomínáš si ještě, jak jsi napsal první příběh?
Když jsem se stal novinářem, poznal jsem se s Milenou Hübschmannovou, a ona
ne, že by mě nutila, ale začala mi domlouvat. Proč já, když mám větší vzdělání
než většina Romů, něco nenapíšu. „No a co můžu psát?“ „No tak mi něco vyprávěj!“
A akorát jsme tehdy jeli někam do Německa (na konferenci Dny Sintů-Romů,
vyprávěcí umění v kontextu evropské pohádkové literatury. Konference se konala v
Königstein/Taunus od 15.-17. ledna 1992) ještě s Margitou Reiznerovou, a Milena
mi tam řekla: „Ty nevíš, jak psát?“ „No nevím, já jsem nikdy nepsal, jenom když
jsem chodil na vysokou školu, přispíval jsem do studentských novin.“ A ona mi
řekla: „Tak poslouchej, vyprávěj mi něco, co se někdy někde stalo!“ „No tak ti
povím o mém tatínkovi a strýci, co se jim přihodilo.“ A začal jsem vyprávět a
vyprávím a vyprávím. Ani se mi nechce jít spát. A ona mi pak říká: „Tak to, co
jsi mi teď vyprávěl, chci, abys mi do zítra dal na papír, protože to bylo moc
pěkné.“ Já jsem nešel ani spát. Až do rána jsem psal. „A jak se to bude
jmenovat?“ „Co já vím?“ A jedna Romka, jmenovala se Margita Reiznerová, mi říká,
jak jsem to tak poslouchala, co kdyby se to jmenovalo „Duj jepaša“? (doslova:
dvě poloviny) A já říkám: „To je to pravé. Půlka tady a půlka támhle.“ A to byla
moje první povídka, kterou jsem napsal. Duj jepaša (Rozpůlený duch). Pak jsem
začal psát víc a víc, až doteď píšu. A píšu rád romsky, protože když píšu,
vzpomínám si na slova, která jsme používali a která jsem už deset, dvacet,
třicet let neslyšel. A teď jak píšu víc a více, tak si na ně stále více
vzpomínám a vidím, že jsem například nevěděl, jak se řekne hluboká voda, odvážný
chlap, a teď jsem si vzpomněl. Hluboká voda je „horo paňi“, odvážný chlap je „rozkirimen
manuš“, a ta slova už znám, vzpomněl jsem si na ně.
