František Lízna: Na Romech si cením toho, že nelpí na majetku

Českého jezuitu si dodnes někteří na základě zkreslených příběhů představují
jako upjatého velebníčka, který je vychytralý, vlivný a pálí závadné knihy. To
ale nepoznali Františka Líznu. Nakrátko ostříhaný muž, který se vždy dívá přímo
do očí, působí spíš jako sportovní trenér. Mluví zřetelně a svými názory
provokuje. Ovšem nejen názory, ale hlavně životem. Nahlásil se dobrovolně k
romské národnosti, na svou faru ve Vyšehorkách u Mohelnice zve bezdomovce a Romy
(už tam došlo i na házení nožů), za komunistů byl vězněn, léta působil jako
kaplan v nejtěžší české věznici Mírov a v poslední době se pouští na extrémně
dlouhé poutě. Letos symbolicky propojil svými kroky celou Evropu.

Otče Františku, blíží se Vánoce. Co pro Vás tyto svátky znamenají?
Snažím se o nich vzpomenout na ty, kdo právě o těchto svátcích domova a
rodiny zažívají samotu, protože ani jedno nemají: jsou v cizině, ve vězení, bez
domova. Mám takovou zkušenost, že když jsme v Brně uspořádali vánoční setkání,
pozvali jsme bezdomovce. A ti lidi jak se oholili, umyli, upravili a vzali si
lepší oblečení, tak se najednou začali i chovat trochu na úrovni. Tím chci říct,
že by je v tu chvíli přestali přehlížet i lidi, kterým vadí.
My jsme tu na faru pozvali Ukrajinky, anebo loni můj známý zavolal do lepšího
hotelu v Moravské Třebové a řekl, ať připraví salonek pro vybranou společnost.
Oni to pečlivě připravili a dali tam svíčky a všechny ty ozdoby – a pak jsme tam
přišli s několika bezdomovci.

Personál byl asi překvapen.
No, ani ne tolik, jak jsem čekal, obsluhovali úplně normálně. Ti hosté se
cítili dobře. Jde o to ty lidi prvně nějak přijmout. Ježíš se nenarodil v
hotelu, ale v zapadlé a zaostalé oblasti Palestiny, mezi těmi nejchudšími.

Potřebují podle vás chudí víru víc než bohatí?
Spíš my sami potřebujeme chudé. Potřebujeme se s nimi stýkat, protože oni
nás obohatí tím, jak se některých věcí, které často považujeme za nezbytné,
vzdávají. Bohatý vás ničím neobohatí, ten od vás nic nepotřebuje, protože
všechno má a je pyšný, tomu nemůžete přinést žádnou oběť, tomu nemůžete nic
darovat. Ale třeba bezdomovci nebo Romové často nelpí na majetku, na hmotných
věcech, a v tom nás mohou obohatit. Nebo nedávno jsem dostal dopis od jedné
misionářky na Haiti, která popisovala strašnou chudobu a rozbroje v této zemi,
ale zároveň psala, že tam chybí shon a stres, že tam žijí klidnější život.

Vy už jste sem do Vyšehorek několik hodně chudých lidí pozval, ale někteří
vás i okradli. Ani to vás neodradilo?
Za prvé, pro mě bude všechno, co jsem nerozdal chudým, přítěží při posledním
soudu. A za druhé: já nemám čas přemýšlet nad tím, jestli mě zneužívají, nebo
ne. Ano, ukradli tu spoustu věcí: peníze, boty, oblečení. Setkám se s marností,
ale třeba zaseji nějaké semínko a ten člověk si aspoň na konci života řekne:
„Pane, smiluj se nade mnou,“ a projeví lítost. A o to jde.

Máte romské občanství. Co vás na Romech přitahuje?
Taková lehkost žití a nelpění na majetku. Oni ani netouží po vlastním území.
Na druhou stranu mají větší úctu třeba k obřadům. V Česku obrovské procento
zemřelých nechce žádný obřad, Romové na něm často trvají. Příjemně mě překvapilo
i to, že slavnostně a s církevním obřadem byl nedávno pohřben Václav Kočka. Má i
romské kořeny a kolotočáři jsou navíc skupina lidí, kterou se obecně pohrdá. A
přitom oni přes obraz zemřelého pověsili růženec.
Jenže plno lidí to vůbec nedocení. Dám jiný příklad: potkal jsem nedávno hezkou
mladou dívku a pochválil jsem ji, že je krásná jako Cikánka. A ona se hned
zděšeně naježila: „Kdepak, já nemám s Cikány nic společného!“ Tak jsem jí
vysvětlil, že na to může být hrdá. A dodal jsem, že jako teď se stal v USA
prezidentem černoch, tak se může za šedesát let stát prezidentem Česka Rom.

To myslíte opravdu vážně?
No, muselo by se začít s Romy víc pracovat. Čeští Romové dnes mezi sebou
nemají žádnou osobnost, žádného malého romského Martina Luthera Kinga. Musel by
někdo jít do Chanova nebo jinam, pracovat na vzdělání Romů i na jejich duchovním
životě. Dnes je ale situace opačná: v souvislosti s nedávnými událostmi v
Litvínově hovoří odborníci na pravicový extremismus o tom, že ta vzájemná
nevraživost může vést k tragédii. Musíme k Romům chodit. Já jsem třeba navštívil
známé sídliště Poschla ve Vsetíně a ptal jsem se, jestli tam za nimi přijde
nějaký kněz. Žádný.

Vy se setkáváte nejen s Romy a bezdomovci, ale i s vězni. Jak vás to
setkávání s lidmi na okraji společnosti ovlivňuje?
Někdo mi říká, že je to ode mě oběť. To si nemyslím. Pro mě je to radost, mě to
obohacuje. Poznal jsem, že lidé, kteří spadli až na dno, dokážou daleko lépe
ocenit Boží pomoc. Když ležíte na zemi a chcete vstát, tak nemůžete se odrazit z
lehu a hned vstát. Musíte to udělat jedině přes pokrčení kolen, tedy přes
pokleknutí, čili ten pád vás donutí obrátit se k Bohu, pokorně před ním
pokleknout. A to je pro mě veliký symbol. Pád může být „šťastnou vinou“, protože
po něm člověk může víc pocítit velikost odpuštění a oběti. Jeden odsouzený na
doživotí, kterému je 24 let, mi říkal: „Já jsem vlastně moc vděčen, že jsem ve
vězení, protože kdybych se sem nedostal, nikdy bych se nedozvěděl o Bohu.“

Míváte z těchto setkávání také někdy strach?
Mám asi zvláštní dar od Boha v tom, že strach prakticky nepociťuji,
nebezpečí mě spíš láká. Já jsem dokonce připraven, že pokud bude potřeba, půjdu
tam, kde je nějaké nebezpečí. Usiluji o ustavení svátku prvního blahoslaveného
Roma, Zefiryna Jiménese Mally. Ten byl ve Španělsku ve 30. letech uvězněn za to,
že chránil ve svém domě mladého kněze. Za to, že se nevzdal víry, byl zastřelen.
A já si myslím, že my tím pádem máme u Romů dluh, zvlášť my jako církev. Proto
by bylo dobré, kdybych například já jako kněz mohl zemřít při obraně Romů před
neonacisty – tím by Romové najednou viděli, že církvi nejsou lhostejní.

Letos jste vykonal další ze svých pěších poutí, tentokrát na Ukrajinu. Co
bylo jejím cílem?
Já jsem po propuštění z vězení za totality chtěl Bohu poděkovat, že jsem tam
s jeho pomocí přežil. Tak jsem vyšel na pouť od nejzápadnějšího cípu
Československa na Svatý Hostýn a pak od nejvýchodnějšího cípu opět k tomu samému
cíli. A v roce 2004 jsem ze Svaté Hory ušel přes tři tisíce kilometrů do
španělského poutního místa Santiago de Compostela. O dva roky později jsem z
Fatimy šel do Compostely. Letos jsem se z ukrajinsko-slovenské hranice vydal na
krymský výběžek Chersones, který je spjatý s Cyrilem a Metodějem a šířením
křesťanství ve východní Evropě. Tou poutí jsem vlastně symbolicky propojil
Fatimu se Sevastopolem a také východní a západní křesťanství.

Jaký máte dojem z obyvatel Ukrajiny?
Mám k nim osobní vztah, moje maminka se narodila v Chustu a dodnes tam mám
příbuzné. V roce 1995 jsem půl roku působil na misiích v Melitopolu na
jihovýchodě země. Na co si na Ukrajině nemůžu zvyknout, je obrovský nepořádek,
odpadky kolem silnic a primitivní a znečištěné záchody. Na druhou stranu jsem se
setkal s obrovskou srdečností hlavně těch nejchudších lidí. Pohostinnost,
srdečnost a velkorysá ochota ihned se rozdělit o jídlo. Aniž bych jakkoli
žebral, několikrát mi obyčejní lidé nabízeli peníze. Tohle na západě nezažijete.
Ale viděl jsem i hodně projevů beznaděje, skepse, nesmyslně okázalého bohatství.
Tolik luxusních vil a mercedesů posledních typů snad taky dnes na západě
nezažijete.

V čem byla ukrajinská pouť jiná než ty západoevropské?
Východ je jiný myšlenkový svět. Církevní obřady jsou úplně jiné: pro nás
pomalé, daleko víc zahlcují všechny smysly. Kostely se po době komunismu
opravují, ale celková duchovní devastace je silná. Co se týká samotné krajiny,
ta byla po přechodu půvabného Zakarpatí pro pěšího pak spíš deprimující:
vyprahlá rovina bez stromů, silnice jako přímka. Proto jsem se díval radši třeba
jen dva kroky před sebe na zem, aby mě ta rozlehlost neděsila. Navíc na Ukrajině
rozdíl od putování do Compostely nebyla žádná trasa s ubytovnami, kde bych
potkával poutníky. Sice mě ta samota občas psychicky vyčerpávala, ale zároveň
jsem rád, že jsem mohl být s Bohem sám. A v té samotě jsem lépe mohl pocítit,
jak mě vlastně vede on, Beránek Boží.

Už po vaší pouti do Compostely vám lékaři zjistili zhoubný nádor…
To jsem vzal velice vážně. Ale během poutí jsem žádnou bolest necítil. Možná
je něco pravdy na tom, že přirozená chůze člověka uzdravuje. Dříve se o pouti
mluvilo jako o „malé smrti“, protože bývalo pravděpodobné, že se poutník
nevrátí. Já jsem taky tak trochu chtěl „umřít sám sobě“, chtěl jsem se pomodlit
za ty, kterým jsem ublížil, za své přátele a dobrodince. Byla to cenná
zkušenost. Mohl jsem víc pochopit situaci bezdomovců, kteří se na rozdíl ode mě
nemohou utěšovat tím, že až pouť skončí, vyspí se ve vyhřáté posteli.