„Jde o nepřizpůsobivé, kteří jsou v konfliktu s většinovou společností.“
Takto a podobně formulované věty zaznívají dnes a denně z českých médií. Se vší
stupiditou, jaké jsme jen schopni, pocitem nadřazenosti a začasté i rasismem.
Nedávno jsem toto spojení slyšel od regionální redaktorky České televize. Jde o
slovní spojení dnes nesmírně populární: „nepřizpůsobiví“ a „většinová
společnost“ vedou s přehledem žebříček nejpoužívanějších výrazů ve vztahu
většiny k romské menšině.
Většinová společnost
Slovní spojení „většinová společnost“ slýchám, kam přijdu, používají jej tzv.
anticiganisté, zastánci lidských práv, hospodští diskutéři i vysokoškoláci. Jde
o projev neschopnosti či neochoty uvažovat nad používaným slovníkem, nad jeho
obsahem. Jak si již autor dříve dovolil upozornit obecenstvo, něco takového jako
„většinová společnost“ neexistuje. Jelikož jeho upozornění nezabralo, dovolí si
jej autor nyní zpodrobnit (novotvar, kterým autor dává najevo, že nepřemýšlet
nad používáním mateřštiny se nevyplácí).
Existuje společnost, to jsme my všichni, kteří v této zemi žijeme, bez ohledu
na jakékoli zařazení kamkoli, kýmkoli, kohokoli, z jakýchkoli důvodů. Společnost
je složena ze všech lidí, kteří sami sebe řadí k většině či k některé z menšin,
a samozřejmě i těmi, kteří sami sebe neřadí nikam.
Součástí společnosti je popelář i kunsthistorik, Pražák, Ašan i Hornolhotečák,
žena i muž, vietnamský podnikatel i český inženýr, Rom i senátor Doubrava, gay i
Petr Hájek, Žid i Ladislav Bátora, Vandas i Grebeníček. Ba dokonce novinář i
politik, kteří dnes již běžně užívají výraz „většinová společnost“, čímž
většinová média přetvářejí na média „většinové společnosti“.
I většina je „pouze“ součástí společnosti, právě tak jako romská menšina (a
kterákoli jiná). Nikoho by asi nenapadlo napsat, že většinová společnost
odsuzuje/chválí zahrádkáře, že pomalovali vesničku střediskovou nápisy
„Zahrádkáři Kersku“. Když ovšem jde o Romy, neřku-li o „nepřizpůsobivé“, padne
„většinová společnost“ do úst kdekomu zcela přirozeně.
„Většinová společnost“ je výraz, který lépe než kterýkoli jiný vyjadřuje
potřebu rozdělovat společnost na MY a ONI. A tuto zbraň xenofobů a tzv.
anticiganistů následně přebírají i ti, kteří společnost takto rozdělovat
nechtějí, ale napomáhají k tomu svou laxností, pohodlností či neschopností
vhledu do věci. A, to prostě musím dodat, přebírají jej i někteří Romové,
především ti, kteří mají potřebu se přizpůsobit většině, tedy i tomu, co část té
většiny používá k vyjádření svého pohrdání Romy, aby si odreagovala svůj
minderwertigkeitskomplex, jak říkával Jan Werich, známý nepřítel předlistopadové
„většinové společnosti“.
Autor přichází s pikantním přídavkem v podobě sousloví „majoritní většina“
či, s prominutím, dokonce „většinová majorita“, jak také zaslechl v rámci
vědecké konference, vedené nad ránem v jedné z pražských restaurací. Nicméně ona
první varianta je používána častěji, obzvláště pak vybraní vysokoškolští
absolventi usalašení v médiích „většinové společnosti“ jej mají v oblibě.
Pojem „majoritní většina“ užívají lidé v lecčems přemýšlivější, kteří
narozdíl od prvně jmenovaných nechtějí dělit společnost na MY a ONI, jsou však
stále posedlí pojmem „většina“. Tato posedlost je pak vede k onomu výrazivu,
které, přeloženo do češtiny, znamená „většinová většina“.
Poučení:
Společnost je jenom jedna. „Většinovou společnost“ utváří nemyslící většina.
Namísto toto používejme tato tři slova: „většinová část společnosti“ nebo prostě
jen: většina. Nejblíže skutečnosti asi bude sousloví: někteří lidé (určité
procento) z většinové části společnosti.
Nepřizpůsobiví
O výrazu „nepřizpůsobiví“ již byly napsány gigabity pojednání, esejů, úvah a
zamyšlení – leč, marnost nad marnost, a nic než marnost. Ten výraz tu je,
přežívá a je pěstován. A dá se o něm říci v podstatě to samé, co o „většinové
společnosti“. Jeho užívání zachvátilo celou společnost, napříč. A i tento pojem
má za účel rozdělovat společnost na MY a ONI. Na ty hodné, dobré až andělské
(MY) a zlé pekelníky, kteří nám brání ve vzletu k nebesům (ONI).
Když nešlo v rámci hledání vnitřního nepřítele používat čistě pojmu „Romové“,
protože poměrně velké procento lidí stále odmítá paušalizovat, nasadil ten, kdo
toho vnitřního nepřítele hledá a potřebuje do veřejného diskursu výraz
„nepřizpůsobiví“. A uspěl, „nepřizpůsobiví“ jsou mnohem lepším vnitřním
nepřítelem, jelikož každý může říci: nemyslíme tím jenom Romy, ale i další – i
když tím myslí jenom Romy, bez dalších – hned jak se nám všichni přizpůsobí,
vznikne ráj v českých zemích a přilehlém okolí.
Je totiž zjevné, že za vše zlo mohou ti, kteří se nám nechtějí ve všem všudy
přizpůsobit, nikoli ti, kteří mají na svědomí usmolený režim, jenž jsme nuceni
prožívat namísto demokratického právního státu – a to všichni, bez rozdílu, celá
společnost, nikoli jen většinová část společnosti.
Vedle rasistů, kteří chtějí svůj rasismus skrýt před druhými či před sebou
samými, užívají pojem „nepřizpůsobiví“ i lidé, kteří se chtějí za každou cenu
přizpůsobit tomu, co je momentálně v módě. A opět: aniž by nad tím přemýšleli,
hledali podstatu věci, kontext. I zde se to bohužel týká i některých Romů.
Někteří z nich jsou šťastní, že se již nenadává přímo jim, ale takto, oklikou.
Že se namísto paušalizování typu „etnická menšina znásilnila dívku v Novém
Bydžově“ (Deník.cz) používá „nepokoje rozdmýchávají nepřizpůsobiví“.
No a pak je tu i několik Romů, kteří se v rámci nejrozšířenějšího sportu
zvaného rektální horolezectví vždy snaží co nejdříve vyšplhat na osmitisícovku,
aby mohli spolu se všemi „přizpůsobivými z většinové společnosti“ s chutí
vykřiknout: „My, Romové, si za všechno můžeme sami“. Ani tento jev není,
historicky vzato, nic překvapujícího. I Lenin potřeboval k manipulaci s „masami“
své „užitečné idioty“ (Leninův výraz, nikoli nadávka), právě tak jako je dnes
potřebují manipulátoři stojící za neustále opakovanými protiromskými výpady.
Tlampač a alibi
A k něčemu takovému se nejlépe hodí příslušník napadané menšiny, který slouží
tu jako tlampač boje proti vnitřnímu nepříteli (tedy proti té menšině, z níž
pochází), tu jako alibi těm, kteří výraz „nepřizpůsobiví" šíří.
„V ČT pracují cikáni. Ve Zpravodajství jeden z nich dokonce moderuje. Není tohle
konkrétní příklad bourání těchto stereotypů?"
napsal doslova vedoucí právního oddělení České televize Michal Heldenburg.
Ano, to by bylo dobré alibi k zakrytí vlastní xenofobie a zášti, kdyby ovšem
někdo tvrdil, že v ČT nepracují Romové. Jenže pán velkomožný použil tuto větu na
obranu slova „nepřizpůsobiví“. Petr Uhl a Anna Šabatová podali na užívání tohoto
výrazu televizními stanicemi stížnost u Rady pro rozhlasové a televizní
vysílání. A od ČT se dočkali této originální odpovědi.
Heldenburg další částí svého dopisu velmi dobře vyjádřil postoj těch, kteří
slovo „nepřizpůsobiví“ nejen užívají, ale zároveň vědí dobře proč ho šíří. Ke
slovu „nepřizpůsobivý“ dodal:
„V podstatě lze tak označit každého, kdo nedodržuje zákony země, kdo se nechová
tak, jak by se dle obecně uznávaných pravidel chovat měl; a může to být i každá
menšina, která není schopna a ochotna přizpůsobit se většinové společnosti. Na
tom není nic rasistického. Lidská společnost funguje tak, že se menšina
přizpůsobuje většině. Nepřizpůsobivý je pak každý, kdo tohle nechápe, bez ohledu
na etnický původ nebo barvu pleti.“
Heldenburg tak splnil všechny popsané předpoklady čecháčkovské zapšklosti a
nesnášenlivosti k jinakost vůbec. Je spodivem, že právník veřejnoprávní
instituce si představuje demokracii tak, že rozhoduje většina bez ohledu na
menšiny a že menšina je povinna se ve všem všudy přizpůsobit. A je spodivem, že
je to představitel České televize, který, jak to s oblibou dělávají rasisti,
paušalizuje tvrzením, že je to menšina (jako celek), která není schopna a
ochotna se přizpůsobit. A je s podivem, že tento člověk dosud nebyl vedením
České televize vyhozen na dlažbu.
Ve
fiktivním rozhovoru s fyzikem a biologem Jacobem Bronowskim popsal autor
vědcovu aplikaci „principu tolerance“ na společenské dění:
„V době, kdy se vědci horečně zabývali principem tolerance, Hitler vykřikoval
opačnou koncepci: princip absolutní jistoty. Dilema lidstva se vine mezi dvěma
úskalími. Jednak je to víra, že účel světí prostředky. Tato filozofie
automatických tlačítek, která stiskne kdosi úmyslně slepý a hluchý k lidskému
strádání, se ve válečné mašinérii stala přízrakem. Za druhé je to zrada na
lidském duchu, prosazování tmářských dogmat, které z národa, z kultury učiní
armádu duchů, poslušných či trýzněných. Jakmile lidé začali věřit, že mají
absolutní jistotu, aniž si to ověřili skutečností, dospěli k takovémuto
neskutečnému počínání. Tak jednají lidé, kteří si osobují vševědoucnost bohů.
Měli bychom myslet častěji na slova Olivera Cromwella: Žádám vás při útrobách
božích, připusťte, že se můžete mýlit.“
Poučení: Jsme naprosto nepoučitelní, vlastním zkušenostem se přizpůsobit
nedokážeme .
