František Jemelka: Ze Synkop 61 až do romského muzea

Koncem června odešel do důchodu z pozice mluvčího Muzea romské kultury (MRK)
František Jemelka. Psát a publikovat začal už na „základce“. Neexistuje
prakticky jméno nějakého brněnského novináře či umělce, které by Jemelka neznal.
Za svého pobytu v Moskvě v pozici ředitele Českého centra se potřetí oženil,
manželka je Ukrajinka. V bilančním rozhovoru nás nejvíce zajímal jeho pohled na
romskou tematiku.

Než jste zakotvil jako mluvčí MRK, poznal jste spoustou redakcí a institucí.
Udělal byste krátký průřez?

Na gymplu na Křenové vycházel náš vlastní časopis, později jsem začal dělat
texty pro Synkopy 61. V 1967 vznikl na tu dobu kultovní hit Válka je vůl, který
prošel jarem 1968 jako hymna mládeže, píše o ní i Josef Škvorecký v Miráklu. Za
rok bylo všechno jinak, a tak se z mladého autora stal dělník ve slévárně. V té
době jsem začal spolupracovat s brněnským IBK, tedy s dnešní Šelepkou, a do
novin jsem psal o programech. A že jich bylo. Osobní setkání s Vodňanským,
Skoumalem, Šimkem, Grossmannem a dalšími se nezapomínají. No ale pak přišlo
studium a jiné zájmy. V roce 1973 mi Zdeněk Pospíšil, šéf Divadla na provázku,
nabídl práci. Nezaváhal jsem. Tam vznikla celoživotní přátelství s Bolkem
Polívkou, Jirkou Pechou, Dášou Bláhovou, ale i s Ivou Bittovou a Idou Kelarovou.
Jejich tatínka Kolomana Bitta jsem chodil poslouchat do vinárny na Špilberku. Po
listopadu 1989 jsem přešel z „Provázku“ do Státního divadla, následovalo
Satirické divadlo Večerní Brno, Mrštíci, pokus o návrat do Centra
experimentálního divadla a pak místo šéfredaktora prvního brněnského barevného
časopisu Moment Boby.

Po roce se objevila nabídka na konkurz ředitele Českého centra v Moskvě, po jeho
zvládnutí jsem odjel zhruba na 10 let (1994 – 2003 ) do Moskvy. Následovala
nezapomenutelná setkání ať už s Bulatem Okudžavou či s divadelníky na Tagance,
Lenkomu či Divadla u Nikitských vrat. Do Bolšovo těatra v Moskvě jsem pravidelně
vodil hosty, mj. i Františka Janoucha, podařilo se mi poprvé přivézt do Moskvy
výstavu fotografií Jana Saudka, taky první výstavu obrazů Karla Gotta, kterého v
Rusku milují.

Rusko – to byl asi váš vrchol. Došlo i tam nějak na romskou kulturu?

V rámci každoročního koncertu u příležitosti výročí úmrtí Vlada Vysockého jsem
se seznámil s jednou z nejlepších ruských romských hudebních skupin Lojko, která
opakovaně vystupovala i na pražském festivalu Khamoro. Postavení ruských Romů je
výrazně jiné než českých, jsou bohatší a ve velké úctě. Ruské celebrity zvou
jejich hudební skupiny na soukromé večírky a patří vždy k vyvrcholení večera.
Moskevské Divadlo Romen je pro nás poněkud kýčovité, ale své diváky by si v ČR
bezesporu našlo.

No, po návratu do Brna to nebyla žádná velká sláva, ale pořád bylo co dělat.
Před důchodem jsem zakotvil v MRK, kterému předpovídám velkou budoucnost a
věřím, že s paní ředitelkou Horváthovou budeme i nadále dobře spolupracovat.
Našel jsem tam mezi Romy dobré kamarády a přátele, věřím, že nám to vydrží.

Osobně mám tu zkušenost, že i neromského redaktora romských novin část lidí
začne brát jako exota – ptají se: Cigáni, voni maj svoje noviny? Voni umí číst?
Nebojíš se tam mezi něma? Jak tam můžeš vůbec dělat? Máte v téhle oblasti taky
podobné zkušenosti?

Tak s tím jsem se opravdu nesetkal, protože moji přátelé jsou inteligentní lidé
bez předsudků. Jistě, u některých jiných docházelo docela k legračním otázkám,
zdali se nebojím a jestli nosím do práce mobil a peněženku, které se s oblibou
kradou. Ale to byla spíš z jejich strany ironie, aby mě pobavili.

V MRK už se vystřídala řada politiků a hodnostářů. Na jaké akce v MRK
vzpomínáte a na setkání s jakými lidmi budete vzpomínat v nejlepším světle? A
naopak, co se nepovedlo, co se podařilo zachránit na poslední chvíli a kdy vám
vlasy vstávaly hrůzou na hlavě?

Co se týká vstávání vlasů hrůzou, to nebezpečí nehrozí ze dvou důvodů – za prvé
žádné nemám a za druhé se nebojím ani čerta. Velice rád budu vzpomínat na
setkání v MRK s Generální guvernérkou Kanady a jejím doprovodem – manželem
počínaje a ochrankou konče, všichni jsou profesionálové a cítil jsem se jako
ryba ve vodě. Návštěva ministra Kocába mě zase postavila na zem, protože tolik
slibů jsem od žádného politika ještě neslyšel. Myslím v MRK. Zajímalo by mě,
jestli skutečně do Brna poslal slíbenou kytaru.

Frapantní mi přišla návštěva eurokomisaře Špidly, který se celý kroutil a byl s
prohlídkou rychle hotov. Záhy jsem pochopil proč – spěchal na WC. Největší záběr
na nervy představovala bezesporu Brněnská muzejní noc – letos to byla moje druhá
– kdy přišlo o 100 % návštěvníků více než loni. Potěšila mne velká návštěvnost
ze strany Romů. Organizátoři podle mě zvládli vše až na pár věciček na jedničku.

No a pak návštěva prezidenta Klause s manželkou Lívií. S paní Lívie jsem měl
božský pocit, rozumí problematice a chápe. Pan prezident zůstal jako vždy
pragmatický, při besedě s Romy je vyzval, aby mu o svých negativních
zkušenostech v soužití s majoritou napsali přímo na Hrad, protože o všem není
přesně informován.

Událo se i něco vtipného?

Pracovně ani tak ne, ale v komunikaci mezi zaměstnanci, při tzv. štengrování,
jsem musel několikrát vyjít na ulici, abych se před nimi nedusil smíchy. Nebudu
radši jmenovat, všichni jsou mí přátelé.

Z redakčního okna vídám mezi návštěvníky MRK spíš více Neromů, zahraniční
delegace či romské vzdělané elity spíš než obyvatele této čtvrtě. Jistě, je to
těžká otázka, ale jak podle vás u lidí s těžkými existenčními problémy, což je
většina obyvatel tzv. Bronxu, víc povzbudit zájem o romskou kulturu?

Správná otázka, na kterou se bude těžko hledat odpověď. Vysvětlete člověku,
který má sotva vychozenou základku, je bez zaměstnání a perspektivy, že patří k
etniku, které má svou kulturu, hymnu, svou vlajku. Těm starším to nic neříká,
hospod, zastaváren a heren stojí v Bronxu dost, tak proč přemýšlet o nějaké
kultuře, když ani neví, co to slovo znamená. Podle mne je zapotřebí začít
nahoře, u změny sociálního zákona. Vždyť platí povinná školní docházka, ale děti
si v hojném počtu v dopoledních hodinách hrají na ulici. Pro dospělé je zase
zapotřebí v první řadě vytvořit pracovní místa. Pak se snad začnou zajímat kdo
jsou, odkud a proč přišli, a co je to vlastně ta jejich kultura, na kterou mohou
být právem hrdí. Vždyť cikánská hudba patří ke světovým fenoménům. Kolik z nich
v Bronxu to ví?

Myslíte, že by to u nich posílilo pocity identity, tedy že někam patří, mají
pestrou minulost a mnoho příbuzných v zahraničí? Nebo je to nadbytečné do doby,
než se zlepší jejich vzdělanostní, sociální a vůbec životní úroveň?

Bezesporu to pocit identity podpoří. Ale zatím se neumí dohodnout mezi sebou ani
ty tři skupiny Romů žijící v Brně – Rumungři, Olaši a usedlí moravští. Moc se
spolu nekamarádí. Vzdělanost je samozřejmě na prvním místě. Ale bude to trvat
ještě několik generací. Změna zákona to sama o sobě nevyřeší.

Existuje v zahraničí obdobná instituce jako MRK? Udržujete kontakty?

Deklarujeme, že jsme jediné muzeum tohoto typu ve světě. Ale podobná instituce
existuje i na Slovensku. Zaslechl jsem, že snad i ve Španělsku. Se Slováky máme
velmi dobré vztahy.

MRK inzeruje v RH, píše se zde často o jeho akcích. S novinami i romským
prostředím zkušenosti máte. Tudíž se ptám, co vám v RH chybí, co byste dělal
jinak? Samozřejmě s přihlédnutím k limitům a specifikům RH.

Před nedávnem vyšla kniha Sto slavných Romů. Udělal bych z toho seriál rozhovorů
s ještě žijícími slavnými Romy. To by zcela jistě přispělo ke zlepšení „nálady“.
Protože tu knihu si málokterý Rom koupí, ať již na to má, nebo hlavně nemá.

V brněnských hudebních obchodech se prodává několik desítek CD s romskou hudbou.
Stačilo by najít nějakého mladého šikovného hudebního kritika, aby v každém
čísle vyšla jedna recenze. Taky by to místním pomohlo se orientovat. Já vím, že
peněz je málo, ale na hudební fakultě MU by se snad s pomocí profesorů dal
vytipovat nějaký student, který by si to mohl udělat jako ročníkovou či
disertační práci.

A taky bych se nebál experimentovat – po internetu běhají desítky vtipů s
romskou tematikou, některé jsou povedené, některé vysloveně vulgární. Ale to je
stejné jako s vtipy o našich předních politicích. Já sám jsem jich za rok práce
v MRK dostal desítky, takže kdyby byl zájem….

Vychází v Romano hangos 17-2009 na www.srnm.cz