Včerejší oslavy dvacátého výročí na Národní třídě byly dlouho předmětem
diskusí, jak virtuálních, tak přímých, z očí do očí. Tedy pokud byl dotyčný
diskutér ještě schopen vnímat spoludiskutéra, což se týká především diskusí
hospodských, restauračních a barových. Předmětem diskusí bylo, jestli dvacet let
poté co slavit, nebo není. Jedni byli a jsou přesvědčeni, že ano, ovšem s
vědomím, že se toho také hodně nepovedlo. Jiní naopak říkali, že slavit není co:
přestože se mnohé podařilo, z valné většiny je namístě mít špatnou náladu. Ale
zazníval i další legitimní hlas, že taková oslava nestojí za to, protože bývá
plná nehezkého patosu a stává se rejdištěm po válce zvolených partyzánů – tedy „takéhrdinů“,
kteří si rádi přivlastňují, co dokázali jiní, skutečně stateční.
Jediný, kdo měl od počátku naprosto jasno byli ti, kteří mají vždy od počátku
naprosto jasno, protože mají vše pěkně rozvržené ve své ideologické konstrukci.
Ta jim umožňuje vnímat svět natolik zjednodušeně, nakolik to odpovídá jejich
schopnostem (to se týká inteligencí méně disponovaných) či natutrelu (zde jde
naopak o inteligentní ideové vůdce a velitele). A to jejich „jasno“ jim jasně
říkalo: Nejen neslavit, ale rovnou protestovat proti… i proti… i proti…
Prostě proti všem a všemu.
Romové on line v praxi
Na pražskou Národní třídu jsme se s kolegy z redakce vypravovali, jako
bychom tam šli slavit výročí. (Protože je co slavit, jak každý ví!) Důvodem však
bylo sbírání informací a záběrů ze shromáždění „svobodomyslných občanů“.
Nelekejte se, milí čtenáři, tak si nyní říkají krajně pravicoví extremisté,
kteří v prvé řadě bojují proti demokratické totalitě a za svobodu pro každého.
Tedy kromě těch, kteří nevyznávají jejich ideologii, ti naopak o svou svobodu
přijdou, až se svobodomyslní dostanou k veslu. Tihle „svobodomyslní občané“
potřebují totiž svobodu pro sebe především k tomu, aby ji druhým omezili nebo
zrušili. Jinak by jim nemohli vládnout a určovat jim, jak mají žít, co si mají
myslet, co smějí říkat, co musejí číst a na co koukat, jak se mají oblékat a
koho mají poslouchat na slovo – o což jim samozřejmě jde v prvé řadě. Pro
potřeby našeho průběžného zpravodajství jsme si poctivě nachystali kamery a
fotoaparáty, baterie nabili, kolegyně byla nachystaná vkládat na web zprávy,
které jí budeme průběžně volat. Prostě Romové on line v praxi. A vyrazili jsme.
Jak je patrno, přinesli sebou „svobodomyslní občané“ nápisy a transparenty
vyzývající ku osvobození onoho, či jiného. Jednou šlo o kamarády, podruhé měly
dostat svobodu jakési děti, přičemž není vyloučeno, že oba nápisy volaly po
osvobození týchž, kteří jsou zároveň kamarády a dětmi. Jak se však z
následujícího chování svobodomyslných jevilo, mělo by jich o svobodu přijít
mnohem víc a na hodně dlouho. Ani 17. listopadu si totiž neodpustili hrubé
násilí.
Kontrast mezi svobodomyslnými, oblečenými podle poslední svobodomyslné módy,
a tzv. agroskiny je značný. První představují moderní ultrapravici se slušivými
černými oblečky (a rudým spodním prádélkem), kdežto agroskini jsou zpátečnickou
klikou, která svým oblečením pořád, i lidem méně znalým, prozrazuje, kdo to
vlastně na ulicích prahne po svobodě. A na toto téma se svobodomyslní mezi sebou
přou na internetových fórech. Na snímku jeden z agroskinů zároveň s dalším velmi
mladým člověkem drží transparent s nápisem „Pusťte naše děti“. Pídil jsem se
tedy po tom, jestli jim skutečně demokratičtí totalitáři zavřeli jejich děti.
Agroskin se na mou otázku napřed zazubil, potom si všiml, že se vymykám okolí a
něco nezřetelně odsekl.
Jak je přitom zřejmé i z přiložených fotografií, svobodomyslné děti běhají
volně po svobodě, účastní se demonstrací a přinejmenším drží vlajky či
transparenty a obdivně shlížejí ke svému jedinému, jedinečnému,
nenahraditelnému, neopakovatelnému a nerozbornému vůdci.
A to již je on… ON, ano – on sám. Vůdce. V plné kráse. Sám velký soudruh
předseda Dělnické strany bez dělníků, „věřící Tomáš“ Vandas. Obklopen kavalerou
srší proti všem, kteří mají jiný pohled na svět než on a volá po všem, co jemu
dá všechno to, co ostatním vezme. A je přitom jedno, jakými to vyjadřuje slovy.
Nikdy ovšem neopomene ujistit přítomné, že Dělnická strana je nesmrtelná a bude
kandidovat ve volbách, i kdyby ji stokrát zakázali, a vyzvat přítomné, aby si
nevšímali provokatérů. To přítomní správně pochopí tak, že údajným provokatérům
mají dát přes hubu, jen co se policisté přestanou dívat.
Je ovšem také třeba vidět, že k vůdcovým obdivovatelům patří i lidé střední a
starší generace, muži i ženy. Doby, kdy se svobodomyslní rekrutovali hlavně z
řad mladých mužů, jsou již za námi. Starší pozvolna odrůstají dětským kanadám a
bombříkům, a přichází nová, moderní generace bijců, která bombříky pověsila na
hřebíčky a zdobí se, jak již řečeno. Mezi obdivovatele kultu síly patří ovšem i
lidé s delšími vlasy a s drátky ve smrkacím otvoru. Ve vlasech to tedy také už
také není.
No a každá pořádná totalitní strana potřebuje nějakou tu ikonu pro mladé,
tvář, která by lákala další na vějičku. Tuto roli zde dobře naplňuje
místopředsedkyně Dělnické mládeže Lucie Šlégrová (vpravo, s fialovo či
tmavěrůžovo bíle pruhovaným kulíškem na roztomilé hlavince). Ikona, jak vidno,
nesmí chybět na žádné větší akci.
Zatímco Dělnická strana měla na Národní třídě svůj nenahlášený sraz ve 14.00,
Národní odpor (titíž lidé, ale jinak nazvaní) se měl sejít v 16.00. Policisti v
tu dobu začali kontrolovat občanské průkazy lidem, kteří vykazovali vnější znaky
hodné poslušných ovcí, kráčejících za vůdcem. K vidění tu byla zajímavá
míchanice. Jeden ze židovských „sebevrahů“ přišel na demonstraci Národního
odporu s jarmulkou na hlavě, s úmyslem provokovat „svobodomyslné“, kteří nemají
rádi nikoho skutečně svobodomyslného, Romy a Židy počínaje. U Národního divadla
postávalo okolo stovky národních otvorů, ale pozice nakonec neudržely. Jejich
svobodomyslní kamarádi, kteří slavili odpor proti 17. listopadu plavbou po
Vltavě na parníku, jim totiž udělali čáru přes rozpočet. Opili se a přistáli
skoro o hodinu později. Takže soukmenovci jim od divadla spěchali v ústrety až
na Palackého náměstí.
Policisté prožili jeden ze svých obvyklých dnů – něco se jim povedlo, něco
zmastili. Prostě dopadli stejně jako vždy: občasná profesionalita se střídala s
neschopností a neprozíravostí. Opilé národní otvory, které se vypotácely z
parníku, nepustili dál než na nábřeží. A protože svobodomyslní jsou zvyklí
pochodovat, na místě vám prostě nepostojí, došli po náplavce až k železničnímu
mostu na Výtoni. Tam jeden z nich omdlel, není přitom jasné proč. Mohla ho
zasáhnout lahev či jiný předmět, který po policistech házeli ti ze
svobodomyslných, kteří svým soukmenovcům přispěchali na pomoc od Národního
divadla. Mohl jej ovšem i praštit policista. Svobodomyslní se totiž v opilecké
pýše jednou zmohli na pokus o proražení kordonu, což policisti za pomoci výbušek
(dělbuchů) a síly za chvíli zpacifikovali. Policie zvládla i pokusy o infiltraci
průvodu slušných lidí, který šel na Národní z Albertova. Ani tentokrát ovšem (ve
spolupráci s magistrátem) nebyla schopná rozpustit demonstraci Dělnické strany,
přestože ta nebyla nahlášená a místo měli zabukované organizátoři oslav. Policie
opět nechala Vandase a jeho pobočníky hovořit, a k rozpuštění akce se odhodlala
až poté, když de facto skončila. Zato potom se za členy DS vydali na most Legií
v pochodových útvarech, jako by šlo o celostátní vojenské manévry. Ovšem než
jednotky dopochodovaly, „svobodomyslní“ stačili na mostě zmlátit dva lidi.
Ale to už jsme oněch nesvobodomyslných bez povědomí o tom, co je svoboda,
těch dělníků bez dělníků, měli všichni plné zuby. Vrátili jsme se tedy mezi
slušné, normální lidi na Národní třídu a sledovali oslavy společně s Vladimírem
Mišíkem, Danem Bártou a mnoha dalšími. Hovořila i jedna z čínských disidentek.
Její účast nám připomněla, že nemáme zapomínat na to, že druzí ještě svobodu a
demokracii nemají. A samozřejmě nechyběl ani prezident Václav Klaus – tedy
osobně přítomen nebyl, ale transparenty to zvládly za něj.
A na závěr ujištění: Normálních, slušných lidí bylo 17. listopadu 2009 na
Národní třídě mnohem víc, než těch „svobodomyslných“.
