Kdo by před pár lety věřil, že Polák v dresu Německa dá dva góly Polsku, že
nejlepší střelec Švýcarů bude Turek, že rakouští fanoušci budou skandovat
chorvatské jméno jejich úspěšného střelce?
Švýcarský tým se na domácí mistrovství obratně posílil. Mezi švýcarskými
reprezentanty najdeme zástupce bývalé Jugoslávie (brankář Jakupovic se narodil v
Bosně a Hercegovině, záložník Behrami v Kosovu), afrického kontinentu (Djourou –
Pobřeží slonoviny, Fernandes – Kapverdské ostrovy), Kolumbijce Vonlanthena, ale
především tureckou enklávu v čele s nejlepším švýcarským střelcem Hakanem
Yakinem (také Gökhan Inler a Eren Derdivok).
Známá je také útočná dvojice německé reprezentace Podolski – Klose, které
doplňuje záložník Trochowski. Všichni tři jsou rodáci z Polska. Kuranyi se
narodil v Brazílii, Neuville pro změnu ve Švýcarsku, Gómez má španělského a
Odonkor ghanského otce.
Kromě toho, že se značná část členů turecké reprezentace nenarodila v
Turecku, ale tureckým emigrantům různě v Evropě, vyztužili Turci svou záložní
řadu Brazilcem Mehmetem Auréliem (původním jménem Marco Aurélio). Podobně za
svého tvůrce hry přijali Poláci brazilského borce Rogera Guerreira. Na švédskou
dvojici Ibrahimović (rodiče z Bosny a Hercegoviny) a Majstorovic (rodiče ze
Srbska) si už všichni zvykli.
V neposlední řadě je nezbytné připomenout i domácí Rakušany. V soupisce
jejich mužstva naleznete dva Turky (Özcana a Korkmaze), Albánce (Gercaliu),
Maďara (Garicse), Němce (Harnika), ale především hvězdného střelce Chorvata (Vastice).
A proč se nad tím vším pozastavuji? Protože fanoušci své reprezentanty milují
a obdivují. Ať už jsou ve skutečnosti jiné národnosti nebo rasy. Na druhé straně
jsou ale schopni po návratu ze sportovního dění jít a zmlátit svého souseda
třeba jen pro to, že má tmavší barvu pleti. Příkladem může být Francie. Není to
tak dávno, co zde vypukly národnostní bouře. Lidé v okolí Paříže zapalovali auta
a drancovali okolí. Naproti tomu za francouzský národní tým hraje většina
reprezentantů, kteří se z bývalých francouzských kolonií buď přistěhovali (např.
Boumsong narozen v Kamerunu, Evra narozen v Senegalu, Mandanda narozen v Kongu)
nebo jsou potomky přistěhovalců (např. Nasri a velký talent Benzema mají
alžírské rodiče). To už ale pokrytcům nevadí, jejich fotbalisti jsou přece
Francouzi jako řemen.
Věřím, že právě tyto „národnostní paradoxy“ uvnitř jednotlivých
reprezentačních mužstev mohou napomoci tomu, aby lidé začali vnímat druhé ne
podle toho, jakou mají barvu kůže či akcent jazyka, ale podle toho, zda jsou to
lidé dobří a poctiví či ve svém oboru úspěšní. Právě výše zmínění fotbalisté
jsou toho důkazem a symbolem. Jsou ve svém oboru natolik úspěšní, že se dokázali
prosadit až do národního družstva. Co na tom, že jejich rodiče jsou třeba
přistěhovaní Turci nebo Alžířané. V jednom týmu, stejně jako v jedné zemi,
navzdory svým různostem prostě táhnou za jeden provaz.
České reprezentaci se prozatím tento fenomén vyhnul, ale docela se těším na
prvního reprezentanta České republiky černé barvy pleti či s vietnamským jménem.
České společnosti to může jen prospět.
