Flamenco z pražského taxíku

Organizace kolem rozhovoru trochu vázla, a tak se stalo, že vznikal v taxíku cestou na workshop, který Francesca Grima vedla v rámci Khamora 2007. Nechali jsme míjet pražský svět kolem nás a přenesly se do Andalusie, kolébky flamenka…

* Jak jste se dostala k tanci? Kde to všechno začalo? A když tanec – proč právě flamenco?

Vlastně jsem tančila od malička. Celý život tančím. A flamenco? Prostě mě ten tanec něčím fascinoval. Přitahoval mě – anebo spíš vtahoval. Tak jsem se ho začala učit. V současné době se flamenco považuje spíše za umělecký směr – uměleckou formu tance. Dříve to bylo něco, co se člověk mohl naučit pouze skrze generace… byla to intimní zpověď v rámci rodiny. Já už patřím k tanečníkům, kteří se museli fl amenco učit poctivě ve škole. Věděla jsem, že k tomu potřebuji výborné tanečníky, kteří mě povedou, a dobrou školu. Pak je ta druhá část – každý den jsem se zamkla na několik hodin ve studiu a tančila, zkoušela, znovu a znovu.

* To vám bylo kolik?

Začala jsem asi před patnácti lety, to mi bylo… musím to říct? Tak dobře, řekněme pozdějších -náct. A chytlo mě to. Úplně. Naprosto. Zamilovala jsem se.

* Měla jste nějaké rodinné „taneční kořeny“?

Ne ne, žádná tradice. Ale tanec mne provázel, viděla jsem jej všude kolem.

* Když jste začínala, byla to „jen“ ta vášeň, anebo už představa profesionální taneční kariéry?

To mě vlastně nikdy nenapadlo. Tančit, být profi umělcem. Byla to skutečně láska k flamenku, ne představa taneční kariéry. Dělala jsem úplně jinou práci. Ale každou volnou minutu jsem se utíkala k tanci. Pocity, které jsem díky němu zažívala, mě pohlcovaly, bylo to jako droga. Prostě… tančit.

* Kdy se to tedy změnilo?

Pomaloučku jsem začínala dostávat nabídky k práci. Nebylo to jednoduché, protože jsem byla vlastně introvert, styděla jsem se. Neprůbojná tanečnice. Trvalo to spoustu let, než jsem se vypracovala na profesionální úroveň a tanec mě začal živit.

* Stydlivá? To mě překvapuje, vždyť fl amenco je o výrazu, extrovertním vyjádření citů, grimasách v obličeji, jež jsou součástí tance a jsou, musí být vidět anebo lépe – rozpoznatelné na dálku, silné emoce, přímý zásah, exprese… Tanečník flamenka-stydlín by těžko mohl obstát před publikem.

… je to tak. Teď už je to spíše jen těsně před představením. Ale když jsem na pódiu, tančím, je to osvobozující pocit. Osvobozuji sebe sama ze své stydlivosti, z celé své bytosti, která v kontextu tance a hudby mizí.

* Andalusie, Carlos Saura… Tradice, historie, silné příběhy a postavy. Carmen. Snila jste o tom, zatančit si Carmen?

Bohužel problém s Carmen, Carmen jako „koncept“, je ten, že je to vlastně označení fl amenka, identita tance tak, jak jej vidí cizinci. Carmen jako andaluská žena? Ale v realitě jsou ženy z Andalusie zcela odlišné. Především cikánské andaluské ženy. Neukazují na potkání, jak jsou sexy a vášnivé. Naopak. Jsou stále ještě spíš pokorné a poslušné vůči mužům, ve smyslu nastavení ženské role ve společnosti, mají v tomto směru, řekněme, respekt, strach. Nemohou si určité chování dovolit, skrývají ho, v tanci pak má člověk možnost vyjádřit to, co v realitě skrývá. Ale zpátky k otázce – nebyl to můj sen proto, že ta role pro mne nevyjadřuje fl amenco. Flamenco – smíchané arabské, židovské a samozřejmě cikánské vlivy, španělská hudba a umění Španělska – celý ten mix je to, co skutečně tvoří flamenco. A že se to namíchalo právě v Andalusii, je věc druhá.

Zlatá éra flamenka, rok 1860, slavné Café cantante, ale pak úpadek, v době persekuce ve Španělsku bylo flamenko zakázáno na veřejnosti. Za zavřenými dveřmi, v rodinách, pak sloužilo jako zrcadlo persekuce, bezpráví a bolestí s tím spojenými. Pak Franco. Flamenco důsledně zakazoval, bylo pro něj ohrožujícím prvkem „poslušnosti“. Kdy se to změnilo?

Franco byl obrovsky prokřesťanský. Mít své ovečky pod střechou kostela. Flamneko jej ohrožovalo, protože dávalo lidem svobodu vyjádření. A toho se on bál. Nebylo zakázané zcela, ale jediné místo, kde se smělo tančit, bylo doma.
Kafe Cantante bylo prvním místem, kde se scházeli tanečníci a muzikanti veřejně a ta forma se pak rozšířila po celé zemi. Kolem roku 1950 do Španělska začali přijíždět turisté, kteří prahli vidět autentické flamenko, to má souvislost se vznikem tablaos – obdobou kafe Cantante. Nyní je flamenko známé po celém světě, respektované jako umělecká taneční forma.

Umělecká forma je jedna věc, ale přežívá ještě někde právě to původní – autentické flamenko? Flamenko pour flamenko?

V Seville je stále těžší takové místo najít. Existují tablaos, kde ještě něco z té syrové atmosféry je. Ale turismu se ani taková místa nevyhnou. A turisté budou dál hledat a platit obrovské peníze právě za autenticitu – začarovaný kruh. Navíc, každý chce nějaké peníze a flamenko je populární a možnost vydělávat si jím je veliká. Ale forma flamenko pour flamenko existuje nejvíce zase v rodinách. Oslavy jako svatby, narozeniny, rodinné párty – tam to je. Tři dny jen ve víru flamenka.
Druhá věc je, že nyní si lidé ve Španělsku žijí velmi dobře. Ekonomicky země prosperuje, a tudíž tam není ten nutkavý pocit vyjádřit nějak nespokojenost, smutek. Takže tanec prezentuje to hezké – oslavy. Dříve to bylo o bolesti… A teď? To vidíte i v hudbě. Cikánská hudba je veselá, texty písní také.

Antonio Gades, jeden z největších flamenkových tanečníků, nesnášel pozlátko kolem flamenka, cingrlátka a laciné cetky. Upozorňoval na podstatu tance, pohyb samotný, syrovost těla, nutnost znát historii, kultury, ze kterých flamenko vzešlo, znát i jiné umění, které je kolem, literaturu atd. Vycházel z toho, že jen znalostí a propojením toho všeho může tanec skutečně „něco“ vyjádřit. Jsou nyní na tanečníky v tomto směru kladeny nějaké nároky?

Gadez byl jeden z prvních tanečníků, který to skutečně realizoval. V současnosti, například na Flamenko bienále v Seville, se scházejí všichni možní umělci, prezentují svá díla, diskutují, porovnávají vlivy… V neposlední řadě se flamenko propojuje s moderními tanečními styly (contemporary dance), je snaha o tzv. maximální choreografii.

…ale právě to poslední zmíněné je kritizováno. Ve smyslu ničení klasického flamenka.

Ano. Je to dobré, ale i špatné zároveň. Ale v každé době se něco nového kritizuje. Když začínal Paco de Lucía hrát, všichni nad ním ohrnovali nos, a dnes? Je jedním z nejdůležitějších. A změny jsou důležité pro vývoj, růst. Pohyb ve věcech, nadchnout mladé lidi pro věci skrze jejich obměnu. Ustrnutí nikam nevede. A mladá generace je zcela jiná, než byla ta moje, jinak vnímá. Já osobně ve flamenku preferuji klasiku, ale ráda pozoruji ty moderní vstupy, je to zdravý vývoj. A flamenku pomáhá udržet tempo s dobou.

Hudba je neoddělitelnou složkou flamenka. Jaký vztah či propojení musí fungovat mezi tanečníkem a muzikantem?
Je absolutně nezbytné, aby si rozuměli beze slov. Každý – hudebník i zpěvák se řídí tanečníkem. Ve chvíli, kdy tanečník vstoupí na scénu, musí jej sledovat. On je osobou, která vede. Rozhoduje o tom, kdy začne zpěv, kdy utichne kytara, kdy se zrychlí hudba…

Znamená to, že muzikant musí v podstatě perfektně ovládat veškeré pohyby v tanci, aby je dokonale četl a řídil se jimi?

Je to trochu jako jazz. Každý dělá něco sám a zároveň přesně ví, kde jsou v tu chvíli ostatní. Tanečník samozřejmě naslouchá kytaře a ostatním, ale on je ten, kdo má situaci pod kontrolou. Tanečník například nepatrným pohybem palce u nohy zcela změní rytmus hudby, skladbu…

Podaří se vám někdy na jevišti dosáhnout flamenkového duende? (duende = stav extáze, kdy vás hudba či tanec zcela pohltí, kouzlo daného okamžiku)

Jsou momenty, kdy se mi stane, že mi naskočí husí kůže a mrazí mě. Jde o okamžiky, kdy se podaří tanečníkovi, kytaristovi i zpěvákovi absolutně splynout v jeden celek. Chvíle, kdy se podaří forma komunikace nadřazená té běžné. Spirituální a magická. Ale to se samo sebou neděje běžně, a už vůbec duende nelze naplánovat. Ovšem pokud se to už stane, je to opravdu magie.

Děkuji za rozhovor.