Evropské instituce a Romové

Po staletí žili Romové v Evropě bez uznání za etnickou resp. národnostní menšinu. Neexistence vlastního státu má dodnes za důsledek, že Romové jsou odkázáni při ochraně svých menšinových práv na vlády jednotlivých států, a pokud je tyto porušují, tak na mezinárodní organizace. V evropském právu jsou kolektivní práva menšin spojena vždy s otázkou občanství (tato práva mají pouze občané státu). Role různých evropských institucí je tak nezastupitelná při ochraně práv romských menšin v jednotlivých státech.

Zájem evropských institucí o problémy romské komunity se datuje od 70. let 20. století. Prvním dokumentem bylo doporučení Rady Evropy z roku 1969, ve kterém byla problematika Romů spojena především s otázkami týkajícími se kočování.

Toto pojetí vyplývalo mj. z faktu, že členskými státy Rady Evropy byly země tzv. západní Evropy, kde byla romská komunita méně početná než ve střední a jihovýchodní Evropě a ve větší míře kočovala. V dalších dokumentech Rady Evropy byly řešeny především otázky týkající se problematiky kočování.
Od 70. let 20. století se začíná formovat mezinárodní romské hnutí i romské iniciativy v jednotlivých státech (např. v Německu). Tyto iniciativy potom formulují požadavky vůči mezinárodním institucím i vládám jednotlivých států.

Subkomise pro předcházení diskriminace a ochranu menšin Organizace spojených národů přijala v roce 1976 Rezoluci č. 6 (XXX), ve které byli Romové označeni za specifi ckou skupinu se společnými historickými kořeny. Na základě této rezoluce byl v roce 1979 Mezinárodní romské unii poskytnut status pozorovatele v sekci nevládních organizací při Organizaci spojených národů.

V roce 1981 byla Radou Evropy přijata rezoluce o roli a odpovědnosti místních a regionálních samospráv. Kromě výzvy k dodržování předchozích opatření evropských institucí obsahovala také doporučení vládám „uznat Romy a další specifi cké nomádské skupiny… jako etnické skupiny, dát jim stejný status jako ostatním menšinám“ a respektovat jejich jazyk a kulturu. Poprvé se tak v dokumentech z provenience celoevropských institucí ofi ciálně objevuje pojem Romové.

V druhé polovině 80. let 20. století se v dokumentech evropských institucí (především orgánů Rady Evropy) ve vztahu k Romům objevuje především problematika výchovy a vzdělávání dětí z rodin, které vedou kočovný život. Rezoluce Evropského společenství o zabezpečení školního vzdělávání pro děti „Cikánů a kočovníků“ z roku 1989 defi novala mj. obecně postavení Romů. „Cikáni a kočovníci“ byli označeni za skupinu, která je součástí evropského kulturního dědictví déle než 500 let.

Příčinou zájmu evropských institucí o problematiku Romů se v 90. letech 20. století stala především migrace Romů ze států střední a jihovýchodní Evropy, kde žije většina romské populace. Podmínky života této početné romské komunity jsou v současnosti poznamenány problémy přechodu na tržní ekonomiku, který tuto komunitu postihl masivní nezaměstnaností a z toho plynoucími negativními důsledky na sociální podmínky života a existenční jistoty.

Za přelomové ve vnímání Romů evropskými institucemi lze označit Doporučení Rady Evropy č. 1203 z roku 1993 o Cikánech v Evropě. Podle tohoto doporučení zaujímají Romové zvláštní místo jakožto menšina bez vlastní země. Ačkoliv jsou „pravou evropskou menšinou“, nejsou dosud považováni v některých zemích za národnostní nebo jazykovou minoritu. Romové byli dále označeni za „neteritoriální menšinu“, která potřebuje zvláštní ochranu.

Při snaze o uznání za národnostní menšinu se pro Romy staly klíčovými dokumenty Rady Evropy o postavení národnostních menšin (Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin a Evropská charta regionálních a menšinových jazyků).

V polovině 90. let 20. století byly už vytvořeny při evropských institucích orgány, které se přímo zabývají problematikou Romů. Při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě vznikl v roce 1994, jako součást Kanceláře pro demokratické instituce a lidská práva (ODIHR) ve Varšavě, tzv. Kontaktní bod pro záležitosti Romů a Sintů (CPRSI).

Podobně došlo také v rámci Rady Evropy k založení specializovaného orgánu, který se měl podílet na vytváření celoevropské politiky vzhledem k romské komunitě. Stala se jím od roku 1995 Skupina specialistů pro Romy/Cikány (MG-S-ROM), která byla ustavena jako poradní orgán Výboru ministrů.

Prozatímním vrcholem snah o koordinaci přístupu k Romům na evropské úrovni byl vznik Evropského fóra Romů a travellerů (EFRT) při Radě Evropy.