Emoce i mistrovství Mango Gadzi

Mango Gadzi, to je muzikantská lahůdka. Osmičlenná sestava z Francie, jejíž součástí je také tanečník, nabízí hudbu, ve které se propojuje několik kultur. Styl, ověřený sedmi lety společného vystupování, působí velmi celistvě a krevnatě, přestože v něm lze vystopovat prvky romské, španělské, africké nebo orientální muziky. Podobně zní i jazyk textů, který si kapela sama vytvořila. K tomu, aby roztancovala publikum, jí vedle temperamentu stačí akustické nástroje.

Stojí za připomenutí, že Mango Gadzi se objevili letos v létě v Čechách na klubovém (PopoCafePetl v Praze) vystoupení a na festivalu Litoměřický kořen. Ukázky z živé akce Mango Gadzi umístili rovněž na internetovém portále myspace.com, kde lze slyšet také vybrané zvukové snímky.

Málokterá kapela má v sobě tolik spontánního ohně a zároveň muzikantského mistrovství, které se projevuje v jedinečných sólech na housle, flétny nebo kytary. Dobře je to slyšet na druhé desce Ur Mama, již loni vydala společnost Dynamusic a která navazuje na debutové album Mango Gadzi z roku 2003.

Hudbu Mango Gadzi lze přirovnat k několika prostředím. Nahrávka Tzigarol připomíná bazar v marocké Casablance nebo kdekoli v Alžírsku či Tunisu. Spontánní muzika se točí jako vír, jako by vyzývala k tanci, v rytmických strukturách se slévají orientální motivy, jež se stále opakují, společně s fl amenkovými rozběhy kytary či zrychlenými výpady houslí. Muzika působí romanticky, divoce a neučesaně, asi tak, jak by ji hráli pouliční muzikanti. Ostatně na koncertech Mango Gadzi je vidět, co hudebníci s nástroji umějí a jak Johannes Hagenloch mává kolem sebe akustickou basou.

Ale tak vypadá jen jeden odlesk hudby Mango Gadzi. Komornější verze písně Tzigarol, jíž kapela album otevírá, je vlastně balada, kterou pomalu rozehrávají strunné nástroje včetně afrického oudu a mámivého hlasu flétny. Táhlá píseň plná emocí, jež rozpaluje hostující zpěvačka Laetitia David-Gardenazová, může znít kdekoli v kavárnách na jih od Francie a Španělska. Mango Gadzi se prezentují jako mistři fl amenka, které kreslí ve středních tempech kytary Thierry Nicolase a Aurétiena Le Bihana (kompozice No Hay Verano). Je to umělecky vystavěná skladba, vyrostlá z ticha, ve kterém je slyšet zpěv strun i bzučivé přitakávání basy. Ve spojení s flétnami Thomase Garniera se hudba rozhoupá i k rytmům, které připomínají jazz, a pak se v ní rozhoří oheň romské muziky.

Tihle hudebníci jsou naprosto přirození, jako by pro ně nebylo nic jednoduššího než hrát. Ani náročnější skladby nepůsobí dojmem složitých konstrukcí, přestože zahrát je musí být velmi obtížné. Mango Gadzi si mohou dovolit osmiminutovou exhibici Le 15 Tonnes, která připomíná setkání všech kultur ze západního Středomoří. Zazní zde špičkový instrumentální výkon houslí Pierre Marineta, který by se vyjímal i na dvoře španělských králů, do stejné písně patří vášnivý výkřik, rytmická vyhrávka kytar a spontánní romské jamování, do kterého se zapojí všechny nástroje i hlas Gardenazové. Ano, to vše je sepnuté lidovkovými melodiemi na půdorysu jedné kompozice.

Podobný průřez svými schopnostmi kapela nabídne v další osmiminutové skladbě Lacrima De Lluvia. Aby se takhle živě a neakademicky proplétaly obtížné pasáže s lidovým pojetím, asi jako když člověk volně přechází ze salonu klasiků do vřavy ulice, to je velký kus umění. Většina kapel nabízí jen polovinu z toho, čím jsou Mango Gadzi. Buďto jsou instrumentálně vypracované a dávají najevo znalost muzikantského řemesla, nebo působí výbušně, takřka nekontrolovaně a posluchače uhranou svou energií. Mango Gadzi oba principy ovládají tak, že mezi nimi neexistuje hranice, například v další zajímavé skladbě Khabilel. A to je na jejich hudbě velmi cenné.

Až příště přijedou Mango Gadzi, mohli by vystupovat na kterémkoli domácím festivalu počínaje Colours Of Ostrava přes Rock For People až k Pražskému jaru.