Dokumentárními filmy a besedami proti předsudkům vůči romským žákům a dětem z dalších menšin

Stereotypní myšlení Čechů a také jejich předsudky vůči menšinám v České
republice budou stěžejními tématy tří nových dokumentárních filmů. Netradiční
formou v nich filmaři odkryjí život romských, muslimských a vietnamských
komunit. Autoři s nimi pak chtějí vyrazit na diskuse do škol a na veřejné
debaty. Informoval o tom Český rozhlas v článku
Proti
stereotypům Čechů budou bojovat nové dokumentární filmy. Tyto stereotypy a
předsudky potvrzuje jek Česká školní inspekce, tak někteří čeští Romové.

„Zaměříme se na romské děti, které jsou už na začátku svého školního
vzdělávání vyčleňovány z většinové části společnosti tím, že jsou označovány za
mentálně retardované,“ vysvětluje záměr projektu dokumentaristka a nezávislá
novinářka Tereza Engelová, která natáčení dokumentů koordinuje. Mnohdy
automatické zařazování rómských dětí do speciálních škol je podle Engelové tím
největším handicapem, kterého se už po celý život nezbaví. „Rádi bychom vyšli z
jednoho konkrétního případu, kdy v roce 2007 skupina dvaceti romských bývalých
žáků se dala dohromady a společně podali hromadnou žalobu ke štrasburskému
soudu, tedy oni versus stát Česká republika. Soud vyhráli a tehdy štrasburský
soud uložil České republice, že by tímto problémem měla něco dělat,“ popisuje
východisko dokumentů Tereza Engelová. Stav nicméně zůstává nezměněný a ani
zmíněná skupina dvaceti Romů nevidí žádný hmatatelný a uspokojivý výsledek.

"Romský žák – špatný žák"

Do speciálních či praktických škol, jak se dnes říká zvláštním školám, aniž
by se změnil obsah či způsob jejich vyučování, by měly být umísťováni jen děti s
lehkým mentálním postižením. Namísto toho je ve zvláštních školách mnoho
romských dětí – odhady se pohybují od čtvrtiny až po desítky procent. Vina se
často dává jejich rodičům, což je někdy i pravda, ale tak jednoduché to zase
není. Za umísťováním romských dětí do zvláštních škol stojí často i dlouhodobě
pěstované předsudky.

I podle
zjištění České školní inspekce (ČŠI) jsou romské děti v českých zvláštních
školách často neoprávněně. A jsou tam vzdělávány podle „osnov“ pro děti a žáky s
lehkým mentálním postižením. Dítě, které projde školou podle těchto osnov, získá
mnohem menší objem znalostí a dovedností, než na běžné základní škole, následně
má velmi omezené možnosti dalšího středoškolského studia, a o jiném než pomocném
pracovním místě si může nechat jen zdát.

Romské děti se podle ČŠI dostávají do zvláštních škol z mnoha důvodů. Často
za tím stojí rodiče, kteří mají (zpravidla oprávněný) pocit, že malá místní
škola s malými třídami, kam navíc chodí mnohé dětí ze sousedství, nabídne jejich
ratolesti bezpečnější a pohodlnější prostředí. Inspekce ale potvrdila, že
ačkoliv zákon mluví o tzv. informovaném souhlasu, „navštívené školy neprokázaly,
že by rodičovskou veřejnost dostatečně informovaly o své orientaci na vzdělávání
dětí a žáků se zdravotním postižením a možných dopadech tohoto vzdělávání pro
návazné vzdělávání zdravých dětí“.

Chtěli ji umístit do zvláštní školy – vystudovala vysokou

„Narodila jsem se na Sokolovsku, prošla jsem základní školou, šla jsem na
učební obor a onemocněla jsem. Po uzdravení, když jsem se pokoušela získat
práci, jsem zjistila, že nemám žádnou jinou možnost, než jít dál studovat
střední a pak vysokou školu. Ale na začátku všeho, když mi bylo šest let, k nám
domů přišli z tehdejšího Národního výboru a nabídli mi, jestli bych nešla do
zvláštní školy,“
říká Anna
Chvalová.

Soudruzi přišli s tímto návrhem ještě před tím, než malá Anna prošla zápisem
do první třídy, takže o jejích schopnostech nemohli nic vědět, a říkali jejím
rodičům, že stejně skončí v pomocné (později: zvláštní) škole. „Já jsem se však
do školy moc těšila, stejně jako mnoho jiných dětí v tomto věku. V první třídě
jsem už četla, protože jsem odmala měla ráda knížky a protože mám dobrou paměť.
Takže to, že jsem nastoupila do normální základní školy, bylo i na truc těm
úředníkům. Dalším důvodem bylo, že moje máma vždycky litovala, že žádné vzdělání
nemá, proto ho chtěla poskytnout aspoň mně.“ 

AAnna Chvalová je vedoucí nízkoprahového zařízení pro děti a mládež občanského
sdružení Romodrom. Vystudovala andragogiku, navštěvuje speciální školy a
zjišťuje, proč tam byli malí Romové zařazeni. Mnozí z nich byli podle ní
přeřazeni neprávem.

Zapinkali nám život

Manželé Mikovi z Ostravy popsali časopisu Romano voďi způsoby, kterými se
jejich nadané děti dostaly do zvláštní školy. Počínaje špatnou učitelkou, která
romské děti ve třídě mít nechtěla, pokračujíc pedagogicko psychologickou
poradnou, která šla v tomto té učitelce na ruku. Naopak jeden z jejich synů je
ve zvláštní škole spokojený, protože běžnou základní školu nezvládal.

Josef Mika odhaduje, že v Ostravě a okolí asi tak osmdesát procent romských
dětí chodí do zvláštních škol. „Ty děti vyrostou a mají své rodiny. A jejich
děti přijdou ze školy s domácím úkolem, a oni jim nejsou schopni pomoct, protože
se to ve zvláštní škole neučili. A tak to jde celá dlouhá desetiletí a pořád je
to stejné. Kdekdo si stěžuje, že Romáci jsou na podpoře a nepracují. Ale ti
Češi, kteří tohle říkají, by si měli uvědomit, že oni nám zapinkali život, ne my
jim,“ řekl Josef Mika časopisu Romano voďi. 

Josef Mika je z deseti dětí, on i všichni jeho sourozenci chodili do
zvláštních škol. Je přesvědčen, že dnes by z nich něco mohlo být, kdyby se k
tomu společnost stavěla vstřícněji. „Mohl jsem být někde v kanceláři nebo dělat
takovou práci jak vy. Dnes přijdete žádat o zaměstnání, dají vám dotazník a když
tam napíšete, že jste absolvoval zvláštní školu, tak se na vás dívají, jako
byste spadl z Marsu.“

Marcela Miková si všimla, že základní školy mají nyní při přeřazování romských
dětí na školy zvláštní nové metody. Dříve to podle ní bylo tak, že základní
škola poslala dítě do pedagogicko-psychologické poradny a ta jeho zařazení do
zvláštní školy vzápětí doporučila.

„Dnes si ale v pedagogicko-psychologické poradně dávají velký pozor na to,
aby do zvláštní školy doporučily jenom ty děti, které tam skutečně patří. Ale
dítě se do zvláštní školy dostane metodou jinou. Když je pomalé nebo třeba
hyperaktivní, tak se ho hledí zbavit: Učitelky jsou na takové dítě důsledně a
dlouhodobě přehnaně přísné a vytvoří na něj obrovský tlak. Dítě doma začne
brečet, že nechce do školy a za čas začne samo prosit rodiče, aby ho dali na
jinou školu. A učitelé ho v tom podporují: ,Když se ti tu nelíbí, tak ať tě
rodiče dají na jinou školu.´ Přesně takhle se nám to stalo s první dcerou,
Lucií, která šla od šesté třídy ze základní školy na zvláštní. Lucka už ten tlak
prostě nezvládala. Říkala mi, ,mami, nechci chodit za školu, nechci ti dělat
žádné problémy – dej mě na jinou školu. Dej mě třeba na tu Vizinu (zvláštní
škola, kam chodila i Marcela Miková a Luciin bratr Julius), ať mám klid.´ Jí se
prostě škola, kde jí dělali ze života peklo Češi, zprotivila, zhnusila, tak
chtěla mezi Romy. Už jsem nevěděla, co mám dělat. Nakonec jsme ji na tu Vizinu
přendali. Na základce přitom měla od první třídy jedničky a dvojky, maximálně
pár trojek,“ popisuje příběh své starší dcery Marcela Miková. (Celý příběh
rodiny Mikových si můžete přečíst zde:
Zvláštní
škola spoluutváří romská ghetta)

KAKAM DÁL?
 Blog
Terezy Engelové

 
STÁHNĚTE si přílohu Romano voďi – STOP diskriminaci 04 – vzdělávání (PDF)
 
Příběh rodiny Mikových: Zvláštní škola spoluutváří romská ghetta

 Měla
jít do zvláštní školy, dnes má vysokoškolský titul