DOKUMENT: Odůvodnění proč Václav Klaus vetoval antidiskriminační zákon

Prezident republiky Václav Klaus napsal dnes 16. května předsedovi Poslanecké
sněmovny Miloslavu Vlčkovi dopis tohoto znění:

Vážený pane předsedo,

využívám své pravomoci dané mi článkem 50 Ústavy České republiky a vracím
Poslanecké sněmovně zákon ze dne 24. dubna 2008 o rovném zacházení a o právních
prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační
zákon).

Zákon jste mi postoupil dne 2. května 2008.

Odůvodnění:

Zákon považuji za zbytečný, kontraproduktivní a nekvalitní a jeho dopady za
velmi problematické.

Zákon neobsahuje nic, co by bylo pro české právo zásadně nové. Většinu věcí,
které jsou v zákoně uvedeny, již obsahují stávající právní normy (od Ústavy
České republiky či Listiny základních práv a svobod až po konkrétní zákony a
speciální předpisy). Antidiskriminační legislativní opatření není třeba
završovat nějakým novým „střechovým“ zákonem, který bude – podobně jako Listina
základních práv a svobod – ostatním zákonům svou povahou fakticky nadřazenou
právní normou. Pokud některé naše zákony nejsou dostatečné, nebo jsou v praxi
neúčinné, nebo v nich něco dílčího chybí, lze věc napravit novelizací
konkrétního zákona nebo eventuálně přijetím konkrétního zákona nového.

Zákaz diskriminace je obsažen v Listině základních práv a svobod,
konkrétnější ustanovení pak v celé řadě mezinárodních smluv, které mají přednost
před zákonem, a v zákonech. Tento zákon je – ve své podstatě – spíše jakousi
naučnou antidiskriminační příručkou, shrnující obsah dalších zákonů a mající cíl
především ideologický a nikoli právní. K tomu však zákony určeny nejsou. Ty jsou
určeny k tomu, aby přesně stanovily práva a povinnosti, nikoli k šíření osvěty.

Není žádným tajemstvím ani ospravedlněním, že tento zákon byl navržen a
schválen jako povinná implementace směrnice Komise ES. Jako argument podle mého
názoru tato skutečnost není na místě. Směrnice schválené Radou (společně s
Evropským parlamentem nebo samotnou Evropskou komisí) jsou politicko-právními
nástroji, které vyjadřují zájem na dosažení určitých cílů Unie v jednotlivých
členských státech. Jsou závazné jen co do výsledku, zatímco formy a metody
realizace těchto cílů zůstávají na rozhodnutí jednotlivých členských států.
Státy jsou vázány povinností opatření zavést, ale nejsou vázány stanovením
formy, jak to udělat. Je na nich, jakou formou tyto směrnice transformují do
svého právního řádu. Formu „střechového“ antidiskriminačního zákona zvolila naše
vláda, nikoli Evropská unie.

Česká republika nikoho nediskriminuje, a proto není nijak překvapující, že o
tom tento zákon není. Zákon nicméně dává občanům nárok na rovné zacházení v
soukromoprávních vztazích, což je z definice nemožné. Podstatným způsobem
zasahuje do oblasti, které byly po staletí v Evropě formovány zvykovými principy
a etickými zásadami. Touto právní normou se náš stát snaží „uzákonit dobré
chování“ a říká nám, že k dobrému chování nás primárně musí vést zákon, a nikoli
výchova v rodině, obecně přijímané a nepsané vzorce chování obvyklé v naší
společnosti, přirozené vzory, zvyklosti, apod. Je to další z pokusů regulovat
lidský život právem.

Svou filozofií zákon popírá fakt, že je každý člověk naprosto unikátním
souborem vrozených i naučených schopností, vlastností a předpokladů. Popírá, že
od každého lze očekávat jinou úspěšnost, jinou pracovitost, jinou efektivitu,
ale i jiný způsob chování. Zákon se snaží odstranit nerovnost, která však je
přirozeným jevem. Kdykoli se rozhodujeme, rozhodujeme se na základně našich
subjektivních preferencí nebo našich stejně subjektivních zkušeností. Tento
zákon chce naše rozhodování učinit objektivním, což není nic jiného, než
politicky korektní utopie. Znamená narušení základního práva jednotlivců na
vytváření vlastních preferencí a na svobodu volby, která je zákonem svým
způsobem postavena do role výjimky. Lze proto očekávat, že tento zákon bude mít
negativní dopad na právní jistoty a na mezilidské vztahy vůbec. Není jen špatný,
je nebezpečný. Představa, že jakýkoli zákon přinese sociálními inženýry
vytoužený stav rovnosti, je – naštěstí – falešná.

Zcela nový a naší právní tradici dosud neznámý je princip přenesení důkazního
břemene ze strany žalujícího na stranu žalovaného. Nové znění §133a, odst. 3
občanského soudního řádu: „Pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze
kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé
diskriminaci, …, je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady
rovného zacházení“, je naprosto absurdní. Je v rozporu s našimi, ale i
evropskými právními principy a tradicemi a může přinášet nové křivdy a
nespravedlnosti.

Sporné je i posunutí odpovědnosti za provádění tohoto zákona do působnosti
veřejného ochránce práv. Ten měl původně chránit občana před úřady a nyní se mu
dává kompetence vstupovat i do soukromoprávních vztahů. To je radikální změna
působnosti tohoto institutu.

Mimořádnost a zvláštnost tohoto zákona dokazuje i to, že Senát, ač zákon
schválil, přijal k němu bezprecedentní doprovodné usnesení tohoto znění: „Senát
považuje antidiskriminační zákon za nástroj implementace požadavků vyplývajících
z evropského práva, za jejichž neprovedení hrozí České republice sankce.
Neztotožňuje se však s charakterem normy, která umělým způsobem zasahuje do
přirozeného vývoje společnosti, nerespektuje kulturní odlišnosti členských států
a požadavek rovnosti ve výsledku povyšuje nad princip svobody volby. Senát žádá
vládu, aby nedávala souhlas s přijetím dalších antidiskriminačních předpisů na
úrovni EU.“ Tyto argumenty Senátu jen posilují mé přesvědčení, že tento zákon
nemohu podepsat a musím ho Poslanecké sněmovně vrátit. Věřím, že se Poslanecká
sněmovna bude těmito argumenty vážně zaobírat a že zabrání tomu, aby se náš
právní řád rozrostl o tak osudově špatný zákon.

Václav Klaus