DOKUMENT: Novoroční projev prezidenta republiky Václava Klause

Text novoročního projevu prezidenta republiky Václava Klause:

Vážení a milí spoluobčané,

dovolte mi, abych Vás v první den roku 2012 co nejsrdečněji pozdravil s
přáním, aby byl tento rok pro nás všechny šťastný a úspěšný.

Ohlédnutí se za uplynulými dvanácti měsíci nemohu začít jinak než
připomenutím smutné události předvánočních dnů, smrti Václava Havla, který se
celým svým životem i svými 13 lety ve funkci prezidenta republiky významným
způsobem zasloužil o naši svobodu a demokracii. Uzavřel se jeden lidský život, k
jehož významu se jistě budeme vracet.

Vloni touto dobou jsem vyjádřil přání, aby byl rok 2011 "rokem klidnějším a
nadějnějším než roky minulé". Částečně se to splnilo. Žádné velké politické
zvraty nenastaly, ale téměř nepřetržitě se odehrávaly ostré politické a mediální
souboje, které klidu nepřidávaly. Vedle politických stran se jich zúčastňovaly i
různé nátlakové skupiny, které stále nechtějí pochopit, že nelze získávat na
úkor druhých a že ústupky v jejich prospěch nelze uskutečnit zcela jiné – v
jejich očích spravedlivější – přerozdělení bohatství v zemi. Daleko méně se ke
slovu dostávali ti méně hlasití, na které sice dnešní ekonomická situace doléhá
nejvíce, ale kteří své názory a požadavky nejsou schopni mediálně prezentovat.

Věřil jsem také, že rok 2011 "bude rokem ekonomického růstu". Zpočátku to tak
vypadalo, ale postupně se růst zpomaloval, jestli se už dokonce nezastavil
úplně. Růstových impulzů jsme si doma mnoho nevytvořili a důsledky vnějšího
neklidu, zejména dluhové krize a chabého růstu v Evropě, byly větší, než jsme
očekávali. Řešení obřích dluhů některých evropských států se stále jen odsouvá
do nedohledna.

Není bohužel vyloučeno, že se v nejbližších měsících problémy některých zemí
ještě dále prohloubí a že se Evropa vrátí do recese. To by zasáhlo i nás. Byl
bych rád, kdybych se v tomto svém dnešním, poněkud pesimistickém odhadu mýlil
podobně, jak jsem se loni mýlil v odhadu optimistickém. Dvanáctý rok 21. století
patrně k nejlehčím patřit nebude.

Ztrácet klid, elán a odhodlání však nesmíme. Naše republika je politicky i
ekonomicky v základních parametrech stabilní. Nežijeme v zemi, která je v
bankrotu, či těsně před ním. Nežijeme v zemi, kde jsou demonstranty zapalovány
tisíce aut a demolovány stovky výloh obchodů. Nežijeme v zemi, kde narůstají
problémy s množstvím přistěhovalců, kteří svým stylem života narušují základní
soudržnost země. Nekrachují u nás banky, stát je nemusí zachraňovat za peníze
nás všech. Naše míra nezaměstnanosti je pod průměrem zemí Evropské unie. Naše
zadlužení bylo v loňském roce šesté nejnižší v Evropě. I když nemalé sociální
problémy u nás existují a já je nepodceňuji, jsou menší než ve většině
sousedních zemí.

Horší je, že dále prohlubujeme nedobrou společenskou atmosféru. Vytváříme si
vysoký stupeň vzájemné nedůvěry a z prestižně politických důvodů si navzájem
blokujeme i ty věci, o kterých vědí všichni, že se udělat musí. Neumíme si
nacházet politické lídry. Každého, kdo trochu vyčnívá z řady, radši přibrzdíme,
než podpoříme. Každého, kdo se odváží foukat proti větru, odsuneme stranou.
Závidíme si a nepřejeme si. Vím, že neříkám věci nové a originální, ale právě
teď je asi cítíme více než dříve.

I když se naše země pohybuje v mírně pozitivním trendu, ukazuje se, že to
nestačí. Nerealistická očekávání spojená se vstupem do Evropské unie a se
slibovaným přínosem, který měl tento vstup – jaksi sám o sobě – pro nás mít, se
nenaplnila. Práh našeho očekávání a našich nároků jsme si zvedli příliš vysoko.
Propast mezi skutečností a těmito nezodpovědně vytvořenými očekáváními dosáhla
díky tomu asi největší velikosti za celý polistopadový, již 22 let trvající
vývoj.

Náš úspěch či neúspěch stojí a padá především s výkonem každého z nás, a také
s fungováním či nefungováním našeho politického, ekonomického a sociálního
systému jako celku. Ten vyžaduje další reformy. Vím, že už je na toto slovo
spousta lidí alergická – a právem. Mnoho let bylo toto slovo zneužíváno tím, že
se o potřebě zásadních změn pouze mluvilo. Pokud se nechceme dočkat opravdu
bolestivých následků, musí se tyto změny provést co nejrychleji. Prozrazuje to
velmi názorně náš státní dluh. Před deseti lety činil 345 miliard korun, dnes je
to více než čtyřnásobek. Uvědomujeme si to vůbec?

Změnit se proto musí nejenom detaily toho či onoho zákona o zdravotnictví,
školství, penzijním či sociálním systému, ale celý náš přístup. Nejen v Evropě,
ale bohužel i u nás, se přijímá jako samozřejmost, že se nároky lidí zvyšují bez
jakékoli souvislosti s tím, jak se vyvíjí ekonomika a zda na tyto mzdové a
sociální nároky máme. I když to lidé slyší neradi, politici musí občany o
nezbytnosti opustit tento pohodlný, ale ničivý typ myšlení co nejrychleji
přesvědčit. Všechno další se od toho odvíjí.

Nároky bývají posilovány nezodpovědnými přísliby, vyslovovanými ve volebních
kampaních. Letos nás čekají volby do krajských zastupitelstev a do Senátu.
Nedopusťme, aby vyvolaly další předhánění se v lehkomyslných slibech.
Předvolební kampaně budou v každém případě významnou informací a pomohou ukázat,
kdo a s jakými programy a s jakým stylem politického jednání k voličům
přistupuje. Všímejme si toho pozorně.

Není fráze říci, že v naší zemi žije spousta pilných, pracovitých a nadaných
lidí. Jsou bezejmenní a širšímu okolí neznámí, protože média o nich nepíší.
Právě tito lidé jsou zárukou naší budoucnosti. Dejme jim šanci a zkusme být jako
oni. Jen tak bude – přes všechna rizika a možné obtíže – rok 2012 pro každého z
nás a pro celou naši Českou republiku rokem dobrým a úspěšným.

Vážení spoluobčané, chci Vám všem osobně popřát, aby se Vám letos vyhýbaly
nezdary, nemoci a neštěstí, aby ve Vašich rodinách vládla pospolitost, vzájemný
respekt a láska a aby byl pro Vás letošní rok rokem životní pohody.