Předsudky o Cikánech mají svůj původ v sedmnáctém a osmnáctém století. Dobře
o tom píše historik Pavel Himl ve své knize Zrození vagabunda. Jeden z citátů je
charakteristický:
„Tito Cikáni nejsou nic jiného, než dohromady sběhlá chátra, která nemá chuť
pracovat, nýbrž se věnuje zahálce, kradení, pití, hraní. Nacházejí se zde
vysloužilí a zběhlí vojáci, nepoctiví služebníci, kteří se ke svým pánůmnechtějí
dobře chovat.“
I dnes by dal mnohý za taková slova ruku do ohně. Pocity těchto lidí dovedu
pochopit, byť jsou povětšině výsledkem generalizujících pohledů a hodnocení
dějů, které nesnesou nálepku celé pospolitosti.
Není pochyb o tom, že původní výhrady vůči Cikánům neměly etnický charakter a že
to nebyli jen Cikáni, kdo tento způsob života preferoval. Do potulné cikánské
skupiny se dostal někdo už svým narozením a nic s tím nemohl udělat. Nebo v
důsledku životních peripetií, které řešil únikem před poddanskými závazky, nebo
touhou po svobodném a nevázaném životě, také to byl jistě protest proti
vrchnosti a všemu, co člověka spoutávalo. Častým účastníkem potulných cikánských
skupin byli komedianti, odtud i dnešní označení „světští“ cikáni.
Proti Cikánům tehdy existovala krutá opatření, přesto dosti neúčinná, která byla
později v devatenáctém a dvacátém století zaměněna za mnohem účinnější a
modernější rasistické metody. Doznaly i legislativní realizaci. Parlament první
republiky se svojí vyhlášenou demokracií dokázal v roce 1929 přijmout zákon o
„cikánském zlořádu“ směřujícím proti Cikánům a lidem žijícím po jejich způsobu.
Tady je paralela se středověkým způsobem myšlení.
Koncentrační tábory byly vyústěním těchto metod a znamenaly průmyslově pojatou
likvidaci „cikánského zlořádu“. Co s tím dnes? Snad bychom mohli být již dosti
poučeni. Všechno nasvědčuje tomu, že nejsme.
Proto je tím více nutno ocenit buditelské snahy romských intelektuálů, které
položily základ svého snažení v pojetí historických reminiscencí, poukazujících
na pozitivní stránky života Cikánů a jejich vkladu do pokladnice kultur
evropských společenství. A to i přesto, jakkoliv jsme nuceni připustit, že tyto
snahy jsou poznamenány romantickým oparem, který poněkud mírní reálnou
skutečnost. Nemusíme při tom chodit příliš daleko. Copak historie českého národa
není poznamenána stejným přístupem?
Romové z pohledu historika jsou vnímáni jinak než dnes. Dnešním Romům může
historie jejich předků poskytnout pocit hrdosti a pýchy, neboť svoboda a
nezávislost bylo to nejpodstatnější v jejich životě. Může takový pocit být jen
povrchním zdáním, nebo má svoje oprávnění a důležitost?
Odpověď je v české historii a co není a nebylo odpíráno Čechům, proč by mělo být
odpíráno Romům? Je tu jen jakýsi časový fázový posun. Jinak v podstatě žádný
rozdíl.
