Díky boxu se cítím sebejistěji
Mladík, jehož profil nám obohatil zářijové vydání našeho časopisu, pochází ze Žďáru nad Sázavou. Nyní žije už desátým rokem v Praze. Je mu sedmadvacet let a bezesporu se o něm dá mluvit jako o nekompromisním boxerovi.
Marián Kováč, na první pohled drsný a tvrdý chlap, který se s ničím nemazlí, se začal boxu věnovat před šesti lety.
Tehdy jako jednadvacetiletý dlouhovlasý mladík viděl v jakémsi televizním dokumentu pana Tišera, svého budoucího trenéra, který učí mladé romské chlapce. Mariána to motivovalo natolik, že boxernu po zhlédnutí snímku ihned navštívil. Marián říká: „Chtěl jsem si vyzkoušet na vlastní kůži, jaké je stát v ringu a bojovat jeden na jednoho.“ Po prvním tréninku byl Marián nadšený, začal ho přitahovat nejen box, ale i atmosféra, která vládla v prostředí klubu BC Žižkov. „Je tu rodinná atmosféra, pomáháme si tady a trenéra beru jako druhého tátu,“ vysvětluje Marián.
Svědomitý sportovec nemá zkušenosti jen z boxu. Ve svých čtrnácti letech také dělal závodně kulturistiku v mladším dorostu. Získal dokonce stříbrnou medaili na mistrovství republiky v kulturistice. Svou dřinou si vydobyl zájem holek, ale také respekt. Kulturistiky však musel zanechat, neboť jeho trenéra zavřeli. Marián si našel děvče, a jak sám dodává, „šlo to všechno dolů“.
Kulturistika a box jsou dosti tvrdé sporty, plné dřiny, odříkání, snahy a pilnosti. Někdo by si mohl říci, že boxeři jsou zlí, nebo dokonce pro naši společnost nebezpeční, ale opak je pravdou. Marián na mě při našem rozhovoru působil dosti vyrovnaně, klidně a absolutně nekonfliktně. Na otázku, jestli využívá své bojové schopnosti i v osobním životě, mi odpověděl: „Ano, jednou jsem to použil, ale doplatil jsem na to. Jen jsem se bránil, nic jsem neprovokoval, ale dopadlo to pro mě špatně.“
Od té doby se Marián drží zpátky a při konfliktu se raději omluví.
Lidé z něj prý většinou vycítí sami, že není radno si s ním zahrávat.
Tréninky ho totiž natolik uklidňují, že nemá potřebu vyvolávat hádky nebo rvačky.
V ringu Marián odboxoval už třiadvacet zápasů. Nyní boxuje ve střední váze (do 75 kg), ale má zkušenosti i v těžké (91 kg) a polotěžké (81 kg) váze. V jeho třiadvaceti zápasech mu vítězně zvedli ruku čtrnáctkrát, ostatní zápasy prohrál. První zápasy pro něj byly velmi těžké, ze začátku hodně inkasoval a prohrával. Postupem času se však vše obracelo k dobrému. Nasbíral zkušenosti a v šestém sedmém zápase se už projevil jeho výkon a kvality. Marián boxoval také v Německu, kde ČR obhájil výhrou. Dále úspěšně vyhrál turnaj, který se konal v hotelu Olšanka minulý rok. V současné době se připravuje na další ročník tohoto turnaje. Trénuje pětkrát denně a dvakrát do týdne běhá. Jeho tréninky jsou plné sparingu, boxování do pytle, stínování před zrcadlem, skákání přes švihadlo a posilování.
Marián ví, že nesmí vynechat jediný den, neboť zkušenosti z tréninku mu poté pomůžou v ringu, kde už bude bojovat sám za sebe. Mladý boxer dochází z vlastní iniciativy i do jiných klubů, aby tam mohl „spárovat“ s jinými borci a tím získávat zkušenosti z jiného týmu.
Marián bydlí společně s přítelkyní v Praze v podnájmu, společně se živí podnikáním. Děti prozatím nemají, ale i tak je pro něj náročné kloubit tréninky a práci. Box je však jeho životním stylem a koníčkem. Jak říká: „Boxu se nikdy nevzdám, je to moje droga.“ V současnosti je jediným Mariánovým cílem zúčastnit se mistrovství republiky v boxu, podle všeho by se měl utkat o tento titul příští rok. Z tohoto utkání by chtěl vytěžit alespoň bronzovou medaili. Marián dodává: „V ringu se nebojím, chci udělat maximum pro sebe i pro Standu.“ Jak už bylo zmíněno, mají s trenérem Standou velmi dobrý vztah. Trenér Mariánovi už mnohokrát pomohl a za to mu je mladík vděčný. Marián mě zaujal především tím, že se sportu zcela oddává i přes už trochu vyšší věk. U našich romských mladíků je to dost neobvyklé. Marián nám dokazuje, že nikdy není pozdě na to, dokázat si, že nejsme pro naši společnost až tak nepotřební. Můžeme mu jen fandit při jeho zasloužených úspěších.
