Skrz okenní žaluzie prosvítá denní světlo, signalizující velmi brzké ráno a
naše roztomilá dcerka už vesele žvatlá a směje se na celý svět.
Mozkové závity v mé hlavě se pomalu rozjíždějí a oči přemlouvám, ať zůstanou
otevřené. Pokouším se dcerku přesvědčit, ať spinká ještě alespoň malou chvilku.
Bez úspěchu.
Vstávám, aby svým smíchem a žvatláním nevzbudila zbytek rodinky. Při přípravě
ranní dávky mléka se probírám. Znáte to dámy také, že?
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA BLOGU AUTORKY
Nedávno mne zaujal článek o procentuálním poklesu žen, které plánují
mateřství. Také jsem si přečetla spoustu názorů pod daným článkem. Je pravda, že
rostoucí feminizace v naší společnosti vzrůstá a na nižší porodnosti má
pravděpodobně svůj podíl. Spousta tradičních věcí a rodinných hodnot postupně
ztrácí svůj význam. Spousta žen se honí za manažerskými posty, nadstandardně
placenými. Večeři vyřeší čínské bistro, popřípadě pizzerie stojící na rohu. Není
takovýchto modelů většina, ale pomalu se rozrůstají. Najíždíme na jakýsi „
americký styl“ života.
Takže dalšími větami tady budu asi za „pipinu“. Ráno totiž vstávám a
postupně, jak se rodinka probouzí, snažím se každému členovi připravit snídaní,
tak říkajíc, až pod nos. Snažím se, aby kolem poledního byl oběd na stole, ještě
stále se snažím vařit každý den, kupované knedlíky se u nás objeví jednou za rok
a dost možná, že ani to ne. Prostě se snažím vyvařovat, vypékat sladké dobrůtky,
přece jen jsou lepší, než kupované pamlsky. Do toho děti mají průběžně nějaké
požadavky, dopoledne uklidit, aby byl odpoledne čas, na provětrání dětí na
hřišti. Než se otočím je večer, večere, děcka do vany a do postele. Když se mi
podaří je uspat, zbývá ještě kopa nádobí, úklid poházených hraček a částí
oblečení. Znělka televizních novin, které jediné sleduji pravidelně, teda chci
sledovat, končí. Tak se těším na večerní siestu s mužem, když se zdaří a má
dopracováno, koukneme na film a já si užívám pohodu jen nás dvou. Občas vezmu
oblíbenou knížku, u které se mi ovšem po pár řádcích zavírají oči. Končí další z
úžasných dnů na rodičovské dovolené. Někdy toho má člověk plné brýle, ale
neměnila bych.
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA BLOGU AUTORKY
Spousta žen děti odsouvá na dobu vhodnější, až bude lepší finanční situace,
vyšší post v práci, lepší bydlení. Pak najednou zjistí, že je pozdě anebo, že už
na svém relativně pohodlném způsobu života nechtějí nic měnit. A najednou
nastane čas, kdy si uvědomí, že v jejich životě je určité prázdno, které nemají
čím zaplnit.
Děti jsou pro radost, naplňují nám život, i když je s nimi spousta starostí,
vyplývajících z péče o ně, souvisejících s výchovou.
Také mi někdy padne na mysl, že na sebe nemám dostatek času, věnovat občas
alespoň půl dne jen sama sobě. Ale děti jsou zatím malé, až odrostou, budu mít
na sebe času dostatek a věřím, že mi ta každodenní starost a večerní únava budou
chybět.
Napsala jsem zde dost slov a vlastně jsem chtěla jen říci, že se vážené dámy,
ženoucí se za posty a penězi a samostatností, moc a moc ochuzují. Teď si to
nepřipouští, ale jednou na ně dolehne, prázdnota, samota a pocit nenaplněnosti.
Vím, o čem mluvím (píši), v sedmnácti letech mi lékaři řekli, že děti asi
nebudu mít, nebo s velkými obtížemi. Zhroutil se mi svět.
Dnes každý den děkuji Bohu, že děti mám. I když je to s nimi někdy velmi
náročné.
