Dějiny Romů mezi dvěma svačinami

Osmdesát procent Čechů nechce Roma za souseda. Nový program, který sdružení
ROMEA vozí do škol, však dává naději, že je možné měnit smutnou realitu ve
veselejší obraz.

„Jak se jmenoval první romský vysokoškolák, který u nás vystudoval ve
třicátých letech?“ vystřelí do třídy otázku třináctiletý kudrnatý kluk. Po
krátkém zašumění je tu první odvážný pokus: „Nějak na H, Homolka?“ Váhavá
odpověď přemýšlivého sedmáka je jen kousek od té správné. Slečna na židličce
pomalované zebřím vzorem přeskládá písmena a vítězně vykřikuje: „Já vím, já vím!
Holomek!“ Žlutí tak mají další bod a nyní již se šesti suverénně vedou. Soutěž
pohltila patnáct neposedných smělých teenagerů 7. a 8. třídy. A stejně jako nás
pět lektorů.

Tak to vypadá na ZŠ Husova v Jáchymově, jedné z deseti škol, které se rozhodly,
že výuku kousek po kousku otevřou romským tématům. Na českou vzdělávací půdu
vlivem segregačního školství, pravidelně kritizovaném lidskoprávními institucemi
a Evropskou unií, totiž mnohde nepatří nejen romské děti, ale ani informace o
menšině stovky let žijící na našem území. Napomoci jim v tom má projekt
občanského sdružení Romea s poněkud složitým názvem Vzájemnou tolerancí romských
a neromských žáků k odstranění rasismu a xenofobie ve školách a ve společnosti,
který letošní rok zasvětil zábavné výuce dějin Romů.

Pod dohledem Sklodowské

Po strmém výstupu vstříc vysoko položené, sytě oranžové budově zaženou žízeň
hned u vstupu nápojové automaty s nabídkou vyhrazenou pouze vodě a ovocným
džusům. Obaly nekončí ve směsných koších, ale v těch na tříděný odpad, kterých
je po širokých prosvětlených chodbách nespočet.

A už za okamžik se i přesvědčíme, že v příjemně ospalém městečku nedaleko
Karlových Varů, jehož jediná škola se hrdě hlásí k odkazu objevitelky radia a
dvojnásobné nositelky Nobelovy ceny Marie Curie Sklodowské, dnes lišky dávají
dobrou noc otevřené a přemýšlivé mladé generaci.

„Na škole máme i romské děti. Ale nejen kvůli nim, i kvůli ostatním si myslíme,
že mluvit o romské historii je důležité, mnoho věcí si díky tomu uvědomí,“
vypočítává sekretářka Parkáňová cestou do třídy důvody, proč tématický workshop
na své škole uvítali.

Šestnáct sedmáků a osmáků v kapucích a trendy obrázkových tričkách zvědavě
pokukuje po pětici neznámých příchozích. To už ale rozvážným krokem před třídu
předstupuje romský spisovatel a nadaný vypravěč Emil Cina. Opře se rozhodně o
opěradlo školní židličky a svýma obříma rukama otevře drobný hnědý kufřík, který
už nakousnul zub času.

„Povím vám příběh jednoho chlapce, který si, kdo ví, možná právě tento
kufřík, nesl do cikánského tábora Lety u Písku,“ zahajuje svůj part, vytahujíc z
jeho útrob hliněnou kuličku, oprýskaný plechový hrneček pokrytý rýhami či
kresbičku malé dívky. Obecenstvo upřeně hledí. Když kufřík doputuje i k nim,
mnozí jeho obsah, který už něco pamatuje, berou do rukou jako svatou relikvii.

Příběh, opřený o historická fakta a vzpomínky pamětníků, už vyslechly na čtyři
stovky žáků v deseti základních školách a městech republiky. Bylo by jistě
sdělnější přivést do škol přímého pamětníka událostí, který na rozdíl od pěti
tisíc českých a moravských Romů hrůzy druhé světové války přežil. To ale není
snadný úkol. Mnozí z přeživších již nežijí, jiní o traumatu nehovoří ve vlastní
rodině, natož na veřejnosti. Aspoň že tedy existuje řada vzpomínkových
vyprávění, například ve fondech Muzea romské kultury, odborných publikacích či
časopisu romistických studií Romano džaniben, která mlčení prolamují.

Připravit, pozor, teď!

Nejen poslouchat, ale i aktivně hledat informace, užít si odkrývání
neznámého, nebo soutěžit musí účastníci workshopu. Přesto u tématu spojeného s
Romy není snadné udržet pozornost teenagerů v pohotovosti. Výstup šedesátiletého
zdatného vypravěče Ciny, pábitele s živou dikcí a strýčkovsky přívětivým hlasem,
spojený s charizmatem a působivou slovenštinou lektora Pavla Berkyho, studenta
oděvní tvorby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, však mnohé usnadňují.

Budoucí návrhář Berky prochází třídou a vytvořeným čtyřem smíšeným skupinkám
vysvětluje, co se bude v příštích čtyřiceti pěti minutách dít. Tu zavládne úlek,
tam zase zvědavost. V českém školství opřeném stále výrazně o rakouskouherský
model učení memorováním se model workshopů a aktivního zapojování ještě zjevně
zcela neujal.
To už ale Emil Cina na znamení startu mává a první minuta běží. Skupinky se
rozutečou do různých koutů třídy, kvapem poposedají na zem a už vysypávají obsah
svěřených desek – texty přibližující jednu ze čtyř etap romských dějin, k tomu
dobové fotografi e Romů, jejich obydlí, výstražných cedulí, fotokopie sbírek
zákonů, vyhlášky zakazující Romům vstup do měst a další. Nechybí citace z
kroniky ze 14. století, vzpomínky romského učitele na první školní léta počátkem
minulého století, nemilosrdná slova důstojníka wehrmachtu, smutná svědectví
osvětimských vězňů či vzpomínka romského historika Bartoloměje Daniela na krátká
léta působení Svazu Cikánů-Romů v socialistickém Československu.

Tím vším se musí čtveřice a pětice dětí probrat, s pomocí lektorova výkladu
seznámit, vybrat společně podstatné informace a ještě stihnout vytvořit stručnou
prezentaci pro třídu. Zda ostatním něco přece jen uvízlo v paměti, pak zjistí v
závěrečném soutěžním klání.

Jáchymovští si ale vedou dobře. Šum tu a tam přerývají výbuchy smíchu či naopak
náhlé ticho svědčící o míře soustředění. V kombinaci s krátícím se časem vytváří
příjemné napětí. Emil Cina všechny obchází a významně ukazuje na ručičkové
hodinky. Patnáct minut do konce. Jako by teď, kdy je to nejméně potřeba, čas
nikdy neběžel tak rychle.

Růžoví panikaří, nejsou totiž ani v polovině, a rozhlížejí se proto nervózně po
ostatních. Chtějí-li úkol zvládnout, musí výrazně zabrat. A to včetně třídního
rebela, který na vše s úsměvem kýve hlavou, ale k aktivní pomoci se zatím moc
nemá.

Mírná bystrá plavovláska, vystupující dnes pod romským jménem Anděla, kamarádovi
domlouvá, zpočátku žertovně, pak důrazně: „Tak si běž klidně ven, jestli nechceš
nic dělat!“ vzdává to a diktuje zvolené zapisovatelce podrobnosti dalšího bodu.
Zabralo to. Výrazná postava kolektivu, pro dnešek Rom jménem Reinhold, doputuje
očima k místu, kde jsou poházené fotografi e, a se zájmem se do nich ponoří.

Elza s Andělou zapisují, skáčou si vzájemně do řeči diskutujíce, jak větu o
zákazu kočování co nejlépe formulovat. „Ještě k tomu přečti tenhle úryvek a
nevynechej, že za porušení zákazu mohli jít i na tři roky do vězení,“ naléhavě
připomínají poslednímu členu týmu Karlovi, aby v prezentaci určitě nezapomněl na
zajímavé detaily o tom, jak se v praxi zákon uplatňoval.

Růžoví začínají mít jasno, kdy kdo bude o čem mluvit, v poslední minutě ještě
kvapně vymýšlejí tři soutěžní otázky. Sypou se z nich s takovou rychlostí, že je
Elza sotva stíhá zapisovat. Je tu finiš, s ním radost ze zvládnutí nelehkého
úkolu, ale i nervozita z brzkého výstupu před tabulí.
„To už bude brnkačka,“ dělí Anděla svoji lví odvahu mezi ostatní.

Vrabec v hrsti

Škola sevřená mezi kopci a uranovými doly za námi pomalu zavírá, míříme na
autobusovou stanici a vyměňujeme si cestou první dojmy. Převládá spokojenost.
„Byl jsem překvapený, kolik toho v soutěži věděli. Na to, že se o Romech v
podstatě ve školách neučí, byli schopní vyjmenovat řadu informací,“ říká Berky.
„No, ale i tady měly děti za to, že pocházíme z Rumunska a že jsme vždycky
kočovali,“ reaguje Cina. Pak už jen souhlasně pokyvuje, taková nepřesnost se dá
přece prominout.

Tím ale nic nekončí, vbrzku se totiž vydáme do posledních čtyř škol v Mostě,
Přerově, Ostravě a Zastávce u Brna, které jsou zapojeny do našeho tříletého
programu, a jimž bezplatně dovážíme workshopy na různá témata.

Až se v Jáchymově za měsíc rozdá vysvědčení, známky ze znalosti dějin Romů v něm
určitě nebudou. Nejde o to změřit hloubku vědomostí, spíš rozšířit povědomí a
změnit postoje tak, jak to vyjádřil v závěrečné diskusi drobný energický osmák:
„Myslím, že budu o Romech uvažovat jinak než doposud.“