D. R. Horváth: Romové musejí přijmout své romství a být na ně hrdí

Rozhovor s Drahomírem Radkem Horváthem o tom, co by měli pro lepší soužití s
majoritní společností udělat Romové. Jeho názory jsou nepřehlédnutelné, právě
tak jako originální. Klade důraz na romskou identitu i na to, že tíže integrace
leží na Romech, nikoli na majoritní společnosti. Horváth byl svého času
pravděpodobně prvním Romem zaměstnaným v neziskovém sektoru v České republice.

Působil jako supervizor prvního kontaktu s drogově závislými. V současnosti se v
této sféře neangažuje, ale má dále zájmem o dění v ní. „Hlavně jsem slušný a
uvědomělý Rom, milující partner, vzorný otec a velice zaměstnaný člověk. Pracuji
jako lodník 1. třídy pro říční dopravu a nyní v Českých loděnicích,“ říká
Horváth. Píše na svůj blog na iDNEs.cz a je zakladatelem a webmasterem
informačně osvětového webu pro Romy v regionu (http://decinromove.webnode.cz),
na který by podle vlastních slov potřeboval mít více času Zbožňuje internetové
diskuse, zejména ty na serveru Romea.cz. „Nálady v společnosti ve vztahu k Romům
mě mrzí, ale chápu z čeho pramení. A proto jsem se pasoval do role svědomí
národa,“ dodává Radek Horváth.

Co by podle tebe měli pro lepší soužití s majoritou udělat Romové?

V první řadě musejí Romové přijmout své romství a být na ně patřičně hrdí.
Zlepšit image našeho národa je věc obtížná, protože termín Rom je synonymem
veskrze negativního způsobu chování. Romové jako jednotlivci (rodiny) by měli
dbát na zlepšení sousedských vztahů v místě bydliště. Nepočešťovat se, ale ctít
jisté obecně platné morální principy.

Majorita pochopitelně vnímá proces naší integrace negativně. Vždyť od 90. let se
o tom jen hovoří a cpe se do nás spousta peněz a skutek utek. Dílčí výsledky
sice jsou, ale celkově to nestojí za moc. A majorita je znechucena z neustálého
financování procesu integrace, ačkoliv jiná etnika se integrovala bez státní
intervence.

Nemůže ctění morálních principů nastavených majoritou vést ke ztrátě
vlastní kultury a v důsledku toho i k počešťování, před nímž varuješ?

Obecně platný morální princip není nastavený majoritou nebo minoritou.
Existuje několik základních pravidel slušného chování platných v těchto
zeměpisných šířkách. To jsou standardy, na které nemá nikdo monopol a nemohou se
tudíž negativně projevit například ztrátou identity. Mé romství neutrpí tím, že
budu ctít noční klid po dvaadvacáté hodině, tím, že odpadky místo na chodbu budu
sypat do kontejneru, že budu zdravit sousedy a moje děti také. Když budou Romové
tato a další pravidla dodržovat, neznamená to, že se počešťují. Spíš naopak: my,
jako národ, se mnohdy počešťujeme sami, dobrovolně. A jedná se přitom o veskrze
amorální způsoby chování, které mají s tradičním romstvím pramálo společného –
totální destrukce rodinných vazeb a rodičovských principů výchovy – rozebírat
drogy, prostituci a jiné asociální způsoby chování nemá smysl a je to na
samostatnou diskusi.

Dá se vůbec požadovat něco takového na Romech jako celku? Vždyť také jde o
jednotlivce, kteří si spolu ne vždy rozumějí, ne vždy spolu souhlasí.

Romové jako celek nemají svojí reprezentaci na patřičné úrovni. Většina je
diskreditovaná svými extremistickými názory, jiní se do role hlasu národa
pasovali sami. Snahy romských reprezentantů současnosti vyznívají v globále
kontraproduktivně, jelikož se to vždy zvrtne v pouhé požadavky, žádosti apod.
Lidé z majority to vnímají s napětím, nejsou hlupci. Naše angažmá v tomto směru
vyznívá jako požadavek ke změně jejich náhledu na nás a to neberu. Žádáme moc
často. Práva ve společnosti hájíme a neustále se o ně pereme – v pořádku. Ale
stejnou vervu očekávám v záležitostech občanských a lidských povinností. Ze
strany majority v této souvislosti již nejde hovořit jako o anticiganismu, jde
pouze o znechucení touto naší neschopností. Nejsme schopni chytit příležitost za
pačesy, zpohodlněli jsme, mnozí z nás rezignovali. Osobně se snažím sekat latinu
a dělat si svoje, jenže pocit sounáležitosti je příliš silné pouto. Musím něco
dělat a proto jsem se pokouším provozovat romský web. Snažím se, abychom se
dobrali k něčemu na způsob národního obrození.

Co máš na mysli těmi extremistickými názory romských reprezentantů?

Extremistické názory jsou ty, které nepokrytě hrozí něčím, co je velice
nestandardní. Když má například pan Miko pocit, že je nutné něco řešit, ať
navrhne řešení a nevyhrožuje v televizi hromadným exodem našeho národa do
zahraničí. Navíc se tváří jako mluvčí Romů a přitom s ním mnozí, včetně mě,
nesouhlasí. Třeba je to chyba nás, že vůbec dopustíme, aby něco takového bylo
prezentováno jako hlas nás všech.

Hodně se mluví o pozitivních vzorech jako o jevu, který může nejmladší
romskou generaci posunout dopředu. Při své práci se setkávám s mnoha takovými
pozitivními vzory, ale situace se přitom nelepší. Čím to je? Trvá to příliš
krátce?

Vypíchnout ostrovy pozitivní deviace je dobrý směr, ale chce to dostat do
povědomí plošně. Média skočí po informaci o romském gangu kapesních zlodějů
spíše než po informaci o mojí mamince, která pracuje jako zdravotní sestra
zhruba 35 let. Měla by probíhat mediální kampaň o lidech, kteří již integrováni
nebo spíše emancipováni jsou a neprožívají to jako něco extra výjimečného, ale
je to pro ně normální způsob chování.

Co by naopak měli nebo mohli udělat lidé z majority pro lepší soužití s
Romy?

Tady se neubráním a musím prostě říct toto: lidé z majority pro zlepšení
soužití s Romy musí udělat tolik, co udělali pro zlepšení soužití s Vietnamci,
Židy atd. Je to o nás příteli, nikoliv o lidech z majority. Mám na to názor
striktní a rezolutní: neptejme se, co kdo může udělat pro nás, ale ptejme se
spíš, co my můžeme udělat pro jiné.

Majorita má přeci vliv na chod věcí, na něž mají Romové sami o sobě vliv
minimální. Třeba školství – neustálé umísťování romských dětí do zvláštních škol
namísto do normálních, diskriminace při přijímání do zaměstnání, pronájmu
bytu… Nedávno mi jedna paní, jež se potřebovala schovat před útočníky, kteří
zabili jejího muže, vyprávěla, že ji ubytovali až na počtvrté. Vždy jí ubytování
telefonicky slíbili, ale když viděli, že je Romka, tak jí byt nepronajali. Při
své práci také potkávám lidi žijící v naprosté bídě, kteří jsou chyceni do
sociální pasti – ta posunula jejich psychiku, takže nejsou schopni udělat nic
potřebného ani pro sebe. Potřebují impuls a pomoc zvenku.

Víš, já bych tu majoritu nepodceňoval, oni nejsou rasisti v pravém slova
smyslu, „pouze“ nemají Romy v oblibě a je nutné ptát se proč. Čím jsme se o to
zasloužili my sami a hlavně co můžeme udělat pro zlepšení těchto nálad. Je
velice pohodlné kritizovat majoritu a tím pádem mít i argumenty pro vlastní
neschopnost. Já kritizuji svoje lidi a nabádám k tomu, aby přestali vymýšlet
důvody, proč to nejde a kdo nám hází klacky pod nohy, a místo toho přemýšleli,
jak dál. Jak bychom se sami dokázali emancipovat bez očekávání neustálé
intervence zvenčí.

Hovoříš o tom, že pouze Romové by se měli snažit o lepší soužití a majorita
se o totéž snažit nemusí. Zajímalo by mě v této souvislosti, jak by to podle
tebe mělo probíhat v praxi?

Víceméně rozdělení – i když to zní ošklivě – romské komunity na
jednotlivé společenské vrstvy podle úspěšnosti, až prostě dole zůstanou jen ti,
kteří se nechtějí vzdělávat a pracovat. Těm úspěšným tato společnost umožní žít
v relativním dostatku. Ti poslední budou žít tak, jak si lidé, kteří se nechtějí
vzdělávat ani pracovat, zaslouží. Prostě toho cukru je až příliš mnoho a chce to
trochu toho biče na ty, kteří ten tvrdý a nekompromisní přístup potřebují
jelikož jinak s nimi není pořízení.

Aspoň poslední rok v mateřské škole by měl být povinný, neboť přechod na
základní školu je pro mnoho dětí skutečně velmi náročný. Osobně bych se
přimlouval za návrat k bezplatné docházce, i když je to řešitelné i jinak, třeba
prostřednictvím vyšších přídavků na dítě. K té práci: žijeme v "tržní době", s
tím asi mnoho nenaděláme a je třeba se s tím vyrovnat. Systémově – dle mého –
tvrdě vázat plnění povinností rodičů, spojené se vzornou docházkou dětí do
školy, na sankce, hmotné i trestní. Účinně motivovat občany k přednostnímu
řešení vzniklých problémů vlastním přičiněním. Podporovat průhlednou aktivní
politiku zaměstnanosti. Legislativně zakotvit povinnost obcí vytvářet procento
veřejně prospěšných pracovních míst (první kroky v závislosti na poskytováním
sociálních dávek jsou již provedeny) s podporou státních dotací. A to v celé
šíři, nejde jen o úklidové práce, ale i o veškeré pomocné práce ve
zdravotnictví, školství, administrativě a třeba i ve stavebnictví, spojených se
základními rekvalifikačními kursy. Perspektivní lidé by pak měli mít možnost
doplnění vzdělání a nárok na celoživotní vzdělávání.

Také násilníci, kteří napadají Romy, získávají ve společnosti větší oporu než
dřív. Neměla by majorita dávat víc najevo, že je jí násilí z nenávisti nelíbí?

Nějaké aktivity lidí z majority už probíhají. Například v Ústí nad Labem
vznikla výzva TADY NÁCKY NECHCEME. Na Facebooku mám v přátelích Kateřinu M.,
která to má v hlavě srovnané skvěle a navíc se angažuje asi takhle: Pod záštitou
Českého helsinského výboru a s podporou dalších nevládek usiluje o vznik
zastřešujícího informačního portálu a plánuje uspořádat semináře pro své kolegy
– novináře jakožto klíčové nositele informací za účasti tuzemských i
zahraničních autorit a zkušených kolegů. To vše ve snaze mírnit zdejší
extremistické nálady a vyvracet mýty spojené s rozšířeným anticiganismem.

Jaká je ohledně soužití Romy s majoritou situace v Děčíně a okolí?

V Děčíně je situace celkem optimální. Boletice nejsou ani klasickým
ghettem již, proto, že Romové tam jsou celkem v pohodě a soužití s majoritou tam
funguje na standardní úrovni. Byly doby, kdy to tam bylo jako na předměstí
Paříže, ale nyní je to snesitelné. Jisté občanské aktivity fungují. Jinak v
Děčíně funguje Komunitní plánování sociálních služeb a to celkem dobře. Nyní
bilancují a analyzují první kolo a plánují na rok 2010. Byl jsem na pár jejich
zasedání pozván jako host a musím uznat, že ti lidi dělají hodně dobrého. Jinak
pochopitelně pracovní uplatnění Romů v regionu není valné a volnočasové aktivity
taky nejsou na extra vysoké úrovni, je pořád co zlepšovat. O politice bydlení
nemá smysl ani mluvit. Navíc vlna exodu do Anglie zasáhla naše město také.

KAM DÁL?


Tak a máme vybydleno!!!!